Pro asistenta trenéra ve fotbalové Plzni Pavla Horvátha byly nedávné změny v hráčském kádru hodně bolestivé. Odešli jeho letití bývalí parťáci Daniel Kolář a František Rajtoral, s nimiž zažíval největší plzeňské úspěchy, nahradili je Tomáš Poznar a Ergys Kace. „Obměna kádru je nutná, roky se nezastaví,“ přijímá ovšem tento fakt. „Nedá se nic dělat, přicházejí kluci, mladší, dravější, lepší.“
Jak se do mužstva promítly nedávné změny v hráčském kádru?
„První efekt je už vidět, změna byla evidentní. Mužstvo získalo impuls, který už byl potřeba, a je to na něm v zápasech poznat.“
Je pro vás bolestné, že z týmu odešli hráči, s nimiž jste zažil největší úspěchy?
„Roky se nezastaví. Obměna mužstva je nutná. Pro mě je hrozně těžké rozdělovat vztah kamarád–trenér, to asi v mém případě úplně ani nejde. I já zažil konec, u mě byl ovšem extrémně krásný, protože Plzni se dařilo a já se na vlně svezl. Zápas na rozloučenou pár dní po titulu byl pro mě fantastický, až neskutečný. Teď vidím, jak kluci odcházejí, a je mi jasné, že konce nejsou příjemné. Ale zrovna Dan (Kolář) s Rajtym (Rajtoral) mají před sebou ještě kus kariéry a mohou něco ještě dohnat. Pro mě je to ovšem rozporuplné. Chtěl bych ty kluky u sebe mít, ale když se bavíme v trenérském týmu nebo s vedením, víme, že je třeba kádr obměnit. Pokud chceme udržet Plzeň, kde je, je to nevyhnutelné. Nedá se nic dělat, přicházejí kluci, mladší, dravější, lepší. Pokud odchody dopadají jako u zmiňovaných dvou, nevidím na tom nic špatného.“
PŘÍMÝ PŘENOS: Zápas Teplice - Plzeň sledujte od 20.15 zde »
Hodně dlouho jste trpěl, než přišlo rozhodnutí o jejich odchodu?
„Naštěstí nejsem v hlavní rozhodovací pozici. Přispěju svým názorem, rozborem. Ve mně je skutečně moc těžké rozlišovat, jestli držet kluky, s nimiž jsem strávil šest sedm let v šatně, nebo být naopak trenér, který rozhodne o jejich odchodu. Opakuju, já naštěstí v této pozici nejsem.“
Jak máte s trenérem Pivarníkem rozdělené role?
„Je to jasné. Roman je hlavní trenér, já ale vidím spoustu věcí, které mám v sobě, protože nejsem daleko od toho, kdy jsem byl na hřišti. A mám potřebu je sdělit. Časem se to asi zklidní. Když mám potřebu něco předat hráči, který se přiblíží k lajně, tak to udělám. Nechci se však nějak předvádět a rovnat se hlavnímu trenérovi.“
Je velký rozdíl být hráčem a trenérem?
„Věděl jsem, že časově to bude náročnější, ale je pravda, že na stadionu a při dalších fotbalových povinnostech trávím osmdesát procent dne. Mám i syna, který hraje fotbal, to jsou další procenta. Jako hráč jsem si neuvědomoval, kolik volného času mám. Zjišťuju, že jsem ho měl spoustu. Jako trenér hledám každou volnou chvilku na svoje záliby.“
Co vás nejvíc na trenérské profesi baví?
„Je těžké ji nějak rozdělovat. Nejlepší je, když si naplánujete trénink, který se daří, a je pak vidět výsledek na hřišti. Jsou však věci, o kterých jsem netušil, že jsou tak důležité. Teď do nich pronikám a učím se.“
V čem jste nejlepší?
„Zatím v ničem.“
