Desetimilionový přestup ze Sparty do Mladé Boleslavi. Operace menisku. Otřes mozku. Start na EURO jednadvacítek. Premiéra v reprezentačním áčku. To vše Jiří Skalák stihl v roce 2015. Teď 23letý samorost ze Sezemic půjde jako buldok za účastí na dospělém EURO ve Francii a po zahraničním angažmá. Nedávno se v jedné restauraci na pražském Smíchově zastavil na večeři. Když si odskočil na toaletu, oslovil ho neznámý chlapík. „Říkal, že mi fandí, a vzápětí mi od něj přišel na stůl dezert,“ vypráví Jiří Skalák, který fanouškovi a jeho přátelům objednal na oplátku rundu panáků. „Jenže potíž byla v tom, že jsem měl po jídle a kvůli váze už jsem ten dort nemohl. Pán mě prosil, ať aspoň ochutnám. Tak jsem si trošku dal, abych neurazil, a omluvil jsem se, že nemůžu sníst celý. Udělalo mi to ale radost. Hraju pro lidi,“ dodává.
Jaký jste byl kluk?
„Hrozně zlobivý. Ve škole jsem měl samé problémy. Nevydržel jsem sedět, furt jsem potřeboval něco dělat. O přestávkách jsme pořád hráli fotbal, rozbitý okna byly běžností. Na školách v přírodě to samý – rozbitý okna, rozbitý dveře. Jako malý jsem toho zničil dost.“
Váš majstrštyk?
„S kamarády jsme si u nás doma hráli s petardami. Hodili jsme je do záchoda, zavřeli jsme dveře a běželi se schovat do pokoje za gauč. Jako vojáci do krytu. Vtom megarána! Taková, že jsem se bál otevřít dveře. Když jsem je otevřel, pohroma! Záchod úplně rozsypaný.“
Co následovalo?
„Uklidil jsem celý barák. Tátovi jsem nachystal na stůl kávu. Pak přijel a já jsem ho přivítal tím, že mu potřebuju něco říct. A spustil jsem, že jsme hráli s kamarády v chodbě hokej a já, protože jsem nervák, když prohraju, jsem vběhl na záchod a hokejkou jsem ho ve vzteku rozsekal.“
Uvěřil vaší verzi?
„Opakoval jsem mu: Tati, vždyť mě znáš, jaký jsem! Říkal mi, že jsem se asi úplně zbláznil. Že to není normální. Ale spíš si myslel, že jsem na míse stál, chtěl jsem si vzít něco nahoře a prasklo to. Petardy? To ho nenapadlo. Rodiče to neví doteď.“
Jak vás táta potrestal?
„Musel jsem ze svého koupit záchod. Ale párkrát jsem od něj dostal, to je jasný. Třeba když byly ve škole ředitelské důtky.“
Za co byly?
„Za vyrušování. Nebo? Před školou byla sámoška a my jsme v ní s klukama ukradli sušenky. Chytli nás a byla z toho taky ředitelská důtka. Když jsme ve škole rozbili okno, tak to táta zaplatil a neřešil to. Ale tohle pro něj byla rána.“
Předpokládám, že si vás pěkně podal.
„Táta šel do krámu, oni mu řekli: Váš syn tady kradl. Zbytek si pamatuju přesně. Byl jsem ve vaně. Táta přilétl, vytáhl mě z ní ven a seřezal mě. Pak jsem dostal přes ruce a od té doby jsem byl v těchhle věcech jinej. A nejhodnější jsem byl, když chodili čerti. Nejdřív je táta naschvál pouštěl domů, ale později musel být zhaslý celý barák a dělali jsme, že nejsme doma. Když zvonili, koukal jsem na čerty potají z okna a klepal jsem se.“
Jste nejmladší ze tří sourozenců, je to tak?
„Mám starší ségru a staršího bráchu, který je postižený. Když mu byly dva nebo tři roky, měl vysoké horečky a má z toho následky. Není soběstačný pro život. Rodiče bydleli v Chebu. Celý život šetřili na bráchovu operaci v Praze. Ale když k ní mělo dojít, bylo velké riziko, že by to nemuselo dopadnout dobře. Tak se rozhodli, že to nechají takhle. Za naspořené peníze koupili barák v Sezemicích. V pondělí vozí bráchu do školy v Dříči, v pátek si ho berou na víkend domů. Obdivuju rodiče, že to zvládli.“
Kdy jste opustil rodný dům?
