Úspěšnějšího hráče české ragby zřejmě nemělo. A Jan Macháček je dodnes jeho velkým propagátorem. K rozhovoru se scházíme na plochodrážní Markétě, kde založil nový klub. Na hrbolatém trávníku uprostřed oválu pro motorky trénují malé děti, v klubovně s umakartovými stoly a vitrínami plnými věnců jako by se zastavil čas. Ideální prostředí pro povídání o ryzím sportu, jehož světový šampionát dnes hýbe planetou.

Pokud byste měl laikovi vysvětlit krásu ragby, jak byste začal?
„Tím, že to je sport kombinující atletiku, taktiku a úpolovou sílu. V tom je ragby parádní. Navíc je to týmový sport. Spojuje se v něm spousta ingrediencí, které zažívali vojáci ve válce. Ale v bezpečném prostředí.“

Ve válce?
„Ragby je boj jednoho týmu s druhým, podobně jako když proti sobě stály dvě válčící strany. Vojáci se taky museli spoléhat jeden na druhého, bojovali o území. To samé se odehrává v ragby. A díky pravidlům, která jsou chytře vymyšlená, je to čestný souboj.“

Dnes už je trochu klišé srovnávat ragby s fotbalem, ale stejně mi přijde krásné to známé přirovnání: ragby je hra buranů, kterou hrají gentlemani, a fotbal hra gentlemanů, kterou hrají burani.
„Jo, to se říká. I mně se to líbí. My ragbisti se rádi vymezujeme proti fotbalistům. Fotbalisti se proti nám nevymezují, protože jim je to jedno a nevědí o nás. Což je smutný. Mluvím teď o situaci v Česku, jinde je to trochu jinak. Ale už svou podstatou jsou ty sporty rozdílné. Když simulujete ve fotbale, tak vám to přinese velkou výhodu. V ragby vám to nepřinese vůbec nic. Spíš předstíráte, že se vám nic nestalo, abyste mohli hrát dál. Souvisí to s tím, že ragby vzniklo a rozšířilo se zejména po středních a vysokých školách v Anglii, Austrálii a Jižní Africe. Tradice cti a férovosti se táhne hrozně dlouho. Dodnes panuje naprostá úcta k rozhodčímu, i týmy se navzájem respektují.“

Když vidíte polehávat fotbalistu či diskutovat ho s rozhodčím, co si myslíte?
„Štve mě to. Nechápu, že na takové primadony se chodí dívat davy a ragby je pořád vzadu. Ale už se to mění. Samozřejmě pozice fotbalu je dlouhodobě neotřesitelná, navíc fotbal může hrát skutečně každý, kdežto ragby ne. Postavu a kondici si vypracujete, ale vnitřní odvahu v sobě musíte mít.“

Ragby se říká sport s charakterem, přímo ve svých pravidlech má obsaženou chartu a v ní pět stěžejních hodnot. Popište, jak vy osobně je chápete. Prvním bodem je čestnost.
„Musím být férový k soupeři, rozhodčímu a především ke spoluhráčům i k sobě samému. Protože když nejsem, tak to moje okolí pozná a vyloučí mě. Po třiceti letech v tomhle sportu můžu říct, že dobré hráče vychovává ragby k čestnosti. Nic neschovávat, prodat správně, co umím, a přiznat si i chyby. Ragby není snaha o fyzické pokoření soupeře, ale spíš boj se sebou samým.“

Druhým bodem charty je nadšení.
„To vyplývá z podstaty sportu. Protože ragby je opravdu velká zábava, když ho hrajete. Rozběhnout se a položit pětku, to je fantastický pocit. Zvlášť když vám v tom brání patnáct lidí soupeře. Zažil jsem mnohokrát, že ragby propadly celé rodiny a dávají mu všechno.“

Jak charakterizovat soudržnost?
„I když budu sebelepším hráčem, bez dobrého týmu nevyhrajeme. Sociální solidarita je v ragby vysoká. A častokrát se přenáší ze hřiště i mimo něj. Není výjimkou, že kluci nebo holky, kteří spolu hrají, kamarádí i mimo hřiště. Častokrát spolu i pracují.“

Dalším pojmem charty je disciplína.
„Musím být přirozeně agresivní, ale musím agresivitu kontrolovat, abych vyhrál a míč nakonec do brankoviště donesl. Zároveň musím respektovat pravidla, pokyny trenéra, taktiku týmu. S tím souvisí soustředění na pokyny rozhodčího, rychlé reagování. Vnitřní disciplína musí být podobná jako u nejlepších boxerů.“

Poslední hodnotou je respekt.
„Ten svazuji se ctí. Respekt k soupeři, rozhodčímu, sám k sobě.“

