Už třetí sezonu běhá bosenský záložník Haris Harba na českých trávnících. První ligovou branku vstřelil ještě v Hradci Králové, svůj další fotbalový život však spojil s jihlavskou Vysočinou. V jejím dresu zaznamenal už 16 ligových gólů a na otázku, jaké je jeho nejoblíbenější zakončení, odpovídá 26letý kanonýr s úsměvem: „Hlavně ta branka musí být hezká.“
„Jestli mám oblíbený způsob střílení gólů? Mám. Hlavně ten gól musí vypadat hezky. (smích) A především nohou, protože hlavou je to z mé strany slabší.
V začátcích jsem hrával fotbal hlavně na ulici, a tam jsem se toho naučil dost. U nás na vesnici sice fotbalový tým byl, ale neměli jsme fotbalovou školu nebo něco takového. Trénovali jsme, žáci, dorostenci, ale nebyli jsme v žádné lize. Asi dvakrát do měsíce jsme sehráli nějaký ten přátelák. V šestnácti jsem pak rovnou šel mezi dospělé hrát třetí ligu. Pamatuju si, že tehdy to pro mě bylo hodně těžké.
Góly v dětství jsem měl tak rád, že jsem po nich ještě zůstával sám na hřišti a kopal si do prázdné branky. Na první trefu ve třetí lize si vzpomínám moc dobře. Předposlední nebo poslední kolo, bylo to z přímého kopu, a musím říct, že to byl nádherný gól. (smích)
Dřív jsem spíš bránil. Na začátku kariéry jsem hrál dokonce levého obránce, gólů jsem proto moc nedával. Zlomilo se to asi, až když jsem začal hrát na profesionální úrovni první bosenskou ligu v Olimpiku Sarajevo. Nastupoval jsem na pravém kraji zálohy a hned v první sezoně jsem nastřílel dvanáct branek. Tu první opět z trestného kopu, venku, zápas skončil remízou 2:2.
Když jsem přišel do Hradce Králové, dal jsem gól hned v prvním přáteláku proti Slavii. V lize jsem se poprvé trefil v domácím utkání s Libercem. Hráli jsme v deseti, já šel v 82. minutě sám na brankáře a zvládl to. Měl jsem obrovskou radost, protože se mi na začátku sezony moc nedařilo. Měl jsem hodně šancí, ale nedával z nich góly. Touhle brankou se to podařilo prolomit.
V Jihlavě jsem čekal na první zásah do třetího kola. Doma proti Znojmu jsem nastoupil na poslední půlhodinu. V poslední minutě jsme šli do brejku, přede mnou byl jeden bránící hráč, já si zasekl míč a pravačkou vystřelil. Nejkrásnější gól jsem ale vstřelil na Slavii v minulé sezoně. Vyhráli jsme 2:1 a moje branka byla vítězná. Obešel jsem dva obránce a trefil se na zadní tyč.
Za Jihlavu jsem vstřelil v poháru hattrick Olomouci, to bylo samozřejmě skvělé. Škoda, že se mi to zatím nepodařilo i v lize, i když už jsem byl dvakrát nebo třikrát hodně blízko. Hrozně rád hraju na Spartě nebo v Plzni, i když jsem tam ještě nikdy branku nedal. Doufám, že se mi to v brzké budoucnosti podaří.
Pokud bych měl srovnávat s futsalem, vnímání gólu je trochu odlišné. Už proto, že ve futsale padá mnohem víc branek. Ale vždycky je moc příjemné, když mají diváci z vaší trefy radost. Góly slavím pořád stejně. S jednou rukou zvednutou jako poděkování Bohu.“