„Ve čtrnácti. Ale doma jsem stejně moc nebyl ani předtím. Od desíti jsem dojížděl do Pardubic. Brzy ráno do školy autobusem, odpoledne zpátky. Někdy jsem šel čtyři kilometry do Sezemic pěšky. Hodil jsem tašku přes plot a mazali jsme s klukama na hřiště. Domů jsem se vracel večer.“
Byl jste asi samostatný.
„Postarat se sám o sebe jsem byl zvyklý odmalička. Když mě z Baníku Ostrava pozvali ještě v žácích na zkoušku, táta mě posadil do pendolina a hotovo. Někteří rodiče se bojí, že se dítě cestou ztratí. Já to tak neměl. V Ostravě na mě čekali na nádraží a v Baníku jsem strávil čtyři dny. Hrozně se mi tam líbilo, oni o mě taky měli zájem. Bylo domluvené, že bych tam od ledna nastoupil. Jenže do týdne, co jsem se vrátil z Ostravy, se ozval pan Frýdek ze Sparty, že by mě chtěli. Táta říkal: Cokoli se bude dít, do Prahy je to jenom hodina autem. Do Ostravy by to bylo dál. A bylo rozhodnuto.“
Ze Sezemic v patnácti do velkoměsta, to musel být veleskok.
„Samozřejmě to byl úplně jiný život, ale já jsem se na to těšil. Mně nikdy nebylo smutno po domově. Na stýskání ani nebyl čas. Žili jsme fotbalem. Ráno jsme jeli do školy, z ní hned na trénink, po něm na večeři a po ní jsme na pokoji ještě s klukama hráli fotbal. Takhle pořád dokolečka.“
Kde jste bydlel?
„Na internátu v Dejvicích. Byl to intr pro středoškoláky i vysokoškoláky. Celé jedno patro jsme měli sparťanské. V prvním patře byly holky, ve druhém my a ve třetím a čtvrtém hudebníci. Nikdo nás tam neměl rád. Blázinec.“
Proč fotbalisty neměli rádi?
„Říkali, že máme peníze a ničeho si nevážíme.“
Měli jste v už té době peníze?
„Z fotbalu ne. Od táty jsem dostával kolem tisícovky na týden. Jenže jedině naše patro bylo předělané a moderní. To nám záviděli, protože zbytek byl starej. Navíc nám Sparta platila snídaně, obědy i večeře. Ale my jsme třeba někdy na snídani nešli. To si oni nedokázali představit. Pro ně to bylo jídlo na den. Nemohli překousnout, že jsme si někdy snídani koupili cestou do školy.“
V kolik byla večerka?
„Bylo to odstupňované podle věku. V patnácti jsme museli být na intru do devíti, v šestnácti do desíti, v sedmnácti do jedenácti, v osmnácti do půlnoci.“
Jezdili vás rodiče do Prahy kontrolovat?
„Táta jezdil na každý můj zápas. To platí dodneška. Jinak přes týden za mnou nejezdil. Jen když byl průser ve škole, tak to přijel řešit. Naštěstí už toho nebylo tolik jako na základce. Jen jeden velký.“
Jaký?
„Kluci, kterým bylo devatenáct, chodili do baru s kasinem a nás mladší se snažili tahat s sebou. Jednou nám půjčili občanky, aby nás vůbec pustili dovnitř, a skončilo to průserem. Táta přijel do Prahy a řekl: Jestli se to bude ještě jednou opakovat, v Praze končíš a jedeš domů.“
Zdá se, že to zabralo.
„Byli jsme nezkažená parta, Brabec, Krejčí, Kadeřábek, Jirásek a další. Všichni jsme věděli, co chceme dokázat. Kdyby od nás někdo někam šel, ostatní by mu nadávali. Vzájemně jsme se drželi. Na diskotéku jsme šli poprvé, když jsme v osmnácti udělali dorostenecký titul. Myslím si, že je doteď vidět, že jsme si šli za svými cíli a zdravá konkurence nás hnala dopředu. Ale po úspěchu na mistrovství Evropy devatenáctek už jsme se museli rozdělit. Chodili jsme po hostováních a čekali na šanci.“
Co prožívá sparťanský mladík, který neustále pendluje v bermudském trojúhelníku: hostování, návrat na Letnou do přípravy, další hostování?
„Každý to prožívá jinak.“
Jak jste na tom byl vy?
„Za pana Chovance šancí moc nebylo. Konkurence v áčku byla velká. Po mistrovství Evropy mi bylo řečeno, že by bylo dobré, kdybych odešel na hostování, a já s tím jedině souhlasil. Stěhoval jsem se do Ružomberku a rád na to vzpomínám. Bylo to tam rodinné. Po tréninku jsme chodili na bowling, na večeře s přítelkyněmi. Bylo to kousek od Tater. Hrozně hezké!“
Na které hostování byste naopak nejradši zapomněl?