Kdybych zahrál za hranicí pravidel, můžu soupeři vážně ublížit, že?
„Jistě. Aby soupeři respektovali vás, což se vám pak taky líbí, je dobré respektovat je. To se vždycky vrací.“

Musíte mít odvahu bojovat se svým strachem

Ragby má nálepku sportu, při kterém praští kosti a dochází k mnoha zraněním. Vy sám ale říkáte, že jeho pověst je mnohem horší, než tomu ve skutečnosti je.
„Zakládám kroužky na Praze 6, uděláme ukázkovou lekci pro děcka a ta jsou nadšená. Přinesou domů přihlášku a maminka jim ragby zakáže, protože je to brutální sport. Což je samozřejmě blbost. Kontakt v ragby je řízený, nejsou tam žádné údery. Je přesně definované, co se může dělat na zemi, jak má probíhat skládka, co se může při přetlačování. Pokud vede ragby dobrý trenér v bezpečném prostředí, tak je to bezpečný sport jako každý jiný.“

Vypráví se legendy, jak jsou ragbisté fyzicky zdatní. Co musí takový špičkový borec zvládat?
„Sto padesát na bench zvedají asi všichni, to jsem kdysi dával i já. Ale teď se kondice měří spíš funkčním zapojením. Hodně se cvičí různé formy dřepů, protože nohy dostávají největší záběr.“

Jak se vlastně trénuje ragby? 70 procent fyzička a 30 procent s míčem na hříšti?
„U nás jsou trenéři postižení fyzičkou a nikam to nevede. Mají nejradši kluky, co uběhnou tři kilometry za deset minut. Ale v zahraničí se nejdřív soustředí na zvládnutí techniky a bezpečnost. Aby byli hráči vybavení pro zápas, musí mít silný střed těla, kde se přenáší nejvíc zátěže. A když tohle zvládnou, přidávají jim trenéři kondici.“

Říkal jste, že ragby může hrát každý, ale musí být odvážný. Jak si to vysvětlit?
„Musíte mít ragby v srdci. Ragby není člověku přirozené, je to něco hrozně umělého. Máme zafixováno, když proti nám běží třeba mamut, že se mu vyhneme a utečeme. Ale někdo vymyslel sport, jehož základem je, že když proti mně běží něco velkého a těžkého, tak nejenom že neuteču, ale musím se proti tomu rozběhnout, skočit po tom a zastavit to. Tuhle vnitřní odvahu musíte někde najít. Já sám ji hledal dlouho. Ragby už jsem hrál takových deset let, třeba už i profesionálně ve Walesu, a pořád jsem to v sobě hledal. Jde to naučit tak, že různé situace postupně zkoušíte a zjišťujete, že zase až tak nebolí, když se dělají správně.“

Takže i profesionálové se bojí?
„Určitě. Kdo si strach nepřizná, tak je s ním něco špatně. Strach z kontaktu tam prostě je, ale musíte ho zvládat.“

Z jaké situace jste míval při hře největší strach vy?
„Když se proti někomu rozběhnu, on mě odrazí nebo ho nechytím dobře, tak že se zraním. Proto jsem do skládek nešel někdy správně a naplno. A tak jsem nebyl úspěšný.“

Tak úspěšný jste byl, ne? Jste legenda českého ragby.
„Všechno je relativní…“

Jaké další předpoklady by měl správný ragbista mít?
„Chuť po vítězství a odvahu bojovat se svým strachem. To u nás spousta hráčů nemá. Tohle jsou takové obecné zásady. A teď ty konkrétní: rychlost je naprosto nezastupitelná. Když je děcko pomalé a nepracuje na tom, nemá v ragby co dělat. Bohužel na kroužkách dostáváme kluky a holky, kteří se nechytili v jiných sportech, a rodiče si myslí, že v ragby se schová všechno. Neschová.“

Rozvíjejí trenéři v hráčích i agresivitu?
„Ti dobří určitě. Agresivita je výborná, když je kontrolovaná. Jako obránce musím mít chuť protivníka s balonem chytit a zastavit co nejdřív. To je instinkt šelmy. Musím se úplně těšit na to, když dostane balon, že ho můžu sundat.“

Jak se do takového stavu člověk dostane?
„Musí se naučit, aby ho to bavilo. Taky mi to trvalo dlouho. Já si nejdřív užíval, že mám balon, běhám s ním a pokládám pětky. A teď mě baví nejvíc, když můžu někoho dobře složit. To je parádní pocit.“ (smích)

Když jste byl na vrcholu kariéry, jakou jste měl fyzičku? Kolik jste uběhl třeba při dvanáctiminutovce, tedy Cooperově testu?
„To jsem běhal hodně přes tři kilometry. Stovku jsem měl kolem dvanácti vteřin.“

