Tahle zpráva je skoro jak z pohádky. Voják Lukáš Hirka, který byl v roce 2012 těžce zraněn v Afghánistánu a kvůli střepinovým poraněním mozku byl původně zcela nehybný, se vrátil do života a jeho dalším cílem je zase chodit. Včera ho povzbudili armádní olympionici, od oštěpařky Barbory Špotákové dostal symbolicky dvoje boty.
Do olympijského Ria má Barbora Špotáková o motivaci navíc. Když se včera setkala s vojákem Lukášem Hirkou, uslyšela: „Doufám, že vyhraješ jako vždycky!“ Odpověď? „Pro tebe jo!“
Tenhle slib patří desátníkovi, který byl 7. září 2012 těžce zraněn na základně Shank v afghánské provincii Lógar, kde působil jako člen 10. provinčního rekonstrukčního týmu. Hirka byl v důsledku mnohačetných střepinových poranění mozku zcela nehybný a komunikoval jen mrkáním očí. Už to, že přežil, považovali lékaři téměř za zázrak.
Po víc než třech letech je sice Hirka stále na vozíku, vrátila se mu ale řeč a vzpomněl si už i na angličtinu. Na včerejším předvánočním setkání se třemi slavnými armádními sportovci se usmíval a žertoval.
Olympijský šampion v moderním pětiboji David Svoboda mu věnoval kalendář nafocený Janem Saudkem , paralympionik Jiří Ježek mu předal dres Dukly s třicítkou, kterou voják oslaví v příštím roce. A Špotáková se přidala se dvěma krabicemi se sportovními botami.
„Máš můj velký obdiv, jsi příklad pro všechny. Makej dál!“ říkala mu Špotáková. „Tady máš od nás dvoje boty, aby se ti dobře chodilo, abys nastartoval nový život zase znova na svých nohách. Jedny pohodlnější na začátek. Druhé jsem vybrala do terénu, třeba do budoucna. Doufám, že jsem trefila číslo...“
Rodina je všechno
Devětadvacetiletý Hirka v roce 2012 působil v Afghánistánu v rámci mise ISAF. Čeští vojáci se v ní až do loňského roku podíleli na ochraně odborníků, kteří v Lógaru zajišťovali rozvojové a rekonstrukční programy zaměřené na bezpečnost, zlepšení infrastruktury, vodní hospodářství, zemědělství, vzdělávání a komunitní projekty. Po úrazu byl Hirka dlouho v bezvědomí, rok a půl mu trvalo, než znovu začal mluvit.
„Když člověk chce, tak všechno jde. To je pro mě asi to nejdůležitější,“ říká. „Moje největší pomoc a motivace je rodina. Bez rodiny bych dávno umřel ve špitále. Maminka mi četla knížky, když jsem byl v kómatu. Pořád dělá hodně, brácha se stará. Celá rodina mi pomáhala. Moje malá neteř se po mně plazila, dávala mi teplíčko svého těla. Rodina je pro mě důležitá.“
I pomoc nejbližších a především silná vůle a vytrvalost během dlouhé rehabilitace ho vrátily zpátky do života.
„Jsem hrdý a pyšný na to, že máme takové vojáky. Chci poděkovat rodičům, doktorům a hlavně Lukášovi, který má vůli k životu. Všichni jsme na něho pyšní, že se neustále dovede radovat ze života,“ uvedl brigádní generál Petr Mikulenka.
Sportovci, kteří přišli mladého vojáka povzbudit, doufají, že to nejlepší v tomhle příběhu ještě přijde. „Doufám, že se mu podaří postavit se na vlastní nohy. To je hrozně důležitý,“ říká Špotáková. „Takových příkladů není nikdy dost. Byl by to pohádkový příběh, kdyby se mávlo proutkem a on vstal. Není to ale o pohádce, je to o vůli na sobě pracovat a věřit, že se to změní. Ačkoli tomu hodně lidí nevěřilo, dá se toho hodně změnit.“
Témata:
atletika, vozík, postižení, handicapovaní, armáda, Barbora Špotáková, sport, lukáš hirka, Sport na Heureka.cz
Související články