„Na pobyt ve Slovácku. Párkrát jsme prohráli, začalo se hrát o záchranu a posadili mě lavici s vysvětlením, že bych se nesnažil tak jako kluci, kteří budou v klubu i v následující sezoně. Říkal jsem: To přece nedává logiku. Já hraju sám za sebe, potřebuju se prosadit. A když se vyhraje, máme prémie. Tak proč bych se nesnažil? Ale nic platné. Chodil jsem hrát za juniorku, za béčko a počítal dny, kdy bude konec. Pak už jsem dvakrát týdně jezdil po tréninku do Prahy. Nemohl jsem tam být. Jenže na poslední tři kola se zranilo pár hráčů a já se vrátil do sestavy. V závěrečném kole jsme vyhráli v Brně a oni přišli za mnou s tím, že by mi prodloužili hostování na příští rok. Řekl jsem jim: Vy jste se asi zbláznili. V životě tu nebudu!“
Pendlování po hostováních skončilo přestupem do Mladé Boleslavi. Ze Sparty se těžko odchází jinam, ale neříkáte si, že pro vás byl tenhle odchod životní trefa?
„Jednoznačná trefa! Ve Spartě hrajete tři zápasy dobře, jeden špatně, a už sedíte. Dostat se do pozice, jakou mají David Lafata, Láďa Krejčí nebo Bořek Dočkal, je hrozně těžké. Než jsem šel do Boleslavi, nebyl jsem na to připravený. Nejsem přesvědčený o tom, že bych se tam vypracoval na takovou výkonnost. Jsem strašně šťastný, že do mě Boleslav investovala takové peníze a že mi vedení klubu věřilo. Snažím se jim to vracet.“
Prezident boleslavského klubu Josef Dufek říkal, že když za vás dával 10 milionů, měl velké nervy. Vy také?
„Mně říkal prezident, že ty peníze nemá, ale že je někde sežene. Že to musí udělat! Pak je někde sehnal a doufám, že se mu ten risk, do kterého šel, vrátí i s úroky. Dělá to dobře, je to obchodník.“
Co ještě nastartovalo váš vzestup?
„Od lednové přípravy jsem na sobě dřel, protože jsem se chtěl hrozně moc ukázat na mistrovství Evropy jednadvacítek v Praze. I kvůli tomu, že tam bylo hodně skautů a člověk se mohl dostat ven. Pak jsem začal dávat góly a šlo to.“
Jenže měsíc před šampionátem přišlo zranění kolena. To vám muselo zatrnout.
„Zatrnulo mi, ale hned jsem si řekl, že co se má stát, stane se, a snažil jsem se s tím poprat. Doktor mi říkal: Meniskus trošku zabrousíme, potom deset dní klid. Následně začneš postupně trénovat a za tři týdny můžeš jít do plného tréninku. Všechno jelo opravdu podle tohoto plánu. V Praze těsně před šampionátem jsem už trénoval s mužstvem naplno. Po třech dnech zátěže mě ale koleno zase začalo bolet. Dalo se to vydržet, ale nešlo přes tu nohu moc zabrat. Bylo to den před zahajovacím zápasem s Dánskem. Trenér rozhodl, že nastoupím až na konec. Se Srbskem jsem chtěl moc hrát, a tak jsem dostal injekci proti bolesti. Super zápas, výhra 4:0, euforie. Ani večer po zápase mě koleno nebolelo. Ale druhý den jsem se vzbudil a věděl, že je zle. Kluci se šli vyklusat, já jen chodil v bazénu. S Německem jsem už pořádně nemohl zabrat. Hrál jsem se sebezapřením.“
A ještě jste dostal v souboji ránu do hlavy a jel jste s otřesem mozku do nemocnice.
„Pamatuju si jen, jak jsem před výkopem šlapal na rotopedu a rozcvičoval koleno. Pak mi naskočí až večer na hotelu.“
Co bylo mezi tím? Co jste se dozvěděl z vyprávění?
„Do nemocnice se mnou jel fyzioterapeut Edwin Mahr a já jsem se pořád ptal: S kým jsme hráli? Jak jsme hráli? On: Hráli jsme s Německem 1:1. Jenže já jsem se popůl minutě ptal znovu: S kým jsme hráli? Jak jsme hráli? Už byl ze mě hotovej. Myslel si, že si z nich všech dělám srandu.“
Ale nedělal?
