Mohla jet s Gabrielou Soukalovou a Veronikou Vítkovou na olympiádě bojovat o medaili z biatlonové štafety, místo toho se ještě stále zotavuje z hrozivé nehody, která jí před půl rokem změnila život. Veronika Zvařičová (24) byla po srážce s autem v tréninku několik dní na pokraji smrti, teď se pomalu snaží znovu dostávat do formy.
K nehodě došlo 24. května letošního roku při tréninku biatlonových reprezentantek v jabloneckých Břízkách. Veronika Zvařičová v tu chvíli sjížděla s kolegyněmi na kolečkových lyžích na střelnici, když ji po pravé straně příjezdové cesty překřížil trať řidič octavie.
Vůz biatlonistku odhodil osm metrů daleko, utrpěla řadu zranění po celém těle a byla odvezena do liberecké nemocnice na jednotku intenzivní péče. Devět dní byla v bezvědomí a dva měsíce strávila na kolečkovém křesle. Policie případ stále vyšetřuje a k uzavření by mělo dojít až v příštím roce.
Jak moc je pro vás lepší, že si z té nehody nic nepamatujete?
„Zásadně. Kdybych si to pamatovala, nevím, zda bych ještě někdy stoupla na lyže. Na devět dní ale nemám žádné vzpomínky. Temno. Ani ten trénink. Jen si pamatuju, že den předtím bylo vyhlášení Biatlonisty roku a holky pak říkaly, že v tom tréninku to byla poslední jízda. Sjížděly jsme na střelnici, chtěly jsme to tam zakončit a jet domů. Prakticky chybělo jen pět set metrů.“
Jenže místo toho přišla tvrdá srážka s autem a cesta do nemocnice.
„Holky, které jely za mnou, říkaly, že se to seběhlo hrozně rychle. Hned pak jely za trenérem dolů, aby volal sanitku. Ani v nemocnici nevěděli, zda to přežiju, navíc museli čekat asi čtyři dny, než mě vůbec mohli operovat. Hlavu i nohu, trvalo to asi šest hodin. Docela mazec.“
Zjišťovala jste si už, kdo vás srazil?
„Ano, už ho znám. On ten den vezl svou dceru na trénink a sám to tady dobře zná, protože tu kdysi lyžoval. Lyžaři mají nahoře stadion a zvykli si tam jezdit autem, místo toho, aby parkovali dole. Na to však musí mít speciální povolení. Možná ho sehnal až potom, možná ne.“
Neuškodilo vám ale, že jste neměla helmu?
„Těch zranění bylo tolik... Určitě by mě ochránila před rozbitou hlavou a i silným otřesem. Ale pamatovat si to, tak na to už nevlezu. Prý jsem měla i štěstí, že jsem byla rozbitá na víc místech a ne někde fatálně. My jsme navíc do té doby normálně trénovali bez helmy a nebyl s tím problém. Teď už se samozřejmě všem při tréninku doporučuje a já ji určitě budu mít.“
Vnímáte to tak, že se vám po té nehodě i trochu změnil pohled na svět?
„Já jsem už předtím věděla, že biatlon není všechno. Jen se mi ale potvrdilo, že na prvním místě je zdraví a bez něj nejde nic. A co se týče pohledu na svět, možná teď víc závidím holkám, co dělaly biatlon, teď mají rodinu, práci podle svého a jsou šťastné. Je to něco jiného.“
