Okusil zahraniční štace v norském Stavangeru či anglickém Brentfordu. Obrovský talent, který v něm dřímal, ovšem nedokázal naplno rozvinout v nové éře Viktorie Plzeň, jejímž je odchovancem. „Možná kdybych byl trpělivější a věděl to, co vím teď, tak bych tehdy jednal jinak,“ říká s odstupem času Martin Fillo, dnes jednatřicetiletý záložník. I tahle etapa ho zformovala, změnila. Dnes válí za Teplice a šušká se o možné pozvánce do národního týmu.
Osm branek, tři asistence. Martin Fillo patří po celou sezonu ke klíčovým hráčům Teplic. Táhne jejich ofenzivu, vydařenými výkony je posouvá tabulkou vzhůru. „Mám z toho radost, ale moje forma je týmová. Nechci říkat, že bych táhnul mančaft jen já sám,“ podotýká.
Ale táhnete ho, to je objektivní fakt.
„My táhneme jeden druhého – a já z toho můžu těžit vstřelenými góly a asistencemi. Super formu totiž nabralo šest až sedm hráčů. Navíc se oproti předchozímu ročníku, kdy byly neustálé změny, ustálila sestava. Tím výkony všech rostou. Že bych si nechal vnutit, že mám nějakou super fantastickou formu, to ne. Nepřeháním to.“
Jméno Martina Filla ale teď přece jen veřejnost vnímá trochu jinak. Pozitivněji, jste víc vidět.
„Přitom se moje hra za poslední dva roky v Teplicích nezměnila, jen jsem víc produktivní. Minulou sezonu jsem zakončil na devíti gólech, teď jich mám osm. Díky tomu si mě lidi začínají víc všímat. Že bych se ale zdokonalil a výrazně zlepšil? Především šlape celý mančaft a věří mi. Věří mi i trenér (Daniel Šmejkal). Díky tomu mám větší radost. Prospívá mi to, hraju ve větší pohodě.“
Dřív to tak nebylo?
„Je rozdíl, když máte trenéra, který na vás při každém špatném kontaktu řve, stáhne vás o půli… A když vás kouč uklidní a třeba řekne: V klidu, máš za sebou několik výkonů, podržím tě.“
Trenér Šmejkal je tedy takový, že hráče spíš podrží, než aby ho sjel?
„Říká věci na rovinu, ale cítím, že proti mně nic nemá. A že mě v týmu chce.“
Co by proti vám měl mít?
„No nic. (směje se) Jen říkám, že je to rozdíl oproti minulým rokům, kdy ne každý trenér mě v týmu chtěl. V Teplicích je to naopak, chtějí, abych hrál. A já si toho vážím. Snažím se to vracet výkony.“
Takže někteří trenéři s vámi nejednali na férovku, aby jasně řekli: Nechci tě, hledej si angažmá?
„V každém týmu to takhle není.“
Jak to koušete, když víte, že budete působit v takové atmosféře celou sezonu?
„Zažívá to spousta hráčů, kteří cítí, že nemají podporu. To je fotbal, život. Normálně se to stává.“
Když se ohlédneme do minulosti, jaký jste dnes oproti „mladšímu Fillovi“? Máte třeba větší nadhled?
„Hlavní rozdíl je v tom, že teď mám obrovskou radost. Daří se týmu i mně… Vždycky jsem trénoval naplno a fotbal bral vážně. Ale je pravda, že někdy se mi to úplně nedařilo a byl jsem z toho psychicky dole.“
Druhé období v Plzni pro mě bylo špatný
V Plzni se jeden čas říkalo, že jste poněkud drzý…
(usmívá se) „Jo, musím říct, že druhé období v Plzni pro mě bylo špatný. Do té doby jsem všude hrál, a tam jsem přestal. Vypadl jsem z toho na rok a psychicky to bylo náročné. Vím, že jsem se v Plzni neukázal v tom nejlepším světle. Ale byla to pro mě lekce, do budoucna mi to něco dalo.“
Jak se to projevovalo?
„Když něco strašně milujete a někdo vám to vezme, chodíte jenom trénovat, tak se vám úplně změní život. Pro mě to byl konec světa. Po takové zkušenosti se asi každej začne chovat jinak. Já jsem tehdy na to nebyl hlavou připravený a pak jsem se prezentoval, jak jsem se prezentoval.“
Teď už drzý nejste?
(usmívá se) „Teď nemám důvod být drzý. Když se ke mně chováte slušně, taky se chovám slušně.“
Plzni jste přitom tenkrát pomohl parádní trefou do Ligy mistrů (v roce 2011 proti Kodani). Vypadalo to, že budete pod trenérem Pavlem Vrbou hrát častěji.
„Já to tak cítil, že tím gólem se něco změní. Ale pak jsem další měsíc proseděl na lavičce a na psychiku to bylo hrozně těžký. Ale tak to ve velkých mančaftech bývá. Možná kdybych byl trpělivější a věděl to, co vím teď, tak bych tehdy jednal jinak.“
A to je co konkrétně, co víte teď?
„Člověk stárne a trošku taky zmoudří, ne? Doufám teda.“
Zmoudřel jste a teď se spekuluje o možné pozvánce do reprezentace…
„Tak je lepší, když se spekuluje o tomhle, než aby se psalo, že jsem tragickej.“ (směje se)
Dokázal byste si sám sebe v národním týmu představit?
(přemýšlí) „Člověk má nějaké cíle a sny. A u mě se nezměnily. Ale že bych slepě za něčím šel a lámal něco přes koleno, to už ne. Buď to přijde, nebo nepřijde. Neupínám se k tomu. Tyhle spekulace nechám na fanoušcích, já se soustředím na ligu.“
Hodně lidí poukazuje na váš věk (31), ale na podzim byl povolaný například Milan Petržela ve 33 letech. Takže se nedá říct, že byste měl kvůli věku dveře zavřené.
„Věk by neměl rozhodovat, důležitější je výkonnost. Já se cítím super, a jestli mě někdo bude v 31 letech posílat do důchodu a říkat, že nejsem perspektivní, tak je to nefér. Mými vzory jsou Štěpán Vachoušek, Pavel Zavadil nebo Jaromír Jágr – a snažím se makat naplno a nic nepodcenit ani v regeneraci, abych mohl v jejich věku ještě hrát. Všichni tři jsou pro mě inspirací.“
