František Prachař
8. března 2014 • 22:00

Upřímná zpověď lyžaře Ondřeje Banka: Moje drsná jízda

TOP VIDEA
Zlín - Slavia: Škoda jako Poborský! Krásným lobem překonal Dostála, Slavia vede 2:0 Zlín - Slavia: Škoda jako Poborský! Krásným lobem překonal Dostála, Slavia vede 2:0
Chomutov - Mountfield HK: Hokejová paráda! 16letý Lauko vymíchal obránce Newtona Chomutov - Mountfield HK: Hokejová paráda! 16letý Lauko vymíchal obránce Newtona
VŠECHNA VIDEA ZDE

Jeho osud je jízda na hraně. Obrazně i doslova. Kariéru Ondřeje Banka symbolizují vážná zranění i ohromující vzestupy. Několikrát byl blízko invalidnímu důchodu, aby se poté vydrápal zpět a sahal po medaili z olympiády. Jako nedávno v Soči. Příznačný vývoj pro člověka, který se v životě řídí citáty Arthura Schopenhauera. Moudra pesimistického filozofa provázejí i upřímnou zpověď české jedničky alpského lyžování.



Sláva je něco, co se musí vyhrát

„Chcete, abych vám popsal podstatu alpského lyžování? Je to sport, kde vyhrávají namachrovaný parchanti. Myslím to v nadsázce. Ti chlapi jsou často skvělí lidi, ale na svahu se chovají, jako by byli mimo realitu. Ono to asi jinak nejde. Když chcete být nejlepší na světě v disciplíně, kdy se řítíte dolů z kopce třeba stopadesátikilometrovou rychlostí, musíte být agresivní, sebevědomí, sobečtí a milovat se.

Na svahu se musíte cítit jako největší kápo a říkat si, že ostatní jsou nuly, které rozsekáte. Pak vyhrajete. Já takový nejsem. Neumím se takhle přeprogramovat. Proto nevyhrávám. Je mi 33 let a během kariéry jsem zažil především kvůli zraněním a nemocem pády a vzestupy, díky kterým věřím, že můžu k úspěchu dojít i jinak.

Popravdě jsem do roku 2001, kdy jsem začal jezdit ve Světovém poháru, netušil, že se lyžováním mohu živit. Ani jsem nedoufal, že teď budu pátý, sedmý a devátý na olympiádě. Mým snem vždycky bylo získat jeden bod ve Světovém poháru a pak klidně skončit."

Ondřej Bank oznámil konec kariéry: Proti Jágrovi vypadám trapně

"No, vidíte, a nakonec je to tak, že jsem teď přijel ze Soči, kde jsem bojoval o medaili. Všichni mluví o tom, jaká je to škoda, že mi to o chlup uteklo. Dokonce se o mně posledních pár týdnů říká, že jsem borec, navíc se lyžováním relativně slušně živím. Po dlouhé době mě na těle nic nebolelo a užíval jsem si fakt, že jsem měl formu. I proto si uvědomuju, že dělám hlavně to, co mám rád a co mě baví, protože je to těžké. Je to výzva.

Na druhou stranu: jezdím dlouho a přesně vím, kde jsem přišel o olympijskou medaili. Být pátý je super, ale vím moc dobře, že stupně vítězů jsou vstupenkou úplně jinam.
Jenže…

Když to spočítám, přišel jsem kvůli zdravotním problémům zhruba o šest let kariéry. Zlomil jsem si na osmkrát čelist, už třikrát mi rupla holenní a lýtková kost. Podvědomě se tak už asi nepouštím za hranu. Tuším, že jsem například v super-G některé skoky mohl projet rovnější stopou, ale neudělal jsem to, protože jsem si nebyl jistý, zda do toho můžu dát absolutně všechno.

Podobné to bylo i v obřím slalomu. Po prvním kole jsem byl druhý, ale vím, že jsem tam nechal asi vteřinu. Špatně jsem najel první hranu a pak neměl dalších deset bran rychlost. Z tohohle pohledu jsem to pokazil, nezvládl tlak, a výsledky tak mohou vypadat trochu hořkosladce. Musím ale říct, že jsem se už v roce 2006 - šestým místem v kombinaci na Hrách v Turíně - dostal do bodu, kdy jsem si sportovně i výsledkově naplnil své ego.

