Byla to euforie srovnatelná se slavnou scénou Františka Venclovského po přeplavání kanálu La Manche. „Já jsem tak šťastný. Ku…, je to tam!“ hlásil krauler Jan Micka poté, co na ME v Londýně časem 14:58,62 na 15000 metrů v národním rekordu poprvé pokořil hranici patnácti minut a do středečního finále (19.00, PP Eurosport) postoupil ze třetího místa.
Kolik sil vás to stálo?
„Ani jsem se nezadejchal… Na pohodu! Jsem fakt nesmírně rád, protože na tenhle čas jsem čekal hrozně dlouho, dva, tři roky a jsem hrozně moc rád, že to vyšlo teď, podívám se do finále. A je to na dobré cestě vůči Riu. Doufám, že se mi bude plavat líp a líp.“
Národní rekordy se dají plavat na pohodu?
„Vždycky to hrozně bolelo, mně se plavalo úplně lehce. Když jsem se byl dopoledne rozplavat, tak jsem se cítil hrozně špatně, zatuhlž. Jak jsem měl včera nohy z kamene, tak jsem měl kamenné i ruce. Ale skočil jsem do vody, viděl jsem, že se na pohodu s klukama držím.“
Hlídal jste si italského favorita Gabriele Dettiho, který v pondělí na ME vyhrál kraulovou čtyřstovku?
„Viděl jsem, že Detti byl přede mnou, snažil jsem se ho držet. V jednu chvíli tam měl nějaký výpadek a zastavil se. Tak jsem se snažil zrychlit, pole se začalo trhat. Odpadl Brit, zhruba tři sta metrů před cílem i Wojciech Wojdak. Do cíle jsme jeli jenom my dva.“
Měl jste v plánu plavat takhle rychle už rozplavbu?
„Vždycky chci jít na hranici osobáku. Někdy to nevyjde, ale dneska jsem věděl, že Detti půjde pod patnáct a chtěl jsem se ho udržet a být s ním v kontaktu až do cíle. A to se povedlo. Na hranici patnácti minut jsem myslel strašně dlouho, strašně mě to svazovalo. Až tady jsem si řekl: Kašli na to, pusť to z hlavy, vzal jsem si sluchátka, knížku a četl jsem si.“
Co čtete?
„Čtu teď knížku o japonsko-americké válce Poslední kamikadze, snažím se tak vypustit myšlenky o závodu. Nemyslel jsem na tu hranici patnácti minut. A jsem rád, že to vyšlo.“
Poplavete ve středečním finále kamikadze stylem, nebo spíš takticky?
„Ve finále se už taktizovat nebude, od začátku se do toho musí jít a buď to vyjde, nebo nevyjde. Aby to neznělo namyšleně... Splněno na těchto závodech už mám, když to hloupě řeknu. Byl jsem nahlášený desátý, účast ve finále je posun o dvě místa a mám osobák. Takže pohodička…“
Co vám řekne trenérka Jaroslava Passerová?
„Věřím, že mě pochválí, bude brečet a dá mi pusu…“ (úsměv)
