Martin Hašek
30. října 2015 • 10:00

Fibingerová: Dnes je jiná národní hrdost. Zemanovi donesla slivovici

TOP VIDEA
Mladá Boleslav - Příbram: Rezek krásně trefil balon z voleje a Příbram vede 1:0 Mladá Boleslav - Příbram: Rezek krásně trefil balon z voleje a Příbram vede 1:0
Sparta - Vítkovice: Nepříjemný moment! Hudeček narazil helmou na plexisklo Sparta - Vítkovice: Nepříjemný moment! Hudeček narazil helmou na plexisklo
VŠECHNA VIDEA ZDE

Proslulé koláčky ze své pekárny nechala Helena Fibingerová doma. Legendární koulařka a šéfka marketingové agentury Česká atletika vyrazila na Pražský hrad s lahví patnáctileté slivovice. Tou ve středu večer poctila prezidenta Miloše Zemana poté, co jí udělil Medaili Za zásluhy.



Řády z rukou mocných dostávala už za minulého režimu. V roce 1976 jí bronzová olympijská medaile vysloužila státní vyznamenání Za vynikající práci. Za titul mistryně světa z roku 1983 dostala Řád práce. Teď se Helena Fibingerová dočkala ocenění i od prezidenta demokratického státu. „Tehdy se nehrálo na národní hrdost. Bylo to politicky svázané,“ srovnává Fibingerová.

Jak jste si slavnostní večer užila?
„Přijeli jsme až k ránu, bydlím kousek za Prahou. Vybíjel se mi mobil, kolik jsem dostala zpráv. Byla to momentální radost, emoce. To je stejné jako s úspěchem ve sportu. Teprve až další dny jsou krásné. Lidi vás poklepají po ramenou, to je stejné v každé profesi. Já jsem byla ráda, ale bohužel tam toho večera bylo strašně moc lidí. Tak jsme odešli a s mými obchodními partnery jsme šli do jedné restaurace.“

Za komunistů tam nebyla národní hrdost

Byla jste na Hradě dojatá?
„Byla. Řeknu vám jednu věc. Já mám dvě státní vyznamenání, Za vynikající práci a Řád práce. Teď se uzavřela kapitola mého sportovního života. Já nepatřím mezi typy, které by se vracely do minulosti. Já jsem si řekla, že začnu jinak. Chtěla jsem být úspěšná v marketingu, musela jsem se spoustu věcí naučit, strašně na sobě pracovat. Musela jsem hrozně moc udělat, aby byla moje práce úspěšná. I ten, kdo mě nemá rád, musí říct, že se mi to povedlo.“

Vaše atletická kariéra ale byla v důvodech ocenění zásadní...
„Najednou jsem tam seděla a zdálo se mi úplně neuvěřitelné, že uběhlo těch pětadvacet let, že se změnila doba. Když člověk tehdy řekl v zahraničí, odkud je, oni se tvářili útrpně. Já jsem říkala: My vám jednou ukážeme! Došlo k tomu, že někdo ocenil pětadvacet let práce na mojí sportovní kariéře. To mě nesmírně potěšilo. Celý ten proces, jak se nosí vlajky, hraje se hymna, to bylo až takové dojemné.“

Dá se tenhle zážitek srovnat s ceremoniemi při udělování komunistických vyznamenání?
„Tehdy to nebylo tak silně emotivní. Dnes, i když jsme poznamenaní režimem, cítíme jinou národní hrdost. Byl to jeden z mých nejhezčích dnů, které jsem v posledních letech života zažila. Tehdy se na to nehrálo, bylo to politicky svázané. Já říkám, nehodnoťte tu dobu, to se nedá srovnat. Mám pocit, že tehdy jsme to dostali někde v Hrzánském paláci. Celý ten proces toho, jak protokol běžel, to se vůbec nedá srovnat. Bylo to nejvyšší ocenění, ale tehdy byl člověk sešněrovaný, opatrný. Tohle bylo určitě daleko hezčí.“

Medailisté z MS v Helsinkách 1983: Jozef Pribilinec, Helena Fibingerová a Jarmila Kratochvílová
Medailisté z MS v Helsinkách 1983: Jozef Pribilinec, Helena Fibingerová a Jarmila Kratochvílová

Kousnout se do rtu...