Kariéru nehodnotím jako neúspěšné čekání na velkou medaili. Samozřejmě by bylo nejlepší, abych se svým přístupem vyhrával, ale tohle je můj vývoj. Namachrovanej parchant ze mě už nebude. Baví mě jezdit rychle a jsem spokojený s každou kvalitní jízdou. Jsem pokorný, což možná snižuje hlad po úspěchu. Nikdy asi nebudu vyhlašovat, že vyhraju svěťák, spíš řeším to, že to asi nedopadne, protože ostatní mají lepší lyže.

Přesně o tomhle jsem se nedávno bavil s Kanaďanem Janem Hudcem. V jejich týmu je desáté místo na olympiádě o ničem, každý chce vyhrát. U nás v Česku, které v lyžování skoro nic neznamená, je to bomba. Spíš se řeší body ve svěťáku a co nejlepší startovní číslo.

V tomhle kontextu pak nejsem naštvaný, když skončím těsně za největšími hvězdami, pár setin za Rakušanem Marcelem Hirscherem, nebo půl vteřiny za Američanem Tedem Ligetym. Oni ze mě navíc mají respekt, což je příjemné. Dokazuje to scéna stará tři roky z mistrovství světa v Ga-Pa."

V kombinaci jsem byl pátý, navíc po sjezdu mě všichni tipovali na zlato. V super-G zase čekal vítězný Ital Christof Innerhofer na to, až sjedu kopec s číslem 50. Do té doby nedával rozhovory, protože se bál, že ho můžu ohrozit. To bude vždycky jeden z mých největších zážitků.“

Život bez bolesti nemá smysl

„Na můj vývoj a sportovní motivaci měly největší vliv zdravotní problémy. Jsem samozřejmě soutěživý, ale po všech zraněních to není tak intenzivní. Citát o životě bez bolesti mě provází od maturity, kdy jsem ho napsal do písemky, a nějak to sedí.

Začalo to vlastně skoro hned. Když mi byl jeden rok, pořád jsem někde lezl a spadl rodičům z postele. Bylo z toho krvácení do mozku a tři měsíce v nemocnici, kde mi z hlavy vyndávali krev a další věci.

Rodiče se pak o mě hrozně báli, a když jsme s bráchou udělali nějakej průser, vynadali jenom jemu. Já přes hubu nedostal, protože měli strach, že by se něco mohlo stát. Kvůli tomu jsem byl zpočátku taky zparchantělej, všechno se točilo kolem mě, protože otec byl do lyžování blázen a nic jiného neřešil.

První zranění přišlo v juniorech. Při tréninku na mistrovství světa ve Švýcarsku jsem během tréninku na super-G vylítnul ze sjezdovky a zlomil si levou holenní kost, lýtkovou kost a ruku. Poprvé jsem zažil plandající nohu. Za tři čtvrtě roku jsem se dal dohromady, ale na závodech v Hintertuxu jsem si tu nohu zlomil zase.

Zavadil jsem o branku a hodil špicara. Ve slalomu by to bylo v pohodě, ale tohle byl obřák, byla tam větší rychlost, a jak jsem měl ještě na hojící se noze dlahu, tak se o ni kost zlomila. Navíc jsem si u toho urval i koleno.

Tohle byl milník v mém vývoji. Uvědomil jsem si, že sport není všechno, protože mě poslali na měsíc do rehabilitačního centra Hrabyně. Zatímco já jako mladej cucák jsem řešil návrat k lyžování, ostatní řešili, zda se ještě budou schopní vrátit do života - pacienti po velkých bouračkách byli často skoro bez šance."

