Jako by mu bylo souzeno ve Spartě neustále začínat. Byť stál sedmadvacet milionů korun, musel Bogdan Vatajelu čekat na svou šanci čtyři měsíce. Jenže pak ho zranění vrátilo do bodu nula, ze kterého se zvedl až minulý týden slibnými výkony proti Znojmu a Teplicím. Teď rumunský fotbalista věří, že vše zlé už je za ním. „Musíme získat nějaké tituly, protože já jsem ještě v životě nikdy nic nevyhrál a jsem hladový,“ burcuje sebe i spoluhráče.
S Vjačeslavem Karavajevem, svým nejlepším kamarádem ve Spartě, si prohodili role. Zatímco Rus, nejlepší hráč týmu v uplynulé sezoně, o místo v základní sestavě přišel, Bogdan Vatajelu je získal zpět. „V kariéře je to někdy nahoru dolů. Musíte vědět, jak zvládat tyto situace, protože nesmíte klesnout příliš hluboko. A až přijde čas, odvést sto procent,“ glosuje to rumunský fotbalista.
Prožíváte nyní nejlepší období ve Spartě?
„Nejlepší období? Jo, je fajn, že jsem dal gól ve Znojmě i že jsem pak hrál proti Teplicím, které jsme porazili 3:0, to byly dobré momenty pro mě i pro tým. Po špatném vstupu do sezony to pro nás bylo těžké a tohle vítězství nám zajistilo trošku čerstvého vzduchu, mohli jsme se zase nadechnout. Jen doufám, že do konce podzimu už neuděláme žádný špatný krok zpět.“
Vypadá to jako váš další nový začátek…
„Ano, je to podobné jako v minulé sezoně, kdy jsem začal hrát až po čtyřech měsících. Po zranění ze zápasu v Bělehradě jsem musel celý měsíc stát a i pak jsem dlouho nebyl stoprocentně fit, takže jsem propásl další měsíc. Ale teď už je to v pořádku.“
Byl návrat po zranění složitý?
„Ano, byl, protože jsem se koncentroval na to, abych novou sezonu začal ve stylu, v jakém jsem končil minulou. Hrozně jsem si přál zahrát Evropskou ligu, takže po první půli na Crvene Zvezdě jsem byl hodně zklamaný – tím spíš, že jsem si zranil kotník. Když nejste s týmem a máte individuální tréninky, je to náročné. Jsem šťastný, že jsem zpátky a doufám, že veškeré problémy tím skončily.“
Čekal jste, že angažmá ve Spartě bude tak těžké?
„Určitě ne. Přišel jsem v zimě s velkými šancemi na to být hned od začátku v základní sestavě, ale to se nestalo. (směje se) V hlavě jsem z toho měl trochu zmatek. Ničeho jsem však nelitoval, byl jsem šťastný, že jsem ve Spartě. Ale určitě jsem počítal, že budu hrát víc, zatím mám po devíti měsících ve Spartě deset startů.“
Přišel jste jako velká posila. Byl jste hodně překvapený, když jste nehrál?
„Já jsem se jako velká posila necítil, i když uznávám, že na české poměry jsem stál hodně peněz. Našel jsem tu spoustu mimořádných hráčů, oproti Rumunsku to byl v kvalitě znatelný rozdíl. Navíc jsem ani nepřišel z nejlepšího rumunského mužstva, přišel jsem z týmu, který v lize skončil pátý, takže to bylo docela těžké.“
Jak vám trenér David Holoubek zdůvodnil, že se mu nevejdete do základní sestavy?
„V prvním jarním zápase v Rostově jsem vůbec nebyl v osmnáctičlenné nominaci, Holoubek mi to vysvětlil tím, že o základní sestavě má své představy a na lavičce že potřebuje univerzálnější hráče. Pak už jsem většinou v nominaci byl, i když jsem nadále zůstával mezi náhradníky. Teď už na ty časy nechci myslet, protože to pro mě bylo těžké. První měsíce v Česku byly náročné, kdybych hrál, možná bych se adaptoval rychleji.“
Řekl vám David Holoubek, že nevěří vašim defenzivním schopnostem?
„Ano, řekli mi něco v tom smyslu, na čem musím jako levý bek ještě pracovat, protože na toto místo si mě Sparta vybrala a koupila. V přípravném zápase se Žilinou jsem nehrál příliš dobře, po něm mi trenéři řekli, že v defenzivě musím ještě přidat. A pak jsem mluvil i s Tomášem Požárem, který mi řekl, že by bylo lepší, kdybych začal v juniorce. To jsem byl už docela naštvaný. (směje se) Ale jinou možnost jsem neměl, tak jsem to přijal. A byla to dobrá volba, protože jsem měl zápasové zatížení jako hráči v áčku, i když samozřejmě ne na stejné úrovni. Bylo to pro mě špatné období, ale dostal jsem se z něj, a teď už myslím jen na budoucnost.“
Několik vašich zápasů za juniorku Sparty jsem viděl, a nepůsobil jste vždy dojmem, že by vás to nějak bavilo.
„Tak to není, v juniorce mě to bavilo, hrál jsem v ní s několika velmi dobrými fotbalisty. Ale znáte to, když se zápas nevyvíjí, jak byste chtěl, začnete myslet na své problémy v prvním týmu a znervózníte. Nebo když odjíždíte v šest ráno na zápas dvě stě kilometrů od Prahy, strávíte ve vlaku tři hodiny a Brno vás pak na hřišti zabije, rozebere vás, jako kdyby to byla Barcelona, jste pak vzteklý. Párkrát jsem vzteklý byl. Ale v juniorce jsme odehráli i dobré zápasy, které mi pomohly.“
Napadlo vás v té době, že si třeba nikdy za první tým Sparty nezahrajete?
„Ano, přesně tak to bylo. Několikrát jsem si tehdy položil otázku, jestli jsem si přestupem do Sparty neukousl příliš velké sousto. Když nehrajete, zmocní se vás rychle pocity, že možná nejste pro tento tým dost dobrý, možná vám něco chybí. Takové věci se vám hlavou honí. Nehrál jsem čtyři měsíce, takže do konce sezony zbývala už jen velmi krátká doba. Přemýšlel jsem o tom, že se zeptám vedení klubu, jak budeme mou situaci v létě řešit, jestli mě nepustí někam, kde bych hrál víc. Do Sparty jsem šel s tím, že budu hrát a fotbalově růst, což se nedělo. Naštěstí mě kluci v kabině podporovali, mám se všemi skvělý vztah. Vzali mě do rodiny skvěle, protože Sparta je rodina. Jsem šťastný, že mohu být její součástí.“
Celý rozhovor s Bogdanem Vatajeluem čtěte v sobotním vydání deníku Sport>>>
- O tom, jestli se cítí lépe na křídle, nebo v obraně
- O tom, jak mu pomohl příchod trenéra Petra Rady
- O srovnání s Talem Ben Chaimem
