Ivo Pospíšil
30. dubna 2016 • 14:37

Duklu čeká boj o finále Vyzývacího poháru. Nebojím se zakřičet, hlásí Kotrč

Jiří Kotrč patří do slavné generace házenkářů Dukly Praha. Vyhrál i PMEZ.
TOP VIDEA
Mladá Boleslav - Příbram: Rezek krásně trefil balon z voleje a Příbram vede 1:0 Mladá Boleslav - Příbram: Rezek krásně trefil balon z voleje a Příbram vede 1:0
Sparta - Vítkovice: Nepříjemný moment! Hudeček narazil helmou na plexisklo Sparta - Vítkovice: Nepříjemný moment! Hudeček narazil helmou na plexisklo
VŠECHNA VIDEA ZDE

Poslouchají ho na slovo. Je autoritou, které se neodmlouvá. Aby ne, byl jedním z nejlepších pivotů světa a v roce 1984 vyhrál i házenkářský Pohár mistrů evropských zemí. „Snažím se vše řešit rozumně, ale někdy se klukům musí šlápnout na krk,“ říká JIŘÍ KOTRČ. Coby asistent trenéra Jana Josefa zítra zkusí dovést Duklu Praha k největšímu novodobému úspěchu. Přes Bragu do finále Vyzývacího poháru.



Vždy, když Jiří Kotrč hodnotí v kabině velký duel, brankář Tomáš Petržala na něm vidí: „Jako by se vracel do doby, kdy hrál s Gummersbachem a dalšími týmy.“ Kotrčovy zkušenosti ze slavných časů i špetka rodinného receptu jsou také důvodem, proč Dukla Praha přivezla z prvního semifi nále Vyzývacího poháru z Bragy výsledek 33:34 a zítra se porve o finále.

Je to tedy pravda, že se vám při úspěchu současné Dukly vybavují vaše dřívější?
„Ano, vybavují. Hlavně při domácích zápasech. Když jsem třeba viděl ve čtvrtfi nále zase po dlouhých letech vyprodanou halu na Slavii… Samozřejmě, je to Vyzývací pohár, není to ta nejvyšší soutěž, ale pro naši házenou, kdy už dlouho nebyl úspěch, je to důležité. Navíc já ty mladé kluky trénoval už dříve v dorostu a teď je mám v áčku, takže jsem rád, že u toho vydrželi.“

Z Bragy jste do odvety přivezli prohru jen o jeden gól. Je tedy boj o finále nyní 50:50?
„Těžko říct, možná bych stále dával víc pro ně, jsou fakt zkušený tým. Navíc si odložili zápas domácí ligy a je vidět, že nechtějí nic podcenit a jít do finále. Bude to s nimi strašně těžké, protože umějí hrát i venku. Třeba v play off své soutěže doma dvakrát prohráli, ale hned nato další dva venkovní zápasy vyhráli.“

Jste na lavičce nervóznější, než jste byl jako hráč?
„Býval jsem před zápasem nervózní, ale na hřišti to ze mě vždy spadlo a okolí jsem nevnímal. Teď je to jiné. Na lavičce to trochu opadne, ale během zápasu jsou emoce větší, než když jsem hrál.“

Cítí z vás hráči ty emoce? Pomáhají jim?
„Věřím, že ano, protože si nechají poradit. Vnímají to i v zápase a snaží se provést, co jim řekneme. Třeba na sebe i mávneme, když se podaří splnit nějaký pokyn, který jsme si říkali na tréninku.“

Mají z vás i přirozený respekt?
„Ten tam pochopitelně je. Já jsem trénoval už před několika lety, načež jsem si odpočinul mladšího dorostu a pak se zase vrátil. Jsem malinko jiný než dřív, protože jsem si uvědomil, že to není jen o tom hráče chválit, ale být i přísnější. Trochu jsem za tu dobu zpřísněl.“

Jak se to projevuje?
„Třeba jsem hlasitější. Nebojím se zakřičet. Když se mi něco v tréninku nelíbí, zastavím to a vyčistím, co se mi nelíbí.“

Na druhou stranu, máte na to renomé, ne?
„A tak by to mělo být. Respekt vůči trenérům je potřeba, ale také se snažím, když se vše daří a šlape to, trénink trochu uvolnit. Dokud se vyhrává, je vše jednodušší, tudíž nemám problém dělat různé hecy a srandu. Záleží ale, co se nacvičuje a o co jde.“

Dnes je to navíc i jiná generace, samé facebooky, twittery…
„Určitě, žijí si ve svém světě, ale to jim neberu. Každý je poznamenaný svou dobou a i my, trenéři, to respektujeme. Snažíme se v tom spíše přiblížit my jim, takže se občas i já podívám na tu skupinu na facebooku a přečtu si šprajcy, které mají vůči trenérům.“

