Stojí za historickým vzestupem Plzně, na pozici klubového šéfa v Česku nemá konkurenci. A to ani co do zábavných i třaskavých výroků. Generální ředitel Viktorie Adolf Šádek se v žebříčku TOP 50 fotbalových hlášek, jejž sestavuje deník Sport, umisťuje pravidelně, ale letos poprvé skončil nejvýš. Katapultoval ho tam výrok o klacku, který si nachystal na tanky v barvách pražských „S“.
Měly to být hvězdné války. Tak se před nynější sezonou s nadsázkou začalo říkat napjatě očekávanému souboji Sparty, Slavie a Plzně. Červenobílá i rudá strana Síly se vyzbrojily cizokrajnými posilami, ta modročervená hlavně mistrem Pavlem Vrbou . Zvlášť od letenského impéria se pak čekalo, že vrátí úder. Bitevní pole vypadalo přehledně.
„Do ligy teď vjedou dva tanky, jeden rudý a druhý sešívaný. Já za nimi poběžím s malým klackem v ruce a v každé zatáčce ho budu tankům strkat do pásů a doufat, že aspoň jeden z nich se vysype,“ glosoval neklid na fotbalové frontě plzeňský boss Adolf Šádek v pravidelném rozhovoru pro deníky MF Dnes a Právo. Byl si jist, že na té západní udělali vše, co bylo v jejich možnostech, jenže netušil, na co to při velkém třesku bude stačit. Daleko vážněji než Spartu přitom prý bral Slavii.
TOP 50 hlášek roku ve fotbale: Šádek s klackem, Radovy žongly a Peltovo čau čtěte ZDE »
Hláška roku byla na světě, ale tím to neskončilo. Na předsezonní tiskovou konferenci si Šádek nachystal etudu. Schoval pod stůl větev, kterou mu do kanceláře přinesl útočník Marek Bakoš. Hodlal ji vytáhnout, kdyby bylo potřeba odlehčit situaci. Nebylo, když už však klacek měl, použil ho. „Chtěl jsem říct, že teď jsme na tu sezonu fakt připravení,“ pochechtával se, „a pevně věřím, že to klapne.“
Klaplo. Tanky se valily těžkopádně, zatímco lehká plzeňská jízda se hrnula dopředu za triumfem. Válka byla rozhodnuta v předstihu, slavný výrok dostal nový rozměr a dvaačtyřicetiletý plzeňský boss se mohl bezstarostně smát. Jenže to by nebyl on. Na jedné straně sype vtipné, často peprné průpovídky a fórky á la plzeňská ikona Pavel Horváth , baví celou společnost, dokáže si udělat legraci sám ze sebe. Zároveň však platí za hodně přísného šéfa. Je ostražitý, až posedlý snahou mít vše neustále pod kontrolou, nic nepodcení.
„Je vždy ve střehu,“ říká bývalý tiskový mluvčí Plzně Pavel Pillár. „Je to extrémní perfekcionista, puntičkář,“ přidává někdejší sparťanský manažer Jakub Otava, jenž rivala z Plzně dobře poznal.
Příznačné bylo, že když výprava Viktorie zkraje prosince slavila v nočním Izraeli postup v Evropské lize, muž s pověstí absolutního workoholika, jenž pořád něco řeší, už zařizoval vše potřebné na druhý den. Na oslavy ho neužije.
Až sebestravující nasazení je dané z velké části tím, že málokomu důvěřuje. Proto chce mít o všem dokonalý přehled. Je-li v terénu, sleduje na mobilu záběry z kamer na plzeňském stadionu, zda je všechno, jak má být. Ve svém království zná každý kout – i každého, kdo se tam mihne.
Od majitele po uklízečku a údržbáře. Přesně ví, kdo přijede na zápas a vedle koho bude sedět ve V. I. P. sektoru. Je všímavý, má skvělý pozorovací talent (po pár setkáních by mohl zadávat kód na vašem telefonu) i mimořádnou paměť a prý také IQ. Jeho síla je v tom, že se vypracoval zezdola: perfektně se vyzná v lidech. Odhadne, co na koho platí, naopak na něho málokdo vyzraje.
Od zaměstnanců vyžaduje maximum
Po zaměstnancích klubu, kteří ho oslovují „šéfe“, vyžaduje maximum. „Nejste tady od toho, abyste přemýšleli, od toho jsem tady já,“ zní jeho oblíbená průpovídka, jakmile se porada vleče. A běda, když narazí na jakýkoli šlendrián či drobný nedostatek. Stačí, že není uklizená sůl připravená na zimu nebo že šmouhy prozradí nedbale vytřenou podlahu. Šádek se okamžitě nastartuje a neprodleně vyžaduje nápravu. „Má strašně krátkou zápalnou šňůru,“ usmívá se Otava.
Právě když se Šádek rozjede, nabírá jeho výřečnost neskutečných obrátek. Patří k tomu vodopád neslušných slov, ne však míněných jako urážky. I když podřízené neustále péruje, jdou za ním. Zastaví se s nimi na kus řeči v „kanclu“ i prádelně, pochopí starosti, vyjde vstříc.
Tenhle mix uplatňuje i při jednání s plzeňskými fotbalisty. Aniž by změnil svůj zvyk zásadně jim – stejně jako zaměstnancům – vykat. Udržuje si tím odstup, aby mohl případně rázně zasáhnout. Netyká dokonce ani borcům ze staré party. „ Limba , vy,“ obrací se i na Davida Limberského. S Horváthem si sice v době společného působení tykal – ale jen jeden den. Neklapalo by to.
O hráče se Šádek umí postarat a postavit se za ně, k mnohým má až otcovský vztah. Pokud to však nefunguje na hřišti, umí šatnu seřvat na jednu dobu, že nikdo ani nedutá. Tím ale problém považuje za uzavřený a nelibě nese, když se přešlapy Limberského a spol. táhnou a připomínají v médiích.
Paradoxně to byl zrovna on, kdo pozoruhodné výkony i mimo hřiště zachytil nejvýstižněji další nezapomenutelnou hláškou o „smečce vlků“ a o tom, že občas „na vodítku drží hned deset frajerů najednou“. Ostatně, o každém jejich pohybu ve městě má informace…
Stát se to v jiném klubu, najmě v Praze, byl by z toho nejspíš poprask, sponzoři by si rvali vlasy. V Plzni to však jako by ještě víc utužilo specifi ckou sounáležitost, která se neohlíží na okolní svět, nebo ho ještě s gustem popíchne ve stylu „My jsme Plzeň a víte, co nám můžete“.
Podobné je to s debatami o zákulisní síle klubu a přízni sudích. Jak se o tom objeví zmínka, Šádek, jenž má „nebezpečné známosti“, se naježí. Loni nicméně přinesl vlastní „soft“ komentář: „Podepíšu se pod větu, že Plzni, Spartě a Jablonci se ubližuje nejméně. Tak to mají nejsilnější všude.“
Mimochodem, na své proslulé rozhovory se nijak nepřipravuje (interview o triumfu v TOP 50 výroků odmítl, Plzeň s deníkem Sport mimo tiskové konference nekomunikuje). Ač to však nepřizná, těší ho, když vzbudí ohlas. Tenhle rok se mu to povedlo obzvlášť…
