Čtyři a půl roku byl oporou bývalé Steauy Bukurešť, dotáhl to až do rumunské reprezentace. Od zimy je mužem, na kterého bude spoléhat pražská Sparta. Ve třiceti letech je brankář Florin Nita na vrcholu sil. Navzdory strastem, kterými si musel v dětství projít. Jestli si totiž s někým osud zahrál mimořádně krutou hru, tak právě s Nitou. Tohle je jeho příběh.
Vyrůstání na ulici, v těch nejnuznějších podmínkách. To jsou charakteristické rysy mnoha fotbalistů, především těch z Jižní Ameriky. Florin Nita je obdobný případ. S tím rozdílem, že v dětství musel čelit hned několika zdrcujícím ranám shůry.
„Zažil jsem tolik těžkých okamžiků, že nedokážu říct, který byl nejhorší,“ vypráví pro rumunský list Gazeta Sporturilor o svém osudu, jenž mu na záda uvrhl břemeno z nejtěžších.
Nita od narození žil ve čtvrti Ferentari, jedné z nejchudších oblastí celé Bukurešti. Oslavil teprve páté narozeniny, když mu zemřel otec. Z ničeho nic. Pro mladého chlapce to byl šok. „Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. I po letech je pro mě těžké o tom mluvit, do očí se mi derou slzy,“ vzpomíná.
Do práce v sedmi letech
Jelikož pocházel ze sociálně velice slabé rodiny, nezbývalo mu, než začít chodit do práce. Neměl na výběr, jeho matka totiž trpěla vážnými zdravotními problémy. Florin byl jediný, kdo mohl domácnosti v nouzi zajistit nějaké finanční prostředky.
„Dělal jsem, co se dalo. Od sedmi let jsem začal pracovat v továrně na dorty, měl jsem na starost jejich balení,“ vykládá o období, kdy zároveň i začínal s fotbalem. Zatímco kluci v jeho věku létali po venku, sportovali a užívali si dětství, Nita měl úplně jiné starosti. Musel zabezpečit rodinu. „Nikdy jsem se nestyděl za to, že chodím do práce takhle mladý. Bylo to nutné, peníze jsme potřebovali,“ popisuje nyní už třicetiletý gólman.
I přes snahu mladého Florina na tom ovšem jeho rodina nebyla dobře. „Věděl jsem, že když nebudu pracovat, skončíme na ulici. Když jsem chodil ven, měl jsem na sobě skoro všechno svoje oblečení, aby mi nebyla zima. Moc jsem ho tehdy neměl. Naštěstí mě lidé v naší čtvrti znali a občas mi dávali najíst. I tak jsem každý večer nezapomněl spočítat, zda mám dost peněz na jídlo pro sebe i mamku na další den.“
Na pomoc matky se spolehnout nemohl, prarodiče neměl. „Moje maminka byla nemocná, nevydělávala. Vzpomínám si, jakou jsme vždycky měli radost, když jsem z práce přinesl nějaký dort, který jsme mohli společně sníst. Sice mě hrozně bolely nohy, ale věděl jsem, že to musím vydržet,“ vrací se o mnoho let zpět Nita.
Po otci přišel i o matku
Jako by toho na mladého chlapce nebylo už tak dost, seslal na něj osud další katastrofu. Když mu bylo devatenáct let, jeho matka zemřela. Nita rázem zůstal úplně sám, bez nejbližší rodiny a příbuzných. „Dlouho jsem se s tím nemohl vyrovnat. Byla to tragédie. Dlouhé dny jsem jenom brečel. Věděl jsem, že je nemocná a já jí nemám jak pomoci. Po její smrti jsem si říkal, že to je úplný konec,“ netají.
V nejtěžších dobách se ovšem mohl opřít o přítelkyni Lauru, nyní už manželku. „Na mámině smrtelné posteli slíbila, že se o mě postará. A to taky splnila. Jsem jí ohromně vděčný, udělala toho pro mě hrozně moc,“ vyznává se Nita.
Do opravdu velkého fotbalu vkročil až v roce 2011, když mu bylo čtyřiadvacet let. Od té doby šla jeho kariéra strmě nahoru. Prošel Steauou Bukurešť, připsal si start v národním týmu. Stal se dvojnásobným otcem, minulost ale z hlavy vytěsnit nedokáže.
„Když se jako malé dítě ocitnete na světě prakticky osamocen, nezbývá vám než bojovat. Jiná možnost není. Nesmíte se poddat ranám, které vám osud uštědří. Tohle říkám i svým dětem. Aby věděli, že pracovat a být soběstačný je ohromně důležité. Když se na ně někdy dívám, vzpomínám i na svoje dětství. A mám slzy v očích,“ přiznává.
Po přestupu do Sparty začíná rumunský brankář psát další kapitolu svého trýznivého životního příběhu. A pochopitelně věří, že bude mnohem veselejší než ty předchozí.