Na co jste myslela?
„První roky po konci atletické kariéry byly strašné, myslela jsem si, že nikdy v životě nebudu šťastná. To uspokojení, že jsem odvedla práci v tréninku, pak přišel výkon, letěla koule, takový pocit radosti už jsem potom nikdy nezažila. S odstupem vám řeknu, že ve středu mi bušilo srdíčko jak při prvním pokusu na velkých závodech. Já miluju život, mám strašně ráda práci, pořád běhám, cvičím, umím si takové okamžiky vychutnat.“

Co jste si povídala s prezidentem?
„Já jsem férová, já jsem přímá... Pan prezident dostal dárek. Uhodnete jaký. Přinesla jsem mu trochu patnáct let staré slivovice. On mi za to děkoval, že ho to strašně potěšilo. Měli jsme s ním schůzku, držel mě za ruku a říkal: Víte, mám pocit, že nikdo si to vyznamenání nezaslouží víc než vy. Já se musela držet a bylo mi do breku.“

S kým ještě jste se setkala?
„Vedle mě seděla dcera Pavla Dostála, kterého jsem velmi dobře znala jako ministra. Ona byla překvapená, že si tatínka pamatuju, že vím, jak to měl ke konci těžké. Ještě jsem se bavila s Ringo Čechem. Potom tam byla bývalá vláda, současná vláda, hosté. Na mě se pořád někdo věšel, já jsem tam měla svoje čtyři hosty, obchodní partnery, bylo to těžké. Bavili jsme se, ocenění byli hrozně příjemní. Blahopřáli jsme si, umím ocenit každého člověka, kdo umí pracovat. Hned jsem poznala pana doktora Pomahače, co dělá tváře. Byl to pro mě strašně emotivní zážitek. A ještě s někým jsem se setkala...“

Povídejte...
„Musela jsem se kousnout do rtu, bylo mi do breku. Šla jsem za rodičemi chlapce ze Žďáru, nemám útěchu na takovou bolest. Je strašné, co se jim stalo...“

Fešák Nedvěd mě okouzlil

Viděla jste se i s dalším oceněným sportovcem Pavlem Nedvědem?
„Pavel Nedvěd mě okouzlil! Je gentleman každým coulem. Pavel mě pozdravil, jeho žena je milá, jeho děti jsou neskutečně vychované. Když jsme se loučili, já jsem mu to i řekla, kdykoli by mě takový fešák pozval na kávu, tak budu ráda. Byla jsem neuvěřitelně příjemně překvapená, je to velice příjemný člověk. Oni vypadají tak mladě... Já se zeptala, jestli ty dvě děti neměli ve čtrnácti...“

Pavel Nedvěd dostal vyznamenání od prezidenta. Jako čtvrtý fotbalista

Černou róbu, v které jste se objevila, jste vybrala speciálně pro tuhle příležitost?
„Jasně. Nejsem moc typ na šaty, musím mít smokingový úbor. To bylo všechno připravené, na tvář přišel odborník, já se vždycky upravím.“

Vzpomínáte ještě někdy na časy své atletické kariéry?
„Můžu vám říct, že pár let zpátky jsem šla zázemím a ucítila jsem vůni masážní emulze. Mně se vám tak sevřelo srdce lítostí, že tohle už nikdy nebude... To není jen trénink, i vyvrcholení, kdy cítíte vzrušení, před závodem je týden, den, pár hodin. Když jste to odpracoval v tréninku, odměna dříve či později vždycky přišla. Normální život je jiný.“

V čem?
„Když odpracujete všechno, třeba se nikdy nedočkáte potlesku. Tenhle způsob života mě trošku změnil.“