9°C
Trenér Holčák o šampionovi Velké Hegnusovi: Má vlastního fyzioterapeuta!
Dává svému řemeslu všechno. Dostihový trenér Radek Holčák (45) se zcela oddal koním, odměnou mu byl triumf jeho Hegnuse (12) ve 130. ročníku Velké pardubické. Ještě nedávno přitom nevěděl, zda bude moct oblíbený hnědák dál závodit!
Spolu s tatínkem Františkem (69) léta provozují uznávanou stáj Valencio Holčák ve Velkých Karlovicích. A náramně se jim daří. 11. října získali zatím poslední velkou trofej! V nejslavnější steeplechase starého kontinentu triumfovali už posedmé.
Jak se s odstupem díváte na pardubický triumf Hegnuse?
„Letos kolem toho bylo tolik otazníků, že je skoro zázrak, že všechno tak hezky vyšlo. Řada dostihů byla zrušena, navíc Hegnuse v minulosti trápilo zdraví. Vítězství si ale zasloužil.“
Věřil jste, že to dokáže?
„Když jsme loni museli jeho účast odpískat, bylo to těžké rozhodnutí, protože mu bylo jedenáct let a nebyl jsem si jistý, jestli příští rok výkonnostně vydrží. Měl prasklý vaz, problémy s klouby. Do tréninkové formy se mohl dostat jen díky tomu, že jsme ho každý den léčili speciální výživou. Jakmile jsem viděl, že to zabírá, věděl jsem, že i letos poběží o vítězství.“
Co na úspěch říkal váš tatínek, též úspěšný kouč?
„Stejně jako já měl velkou radost. Tátu minulý rok potkaly vážné zdravotní problémy a nějaký čas musel být v nemocnici. Nevěděli jsme, co bude, a jen se modlili, aby to dobře dopadlo. To, že je z toho venku a završili jsme to vítězstvím, je velký dar.“
On vyhrál v Pardubicích pětkrát, vy podruhé. Čím to, že se vám tak daří?
„Je to prostě naše rodinná vášeň. My tou prací žijeme, s koňmi vstáváme i chodíme spát. Trávíme s nimi 365 dnů v roce. Táta o mně s nadsázkou říká, že jsem dítě Velké pardubické.“
Povězte, jak probíhá takový tréninkový proces koní? Trvá dlouho, než si na vás zvyknou?
„Je to individuální, u Hegnuse trvalo asi tři čtvrtě roku, než jsme ho dostali do současné kondice. Záleží, jak je kůň starý, jaké má vlastnosti, pohlaví, konstituci. Zvíře se nesmí dostávat pod zbytečný stres, mělo by si postupně zvykat na hlasové pokyny, naučit se respektu.“
Jak na začátky s Hegnusem vzpomínáte?
„Mám ho tři roky, předtím byl u jiného trenéra. Když přišel k nám, byl na marodce, měl zdravotní problémy a museli jsme pracovat na tom, abychom ho dostali do zdravé kondice. Dostával nejlepší výživu, měl fyzioterapeuta. Věděl jsem, že má na to, aby byl nejlepší.
Byla uplynulá Velká pardubická jeho poslední?
„Když jsem s ním nastupoval, myslel jsem si, že bude. Ve 13 letech už začíná patřit do starého železa, i pro mě je to stále psychicky náročnější. Po dostihu mě ale majitel poprosil, jestli bych ho netrénoval ještě příští rok.“
Jak jste reagoval?
„S majitelem jsme se domluvili, že pokud bude pořád v tak výborné formě a zdravý, zkusíme to. Musel bych ale vědět, že má na vítězství. Nešel bych s ním závodit, kdyby měl jen posbírat nějaké poslední peníze.“
Pardubickou vyhrál jako první kůň z českého chovu po 30 letech. Čím to, že se našim koním nedaří?
„Dělá mi to obrovskou radost, protože český chov se musí zachovat. Bez českého chovu nebudou ani české dostihy. Bohužel většina závodníků jsou importovaní překážkáři, 80 procent koní se dováží ze zahraničních aukcí. Lidé jsou do koní ochotní investovat více peněz než před 30 lety a pořizují si dražší importy, protože míří na vyšší kvalitu. Ale jak se ukázalo, ani to vždycky nefunguje.“