A reagujete na to?
„Taky se občas přidám. Vědí, že je tam diskuze otevřená.“

Jak máte rozdělené vedení týmu s hlavním trenérem Janem Josefem?
„Musím říct, že jsme si sedli. On je sice o dvě generace mladší a moc jsme spolu nehráli, protože když on přišel v devadesátých letech do Dukly, já šel zrovna do Německa, ale myšlením jsme se setkali. Často se na lavičce při zápase stane, že vstanu, jdu k němu, on mi něco řekne a já odpovím: Přesně to jsem ti chtěl říct. Nebo střídání, podíváme se na sebe a je nám jasné. Je to takový šestý smysl a pomáhá to i v tréninku, kdy se navzájem doplňujeme.“

Kdo z vás je přísnější?
„Na nějakého hodného nebo zlého trenéra to rozdělené nemáme, ale je pravda, že Honza je větší kliďas. Dvoumetrový chlap, víc v klidu, a když už se rozčílí, tak by to asi hodně lítalo. Snažíme se to vesměs řešit rozumně, ale je jasné, že občas klukům také musíme šlápnout na krk.“

Současný tým a tehdejší… Jistě se změnila spousta věcí.
„O házené se není třeba bavit, je rychlejší, dynamičtější a silovější. U nás to bylo spíše technické a říkám, že to byla ještě házená. Dnes dostanete gól a hned prcháte na druhou stranu bránit. Jsou to spíše dostihy a já se snažím, aby tam právě byly i ty technické věci. Co je ale stejné, to je parta. Když je výborný kolektiv, je snazší dosáhnout úspěchů, a ti kluci u nás drží. Máme dost mladých hráčů, doplňují je zkušení Petržala, Brabec nebo Čurda. To je také to, co nám teď obecně chybí. Že kluci, kteří hrají venku, by se měli vracet a předávat zkušenosti mladým.“

Tohle je podle vás cesta, jak českou házenou zase vzkřísit a restartovat?
„Přesně tak. Potřebujeme už úspěch nejen na klubovém mezinárodním poli, ale i jako nároďák. Teď to funguje tak, že kluci v zahraničí zůstávají a končí tam kariéry, což dříve nebylo. To se vraceli a hráli ještě pár let ligu s těmi mladými, přičemž je učili. Tohle teď u nás chybí.“

A je něco speciálního, co jste si vy vzal z hráčské kariéry do trenérské?
„Jde o to, stmelit družstvo, aby kolektiv šlapal. A pak takové ty technické věci. Jestli jste pivot, křídlo nebo spojka, je potřeba se zaměřit vždy v tréninku na někoho a individuálně se mu věnovat. Chtít, aby byli variabilní. Těm mladým klukům to navíc jde rychle. Jako počítač, ten dáme šestiletému klukovi, a zatímco mně bude trvat půl roku, než na to přijdu, on to zvládne hned.“

Ptají se vás hráči i na vzpomínky nebo zkušenosti, které jste nabral vy?
„Já už právě to ´tenkrát za našich dob´ nechci říkat. To už je pětatřicet let a tomu se kluci smějou. Musí se to proto nabalit jinak. Říct: Heleďte, může tam být řev, nemusíte nic slyšet, podívejte se občas na střídačku a ukážeme vám. Také jsem jim ale říkal: Když budete pokračovat v pohárech dál, přeju vám, aby na Slavii přišlo přes tisíc lidí a seděli i na schodech jako za nás. A to teď bylo.“

Jméno Kotrč je v házené pojem. Hrál i váš bratr a synovec Milan je nyní klíčovým střelcem Dukly. Čím to, že ta rodinná dynastie má takový úspěch?
„Sám nevím. Házená tam nikdy nebyla, táta hrál volejbal, a ač je mu teď 82 let, tak si stále někdy zahraje. Já vlastně začal s házenou jako první z rodiny a pak se to nabalilo. Bratr i mí dva synové hráli… To tak asi platí, že jablko nepadlo daleko od stromu. A synovec to pak dotáhl nejdál, takže jsem rád, že jméno Kotrč v házené nezaniklo a pokračuje dál.“

Platí, že když se sejdete doma, řeč se stočí na házenou?
„Určitě. Ať už jsou Vánoce nebo se všichni sejdeme na zahradě při táboráku, jsme tím sportem poznamenaní. Ty srandičky jsou tam furt.“

Není to i lehce pikantní, cepovat v kabině vlastního synovce?
„Jde to. On je hubatý, ale to já si vždycky vyřídím s maminkou.“

S jeho tátou, vaším bratrem, ne?
„S tím ne, ten je hubatý stejně.“ (směje se)

Jak to vnímáte, že nyní kolem synovce krouží řada evropských klubů?
„Myslím, že by měl jít. Naše liga je mu už malá. Ono to levé křídlo je neoblíbený post, který se dá vždy lepit někým domácím. Rád bych, aby už někam šel a vyzkoušel si to, protože celou kariéru hraje jen v Dukle. Už potřebuje změnit prostředí, zasloužil by si to.“