Ondřej Bank má za sebou úspěšnou kariéru

"Hodně lidí mi dnes říká, že kdybych se tolikrát nezranil, jsem nejlepší na světě, ale vidím to jinak. Tohle pro mě byla důležitá zkušenost. Dostal jsem jiný náhled na život a snažím se ho připomínat, když vidím, jak jsou ve víru sportu někteří lidé zbláznění a nemají nadhled, což je škoda.

V lyžování pořád narážíte na to, že limity těla jsou jasně j dané. V závodě, ale někdy i v tréninku, se dostanete na hranu rizika. Zajímavé na tom je, že nikdy nevíte, nakolik můžete zatlačit, abyste to měli pod kontrolou. Každý to má posunuté jinak, navíc záleží i na typu a stavu trati.

Já to poznal nejvíc během tréninku na sjezd v Kitzbühelu, kde jsem si zase zlomil holenní i lýtkovou kost, i když tentokrát poprvé na pravé noze. Přitom jsem tam jel na jistotu, hlídal jsem si to. Ale na poslední pasáži jsem kvůli jiné stopě získal velkou rychlost na závěrečný skok, místo 30 metrů jsem skočil 70 a při dopadu to křuplo. Cílem jsem projel po zádech a byl z toho ještě nakonec 29. nejlepší čas, což byla bomba, ale já se to dozvěděl až po operaci.

Když se motáte v pádu, jednáte instinktivně. Víte, že je to průser, a snažíte se hlavně nevlítnout do ochranných sítí, protože ty vás semelou, trhají vazy, svaly a je to špatné.

Obavu ze všech pádů každopádně přebíjí adrenalin. Je to zvláštní, po zraněních mám respekt, ale zároveň mě to přitahuje. Kitzbühel je pro mě dodnes největší odvaz, větší než volný pád z letadla, to je spíš taková romantika. Do rychlosti 130 km za hodinu to je na svahu v pohodě, ale pak už je třeba dávat si fakt bacha. Sjezdovka Streif je nebezpečná už v devadesátce.

Po té holeni jsem se vracel skoro dva roky, a když se to povedlo, stalo se mi to, co už se snad nikdy nevrátí. Po dovolené v Thajsku a na Bali, kde jsme surfovali, jsem dostal nějaký virus. Dodnes se neví, co to bylo. Všechny zlomeniny byly desetinová bolest oproti nemoci, která mě vysála tak, že jsem si ani nemohl dojít na záchod.

Když už jsem se na něj dostal, seděl jsem na míse a vedle zvracel do kýble, tomu už jsem se začal smát. Bylo to utrpení, díky kterému jsem si uvědomil, že je fuk, jestli jste pátý nebo desátý na olympiádě. Hlavní je, že žijete. To je luxus. Podle mne to není klišé ani výmluva, proč nemám medaili, ale pravda. Bez bolesti si tohle neuvědomíte.

V souvislosti s virem jsem už radši zamlčel, že jsem měl potom výhřez ploténky. Uspěchal jsem návrat, a jelikož mě ta nemoc připravila o 15 kilo svalů, mělo lyžování na záda negativní vliv a já tři měsíce necítil pravou nohu. Trvalo rok a půl, než to bylo úplně v klidu.

Když jsem se dal dohromady i z tohohle, byl jsem v pohodě, akorát mi pro změnu přestaly fungovat lyže. Často mě zrazovaly ve chvíli, kdy jsem to vůbec nečekal. Důvodem bylo, že se během mého zranění měnila pravidla délek a rádiusů, a já to nemohl s firmou Elan testovat. Kvůli tomu si pak lyže dělaly, co chtěly.

Spadl jsem čtyřikrát a třikrát se zranil. Nejdřív zlomená čelist, pak vykloubené rameno, nakonec poškozená chrupavka v kolenu. Bylo to nebezpečné, proto jsem přešel ke značce Nordica, se kterou se vrátila jistota.“

Osud míchá karty, my hrajeme

„Snažím se vážit si všeho, co mi lyžování dalo. Zároveň doufám, že moje děti nebudou mít touhu jít v mých stopách. Myslím to vážně, i když je synovi Albertovi teprve 16 měsíců. Není to spravedlivý sport, výsledek ovlivňuje hodně aspektů, zároveň vás to finančně vysaje a efekt většinou není velký.