Byl jste českou ragbyovou hvězdou, ale v ragby kult hvězd nefunguje jako ve fotbale či jiných sportech. Proč?
„Naštěstí! Ono to souvisí i s tím, že profesionální ragby je tu teprve dvacet let, peníze do něj ještě úplně nepronikly. Pořád se drží kult takového poctivého, ryzího sportu. Ragbisté se třeba neradují po položené pětce jako fotbalisti po gólu. Nedělají opičky, nepřetahují si dres přes hlavu. Položí pětku, usmějí se a jdou dál. Mají úctu k soupeři.“

Proč se vlastně ragby dlouho bránilo profesionalizaci?
„Protože to byl sport elit. Ale třeba ve Francii a Jižní Africe už do něj šly peníze nestandardními cestami a v roce 1995 nastal velký zlom. Řekli si, že už nemá cenu předstírat, že jeden pracuje v bance a druhý na úřadě.“

Změnil se váš sport od chvíle, co se profesionalizoval?
„Hrozně moc. Zkvalitnil se, lidi na něj začali chodit. Ve Francii a v Anglii mají ohromné návštěvy, které už se blíží fotbalovým. Když jsme hrávali v Clermontu, to byl asi rok 2003, chodilo na každý náš zápas třináct tisíc lidí. Finále jsme hráli na Stade de France před osmdesáti tisíci diváky. I komerčně se ragby posunulo. Motají se kolem něj chytří lidé, mají oči otevřené, dívají se na kopanou, na americký fotbal a všude možně.“

Říkáte kopaná, a ne fotbal.
„Protože kamarádím s klukama z amerického fotbalu, a když se mluví o našem fotbalu, tak se říká kopaná.“ (smích)

Jaké jsou dnes platy ragbyových hvězd?
„Největší špičky typu Jonnyho Wilkinsona braly tak milion liber ročně. To už je hodně dobrý vzhledem k tomu, že před dvaceti lety neměli hráči vůbec nic. Dnešní hráči v reprezentacích třeba Walesu nebo Anglie mají kontrakty od 250 000 eur nahoru. To už je zabezpečí na celý život. Kluboví hráči ve velkých ligách mají tak 100 000 eur, což je dobrý. Ale znamená to, že po skončení kariéry musí ještě něco dělat. Já měl dobrý plat ve Francii, kde jsem byl tři roky. Ve Walesu a Anglii jsem měl slušný plat, ale ne tak vysoký jako v Clermontu. Bral jsem 80 000 eur plus mi platili auto, byt a tak dále. Tam jsem konečně ušetřil. Ale není to na to si teď dát nohy na stůl a nemakat.“

Mizí dnes z ragby kvůli profesionalizaci tradice, že ho hrají vzdělaní lidé?
„Trochu jo. Ale třeba Jamie Roberts, tříčtvrtka Walesu, je vystudovaný lékař. Třeba Jihoafričani podle mě všichni prošli univerzitou, Australané nejspíš také. Ale máte pravdu, postupně to upadá. Kluci dají přednost kariéře, vzdělání jde trochu stranou.“

Vy sám jste absolvoval Matematickofyzikální fakultu v Praze, že?
„Mám odstudovaných pět let matfyzu, ale kvůli zahraničním angažmá mi vypršel limit na studium a nestihl jsem státnice. Teď jsem se přihlásil na FTVS, protože si chci udělat trenéra.“

Masovost ragby na Novém Zélandu je neskutečná

Formuje ragby lidi i pro život?
„Když se vrátíme k těm pěti hodnotám, tak ty jsou hodně přínosné do života. Když děláte ragby poctivě, tak vás to naučí dělat i další věci v životě poctivě. A to se hodí.“

Co dalo ragby do života nejvíc vám?
„Hodně. Mám známé po celém světě, díky Facebooku jsem s nimi stále v kontaktu. Dalo mi kondici, spoustu skvělých zážitků a schopnost být poctivý sám k sobě. A pak samozřejmě spoustu zábavy mimo hřiště. Přijel jsem v roce 1997 do Vancouveru. Ještě nebyly mobily a měl jsem tam sraz s kámošem, který nedorazil. Nevěděl jsem, co tam budu ten týden dělat. Tak jsem zašel do nejbližšího ragbyového klubu, zatrénoval jsem si s nimi a ihned mi dva kluci nabídli, že u nich můžu bydlet. U jednoho z nich jsem týden zůstal. Byla to velká sranda.“

Dodnes platí, že se i soupeřící týmy kamarádí?
„Francouzi tohle drží dobře. Tam je vždy po utkání společná večeře obou týmů, kde se hráči pobaví. U nás se to nedrží, což je škoda.“

