Lukostřelec David Drahonínský odjížděl z paralympiádu v Riu jako globální sportovní hvězda a kromě stříbra ze závodu jednotlivců a bronzu z mixu (se Šárkou Musilovou) se o to zasloužil tím, že ihned po svém závodě přímo na stadionu požádal o ruku svou přítelkyni Lídu. „Ženské nemají rády překvapení. Naštěstí přiletí až pozítří, takže vychladne,“ směje se Drahonínský.
Plánoval jste to dlouho?
„Jo. S přítelkyní žijeme už rok, nastěhovala se ke mně, mám ji rád, miluji jí a nehledám další nové štěstí. Chtěl jsem jí požádat nějak originálně, aby mohla vzpomínat, jak jí její kocour vyznal lásku. A když ji teď něčím naštvu, tak si na to třeba vzpomene a bude si říkat: Já ho stejně miluju… To bych jí musel naštvat, já nevím, jak...“
Jak akce proběhla?
„Bylo to strašně hezký. Já jsem to plánoval se zlatou medailí. Kdybych nevyhrál medaili, neudělal bych to na stadioně, ale u Ježíše nebo na Cukrové homoli. Prstýnek jsem měl jsem s sebou v kapse, když jsem střílel všechny vyřazovací souboje a věděl jsem, že to dopadne dobře.“
Žádal jste pořadatele o svolení?
„Já jsem poprosil organizátory, jestli by to šlo. A organizátoři mi řekli, že mi po závěrečném ceremoniálu s medailemi dají mikrofon a tam to budu moct provést. Byla tam jedna ženská, která mě hlídala, abych nikam neutekl. Říkám: Mám takové přání. Mám tady takovou krabičku, já mám támhle přítelkyni, a já bych ji chtěl požádat o ruku. A ona: Aaah… Málem tam s sebou sekla. Brečela jak želva, když jsem se vrátil.“
Jak jste to provedl?
„Anglicky jsem řekl: Je tam jedna slečna, která za mnou přiletěla z Čech a chtěl bych se jí na něco zeptat. A všem to bylo jasný. Vytáhl jsem tu červenou krabičku, kterou mi udělala moje známá zlatnice.“
A vaše nastávající?
„Čekala dole, přišla, prostě jsem se jí zeptal. Ona mi ani neodpověděla. Sebrala medaili, prstýnek. Líbilo se jí to, byla dojatá. Je to hezký, já jsem rád. Tam bylo minimálně pět tisíc lidí. Všechny organizátorky, holky brečely jak želvy. A já jsem byl strašně šťastný. Myslím, že ke mně takovéhle věci patří.“
A z vás najednou byly tváře paralympiády, že?
„Ona je ještě v Riu. Napsala mi, že na hotelu se na ni koukali nějací lidi, pak přišli a chtěli se s ní vyfotit. Že je to ta holka, kterou požádal ten lukostřelec o ruku. Na ulici nás potkávali a poznávali. Viděli jsme, že na nás koukají a poznávají nás.“
Věnujete snoubence jednu ze svých medailí?
„Spolu bydlíme, takže medaile je doma. Všichni chlapi ví, jak to s cennými kovy doma je. Já jsem šel s prstýnkem a medailí, za deset minut jsem neměl ani medaili, ani prstýnek… (úsměv)“