V alpském lyžování je globálně jedna z největších konkurencí. Aby byl člověk dobrej, potřebuje schopnej tým a kvalitního trenéra. A i když to všechno sežene, nemá šanci prosadit se, dokud si nevybojuje nízké startovní číslo, aby nemusel jezdit na rozbité trati.

Jeden den se probudíte a máte formu. Jezdíte nejlíp na světě, jenže na startu dostanete číslo 30 a dojedete šestí, protože vám podmínky víc nedovolily. Není to atletika, kde máte dráhu a prodáte vždycky to, co natrénujete.

Možná tak mluvím i proto, že jsem z lyžařsky nevýznamné země. Zpočátku nás to hodně limitovalo a je vidět, že i z toho důvodu vrchol přichází později. Nejen kvůli zraněním, ale i kvůli tomu, že jsme se dlouho učili, jak to dělat opravdu dobře.

Když jsme začínali, jezdili jsme po celé Evropě naloženou felicií v pěti lidech. Sami jsme řídili, mazali lyže a spali v tom nejlevnějším ubytování, takže když si na to vzpomenu, je to nejlepší motivace se po zraněních vracet. Já se strašně dlouho pachtil na malých závodech, ve skromných podmínkách večeřel konzervy a do 25 let jsem netušil, že můžu soupeřit s nejlepšími."

Ondřej Bank může být se svojí kariérou spokojen

"Proto si teď užívám, že jezdím ve špičce, a baví mě zjišťovat, kam se z té Rudy nad Moravou můžu propracovat. Nejdřív jsem chtěl porážet staršího bráchu Tomáše, který mi teď dělá trenéra. Velkou roli hrálo to, že náš taťka byl do lyžování hrozný blázen. V Rudě postavil vleky, abychom mohli lyžovat. Kopec Štědrákova Lhota měl 400 metrů a on nás tam v zimě vozil každý den. Moc mě to nebavilo, chtěl jsem být s děckama ve školce.

První zlom nastal, když jsem vyhrál mistrovství republiky žáků. Nečekal jsem, že můžu být nejlepší, vítězství mě naplňovalo. V juniorech jsem byl na konci první světové tisícovky, ale ve svém ročníku jsem byl pátý, to bylo také hezké.

A tak to šlo až do Světového poháru, kde bylo nejdůležitější vyjet si co nejlepší startovní číslo. V jedné sezoně jsem kvůli tomu jel 80 závodů, což byl amatérismus, tělo to logicky nemohlo vydržet. Už v tu dobu jsem byl rychlý, ale s číslem 60 jsem neměl šanci to ukázat. Chtěl jsem toho nechat.

Naštěstí se mi povedlo udělat výsledek na mistrovství světa v St. Antonu, kde jsem byl šestý v kombinaci. Od té doby se to začalo pozvolna měnit k lepšímu a dnes už to umíme. Je vidět, že i z Česka může vyrůst závodník do špičky.

Není to jednoduché, což si uvědomím vždy, když dnes koukám na snaživce z lyžařsky malých států, jako je třeba Kazachstán. Obíhají servismany a prosí je o hůlky nebo o rukavice. Já to dřív dělal stejně, dostal jsem takhle třeba brýle, přilbu i podložky na lyžáky.

V roce 2001 to byl trend, který zrychloval, a já to hrozně chtěl. Ukecával jsem jednoho servismana, ať mi je vyrobí, ale jemu se nechtělo, tak mi řekl, že je to drahé. Nevěděl jsem, kde na to vezmu, ale nenechal jsem se odradit.

Udělal mi to nakonec zadarmo, já si vzal podložky den před závodem a pak se s tím pochlubil v týmu. Byl tam s námi tehdy bývalý olympionik a kamarád Bohumír Zeman. Ten hned řekl, že jsem idiot, protože těch pět milimetrů na botě úplně změnilo nastavení lyží. Měl pravdu, já se pak na svahu pěkně trápil.

