Jestli jste uplynulých pár týdnů prožili úplně sami na odlehlém místě bez připojení na internet, dovolte, abych vás stručně uvedl do děje.
Jeremy Lin je v současnosti největším sportovním fenoménem, který přesahuje hranice nejen NBA, ale i USA. Tenhle chlapík, o kterém ještě na začátku roku vědělo jen pár skalních fanoušků, a kterého kouč Knicks Mike D´Antoni dlouho neznal ani jménem, často přespával na gauči spoluhráče Landryho Fieldse.
Měl minimální negarantovanou smlouvu, v Golden State a Houstonu se ho zbavili, Knicks ho dokonce v lednu poslali do nižší D-League. Zkrátka ukázkový „leštič lavičky“ bez velké sportovní budoucnosti.
A pak se to stalo.
Zraněními pronásledovaný a špatnými výkony zdecimovaný tým Knicks najednou neměl jinou volbu, než Lina povolat do základní pětky. A basketbalová Popelka rozkvetla do nevídané krásy.
V prvních šesti zápasech coby člen zahajovací sestavy nastřílel Lin nejvíce bodů v historii NBA – více než Michael Jordan nebo Kobe Bryant. Knicks začali vítězit a šílenství propuklo naplno. Vlastně: nikoliv šílenství („insanity“), ale šíLINství („LINsanity“). A Knicks najednou neměli „winning streak“ (vítěznou šňůru), ale „LINning streak.“
Zámořští komentátoři se vesměs vzácně shodují v tom, že TOHLE v NBA ještě nikdy neviděli – a to řada z nich pamatuje kralování Michaela Jordana. Ne snad probůh, že by byl Lin lepší hráč než Jordan – to samozřejmě v žádném případě.
Ale jeho raketový vzestup v kombinaci s asijským (tedy tradičně „nebasketbalovým“) původem je zkrátka dosud neslýchaným příběhem. Mimo jiné i proto, že o Lina neměla zájem žádná z velkých univerzit s vyhlášeným basketbalovým programem, takže rozehrávač skončil na basketbalově „druhořadém“ Harvardu.
Víte, kolik hráčů z Harvardu se dostalo do NBA? Před Linem jen tři. A víte, kolik prezidentů USA vystudovalo Harvard? Osm. Ano: pokud studujete na Harvardu, máte větší šanci, že se stanete prezidentem USA, než že se dostanete do NBA…
Kdyby Linův příběh zfilmoval Hollywood, řekli byste si asi v kině, že větší kýč jste neviděli. Jenže tohle je realita a krásná pohádka zároveň.
A co je na Linově příběhu to nejlepší? To, že ho nikdo nepředpovídal.
Neuvěřitelně propracovaný systém vyhledávání basketbalových talentů v USA ho přehlížel. V NBA ho skoro nikde nechtěli. Ochranka v Madison Square Garden si o něm dlouho myslela, že je masérem, nikoli hráčem.
Je paráda, když se sport vymkne kontrole, tradicím, analýzám, statistikám a prognózám. A těším se na ten film. Nebo vlastně fLIN?