O českém ragby mluvíte rozpačitě. Proč?
„Jsou tady velké animozity a klubová řevnivost je opravdu strašná na to, jakou pralesní úroveň v Česku hrajeme. Nás by porazil každý tým z francouzské čtvrté úrovně a tváříme se, jako kdybychom byli AC Milán nebo Juventus.“

Čím to je?
„Hloupostí těch lidí, kteří si neuvědomují a nemají zažité základní ragbyové hodnoty. Pod ragby furt vidí něco úplně jiného, než ve skutečnosti je.“

Vy jste působil i v Mekce ragby na Novém Zélandu. Jaká to byla zkušenost?
„Je to nejvíc, co můžete v ragby vidět. Masovost našeho sportu tam je neskutečná. Dunedien, kde jsem hrával, má přes sto tisíc obyvatel a deset ragbyových klubů. A ty mají mezi muži áčko, béčko, céčko a déčko. Představte si Pardubice, že by tam bylo deset ragbyových klubů a každý měl čtyři dospělé týmy.“

Jak vás ovlivnilo působení na Novém Zélandu?
„Já vyšel ve dvaadvaceti tady z toho našeho ragbyového rybníka, kde jsem byl tehdy ještě zvolen hráčem roku. Na Zélandu mně ihned ukázali, kam patřím. Začínal jsem v béčku Dunedien a postupně jsem se dostal do áčka i díky náhodám a zranění jiných kluků. Ale rozdíl byl propastný. A mně se dodnes u nás nikomu ten rozdíl vysvětlit nepodařilo.“

Jak by podle vás mělo ragby v Česku fungovat?
„Měli bychom se snažit, abychom ukázali, proč je ten sport dobrý, a abychom představili jeho hodnoty. Sportovní řevnivost by měla hodně ustoupit rozvoji. Teď se vymýšlí překážky, co musí a nemusí mít registrovaný hráč, v jaké soutěži může nastoupit, kdy může přestoupit mezi kluby. Pořád samá omezení. A ještě se nikdo pořádně nezamyslel nad tím, jak to změnit a udělat tak, aby si lidi mohli ragby víc užít. Hrajeme si na výkonnost a přitom ji předstíráme. A ještě další nesmysl. Začneme hrát soutěž koncem srpna, hraje se v září a říjnu. Pak se přeruší na pět měsíců a dohrává se duben a květen. To mám přípravné období vložit doprostřed sezony? Vždyť se mi zase rozpadne koncepce hry. Má se hrát s co nejmíň pauzami a v létě.“

Vy jste vyrazil svou cestou a právě jste založil klub.
„Ragbyová akademie Olymp Praha funguje od prvního září. Máme zázemí tady na plochodrážní Markétě a sbíráme děcka. Zatím jich k nám chodí deset, ale po školách jich máme asi šedesát. Je to taková mravenčí práce. Unii teď ovládla jedna parta, se mnou a s mými kamarády spolupracovat nechtějí. I v běžných oddílech jsou už dlouho zavedené postupy a změnit je, je téměř nemožný. Tak jsem se rozhodl, že uděláme klub sami na koleně.“

Jak se chcete odlišit?
„Nebudeme se soustředit na blízké výsledky. Spousta trenérů mládeže přijde z turnaje v sobotu a rozebírají, proč nevyhráli, co udělali špatně a připravují se na další sobotu. My tu chceme dělat dlouhodobější rozvoj, aby si děcka užívala trénování a aby se posouvala i atleticky a gymnasticky. A aby taky dávala bacha na to, že ragby se jednou nemusejí živit, aby měla správnou životní rovnováhu.“

Jak byste tedy pozval děti, aby šly hrát ragby?
„Děti tady můžou na každém tréninku prožít, co vidí v televizi. Adrenalin a zábavu z ragbyového utkání, ze soubojů jeden na jednoho, ze závodění, kdo někam rychleji doběhne. Načerpají do sebe chtě nechtě i hodnoty ragby. Začnou být féroví, začnou si vážit soupeřů, začnou se chovat hezky k trenérovi i rozhodčím. Zažil jsem spoustu zlobílků, kteří se změnili, a rodiče nám po konci sezony řekli: Hele, to je bezvadný sport, jen tak dál.“

Jan MACHÁČEK

Narozen: 15. 2. 1972 v Praze (42 let) Kariéra: 1990-94 Slavia Praha, 1995 Dunedien Pirates (Nový Zéland), 1996-98 Newport (Wales), 1998-99 Manchester Sale (Anglie), 1999-2000 Pontypridd (Wales), 2001-03 Clermont Ferrand (Francie), 2004-11 Slavia Praha. Reprezentant ČR: 1992-2010 (55 utkání). Největší úspěchy: finalista francouzské ligy (2001), člen prestižního výběru British Barbarians (1998, 1999), mistr ČR 2010, 5x nejlepší hráč roku v ČR.