To, že můžu porážet elitu, jsem zjistil díky tréninkům. V nich jsem porážel Američany Ligetyho i Millera. Jenže na Svěťáku pak Ligety vyhrál o vteřinu a já dojel čtyřicátý. Chtělo to trpělivost. Posouvat se postupně. Nejdřív na 25. místo, tam už se láme hranice, kdy se tím dá jakžtakž živit. Jakmile máte prostředky a zázemí, je šance dostat se úplně nejvýš.“

Jen málokdy myslíme na to, co máme, ale vždycky na to, co nám chybí

„Když se mě hned po návratu ze Soči všichni ptali, jestli pojedu na další olympiádu, řekl jsem, že třeba jo, ale jen proto, abych měl tuhle otázku z krku. Je to těžké. Olympiáda je hezká myšlenka, ale zneužívá se. Rozhodně se mi nejelo hezky do Ruska na Putinův cirkus egomaniactví.

Nechápu, že to tam dali, je přece tolik míst, kde by to bylo úplně bez problémů a nebylo by to na úkor ničeho a nikoho. Na druhou stranu - Hry lidi inspirují a spojují. Já jel do Ruska s despektem, ale teď mám na Rusy i jiný pohled, byli v pohodě a jsem rád, že jsem tu kulturu poznal.

Alpské lyžování a všechny ty věci okolo, včetně olympiády, hodně vysilují, takže si neumím představit, že v tomhle režimu vydržím další čtyři roky. Neplánuju to. Rád si dám další sezonu, a když mě to bude bavit, třeba vydržím. Ale spíš ne…

Za čtyři roky se mnohem radši vidím někde v prašanu na Aljašce nebo ve Švédsku. Už jsem na tom domluvený s naším předním freeride lyžařem Robinem Kaletou. Snad to vyjde a natočíme třeba i nějaký film, který poskládáme z toho, že si na sebe dáme každý deset GoPro kamer a budeme jezdit všude možně. Původně jsme do toho chtěli přidat i skibase (volný pád ze skály na lyžích), ale tenhle nápad jsem momentálně opustil, asi to nepůjde."

Ondřej Bank prokázal během kariéry velkou vůli k opakovaným návratům

"Tenhle styl lyžování je mi blízký, baví mě zevlování po horách, kdy si člověk s čistou hlavou jezdí a nemusí být zavřený mezi brankami. I proto mi odmala říkali Vagus a nakonec se tak jmenuje i moje značka, která vyrábí brýle a helmy. Teda, říkala mi tak hlavně máma, zubařka, která mi odmala nadávala za to, že chodím otrhaný, neoblíkám se a na vesnici jí prý dělám ostudu. Holt je mi to sympatičtější než se nějak ladit. I můj velký dred ve vlasech vznikl čistě přírodně.

S Vagusem navíc koresponduje i můj oblíbený seriál Červený trpaslík. Jedna z postav - Dave Lister - je taky takový vesmírný vágus, navíc cituje výroky Schopenhauera. Z toho, jak přemýšlím, je poznat, že už jsem ve světě lyžování dlouho. Abych měl šanci na výsledky, musím být 200 dní v roce na kopci. Proto alespoň jezdím více disciplín, abych se z toho nezbláznil. Kdybych se zaměřil třeba jen na slalom, utrápilo by mě to, takže to se nikdy nestane.

Možná i za tenhle přístup mohou má zranění. Snažím se neřešit nepodstatné věci a blbosti. Nechápu, když jsou lidi nešťastní kvůli tomu, že se jim rozbije oblíbený hrnek nebo telefon. Řešit tohle nemá smysl, zbytečně to bere energii. Jsem vděčný za to, že mi osud dal tenhle pohled na život. Myslím, že je to lepší, než kdybych vyhrál olympiádu a všichni by mě jakoby měli rádi.“

Ondřej Bank oznámil konec kariéry: Proti Jágrovi vypadám trapně

Ondřej Bank má za sebou úspěšnou kariéru
Ondřej Bank má za sebou úspěšnou kariéru