15. října 2015 • 16:48

MŮJ PRVNÍ GÓL: Jdou mi přímáky se Zlatanem, usmívá se Beneš

Autor: iSport.cz
Vstoupit do diskuse
0
Video se připravuje ...
TOP VIDEA
Je nedotknutelnost Třince pryč? Dynamo a Spartu táhnou schovaní lídři. Překvapí Litvínov?
Spor o Kováče: kouč budoucnosti a opravdová trefa, nebo jen bublina?
VŠECHNA VIDEA ZDE

Jablonecký obránce Vít Beneš se umí u branky soupeře odvázat. Hodně gólů nastřílel hlavou, proti Jihlavě se trefil dokonce nůžkami. „První ligový gól jsem dal v Kladně proti Střížkovu. V tu chvíli jsem měl takové to zatmění. Nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem běžel k rohovému praporku a zamával rodičům. Pak přiběhli kluci a naskákali na mě,“ směje se.



„K fotbalu mě přivedl táta, stejně jako mé dva bratry. Oba jsou starší, takže jsem si s nimi kopával již odmala. Chodíval jsem s jejich věkovou kategorií ještě v Ústí na škváru. S nimi jsem byl do šesti let a pak se přemístil do své věkové kategorie. Táta mě trénoval do čtrnácti. Samozřejmě jsem to měl těžší než ostatní kluci, ale dělal to dobře, chtěl po svém synovi, aby byl v týmu nejlepší. Myslel to se mnou vždy v dobrém.

Byl jsem urostlejší než ostatní, takže jsem začínal v útoku až do starších žáků. Samozřejmě že góly jsem dával. Měli jsme obyčejný signál. Z rohu to vždy kopli na mě a já dával gól hlavou. Těch gólů jsem dal docela dost. Hráli jsme třeba proti Štětí. Prohrávali 1:0 v 89. minutě. Pak už ale v 91. minutě jsme vedli 2:1 a oba góly jsem dával já. To mě táta vysunul na hrot a během dvou minut se mi podařilo dát dva góly. To byla asi největší euforie, co jsem kdy zažil. Vzpomínám si na ten druhý gól. Dostal jsem míč za obranu, zpracoval jsem si ho a podél gólmana jsem to dal na zadní tyč.

MŮJ PRVNÍ GÓL: Jdou mi trestňáky se Zlatanem, usmívá se Beneš
Video se připravuje ...

Postupně jsem se však posouval níž a níž, až jsem skončil na stoperovi, kde hraju i teď v Jablonci. Moje cesta do ligy byla celkem složitá. V patnácti se mi podařilo nastoupit v Ústí za áčko ve třetí lize. Tam si mě všiml jeden manažer a dostal mě do Sparty. Hned v prvním zápase jsem se zranil. Po zranění jsem odehrál už jen dva zápasy a musel si hledat nové angažmá.

Shodou okolností šel kamarád na zkoušku do extraligového dorostu Kladna. Dostal jsem kontakt na pana Suchopárka a zeptal jsem se ho, zda bych mohl přijít s kamarádem na zkoušku také. Řekl mi, že přijít můžu, ale že obránce nehledají. Hrál jsem nějaké zápasy, tréninky a nakonec to vyšlo. Pan Suchopárek si mě tam nechal. Odehrál jsem celou sezonu, ale bohužel jsme sestoupili. Já se v sedmnácti ale posunul do seniorského béčka a z něj jsem se dostal až do áčka.

V kladenském áčku jsem vstřelil můj první ligový gól. Bylo to v utkání s Bohemkou Střížkov. Oni ještě měli domácí zápasy na Strahově. Měli jsme v týmu Davida Zoubka, který vynikal svojí kopací technikou. Vždycky stačilo někam naběhnout a on nás našel. Byla to standardka z hloubky, já si nabíhal zpoza vápna, dal jsem hlavu a se štěstím mi to dojelo až do brány. Pocity pak byly jedny z těch nejlepších. V tu chvíli jsem měl takové to zatmění. Nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem běžel k rohovému praporku a zamával rodičům. Pak přiběhli kluci a naskákali na mě.

Můj první gól v Jablonci? Bylo to doma s Ostravou a já jsem dával na 2:0 gól z rohu po centru Honzy Kovaříka. Poslal jsem to kolenem od tyčky. Byla to podobná euforie, jako po první ligové trefě. Byl jsem v Jablonci nový, nejdřív jsem půl roku stál a pak jsem začal hrát. Tím gólem jsem se chtěl odvděčit trenérovi za důvěru. Navíc se hrálo před domácím publikem, o to bylo všechno hezčí.

Nejdůležitější gól se mi povedlo vstřelit za Jablonec v domácím zápase se Slavií. V 93. minutě jsem to šoupnul do sítě na 2:1. Bylo to v poslední vteřině, rozhodčí hned ukončil zápas. A díky tomu jsme získali tři body.

Nejkrásnější gól? Asi na jabloneckém stadionu v utkání s Jihlavou na 1:0. Na ten gól rád vzpomínám, protože málokdy se podaří dát gól nůžkami. Byl to odražený balon, na který jsem si počkal. Stál jsem zády k bráně, zkusil jsem nůžky a vyšlo to.

Můj největší střelecký majstrštyk se mi ale podařil v Chomutově, kde jsem během jediného zápasu nasypal do sítě šest gólů.

Na oslavu gólu mám vlastní speciální rituál. V týmu se mi přezdívá kůň, tak jsem vymyslel takovou koňskou oslavu. Udělal jsem to, když jsem poprvé tady dal gól Spartě. Pak jsem to zopakoval i v dalších zápasech.

Dost gólů dávám i v počítačové hře FIFA. Mám specialitu, jdou mi trestné kopy. Se Zlatanem z trestňáků jich dávám nejvíce. Pokud to jsou důležité góly, které jsou vítězné a v posledních minutách, tak to prožívám s velkou radostí.

Ale největší radost mám, když po vstřeleném gólu na opravdovém hřišti, vidím euforii jabloneckých fanoušků. To mě vždycky nejvíc hřeje u srdce.“

Vstoupit do diskuse
0


Články odjinud


Články odjinud