„Ne, fakt jsem nic nevěděl. Kluci mě mají natočeného, když jsem za nimi po propuštění z nemocnice dorazil na hotel. Seděli u mě v sedmi lidech a dělali si ze mě prdel, protože to jinak nešlo. Ládi Krejčího jsem se zeptal: S kým jsme hráli? Láďa: S Německem. Já: Kolik? Láďa: 1:1. Já. Kdo dal gól? Láďa: Já. Takhle to jelo asi desetkrát do kola! Chodili se na mě dívat i další, tohle totiž ještě v životě nezažili.“
Nelepšilo se to?
„Postupně jsem se do toho dostával. Říkám: S kým jsme hráli? A hned jsem si odpověděl: Vlastně s Německem. A kolik? Kluci: 1:1. A přidali kontrolní otázku: Kdo dal gól? Já: Nóóó, Láďa Krejčí. A plácali jsme si, že už jsem nahozený zpátky. Pak jsem na hodinu nebo na dvě usnul, i když mě neměli nechat spát. A když jsem se probudil, už to bylo celkem v pohodě. Ale kluci mě vyháněli spát. Říkali: Před dvěma hodinama jsi mlel pátý přes devátý, tak si běž odpočinout. Bolela mě hlava, tak jsem šel.“
Ještě něco zajímavého jste se o sobě dozvěděl?
„V nemocnici se mě doktor ptal, kdy jsem se narodil, a já, jak jsem byl z toho zápasu trefený, jsem mu prý odsekával. Že to nepotřebuje vědět a podobně. Byl jsem prý taky agresivní. Furt jsem chtěl volat přítelkyni a oni mě to nechtěli nechat udělat. Mysleli si, že mi budou muset dát injekci na uklidnění. Naštěstí nic nebylo.“
Jste agresivní, když se naštvete, i normálně?
„Ne. S nikým se neperu. Jen někdy na hřišti v emocích, když je tam něco, co by podle mě mělo být jinak, vybouchnu. Je tam ten zápasový adrenalin. Potřebuju ho. Když jdu do zápasu bez něj, jen s tím, že to v uvozovkách nějak odehraju, je to špatně. Musím si třeba s protihráčem na sebe dvakrát zařvat. Nebo si zařvat, když rozhodčí něco pískne. A jsem v tom! Někdy mě do takovéhle teploty dostanou lidi. Začnou hučet a jsem hned v tom. Viz reprezentace nebo evropské zápasy, na které přijde hodně fanoušků. To pak nevypustíte nic. Ale když hrajete na Dukle před patnáctistovkou lidí, je to zápas po reprezentaci a ještě je zima, tak je motivace přece jen nižší.“
Nepomůže v tomhle případě aspoň to, že je všechno z hlediště slyšet? Tedy i nadávky?
„Já moc miluju hrát na Slavii, kde na mě lidi řvou sprostě. Mě tohle prostě nechává úplně chladným. Směju se jim, zamávám jim, což je samozřejmě ještě víc rozpálí. Pak člověk dá gól, ukáže jim, ať jsou ticho, a oni jsou zblázněný a nadávají. Mně to nevadí. Ale nedokážu si představit, když na Limberského píská celý stadion. To může s psychikou udělat něco jiného. Jakmile řvou jen skupinky, mě to nerozhodí.“
Vypadáte, že si neděláte hlavu z ničeho. V utkání v Nizozemsku na vás tréma nebyla znát. Je to realita, nebo optický klam?
„V Holandsku jsem byl nejvíc nervózní v kariéře. Že budu hrát, jsem se dozvěděl asi v pět odpoledne. Před odjezdem na stadion byla ještě svačina, ale už jsem měl stažený žaludek a nemohl do sebe nic dostat. Cítil jsem, jak mi klepe srdce, tep se mi zvedá, ale telefonáty jsem se dostal do pohody.“
Komu jste volal?
„Třeba tátovi, před zápasem se s ním ještě telefonovat dá. Po zápase to už nejde.“
Proč?
„Když hraju dobře, táta hned říká, ať nezpychnu, že to nic neznamená. Pochvala žádná. A když hraju špatně, tak hned samá kritika. To pak už ani neodpovídám. Jen – jo, jo, jo. Jsem z toho hotovej.“
Po utkání v amsterdamské aréně vás pochválil, ne?
„Říkal, že to bylo dobrý. Ale že to je jen jeden zápas. Vím, že to říká dobře, ale mě to štve.“
Nerad to posloucháte.
„Kritika se nerada poslouchá. Každý by chtěl slyšet jen to dobré. Ale člověk musí umět kritiku přijmout. V posledním době na mě šla chvála, ale v zápase v Plzni to z mojí strany nebylo ideální a trenér v kabině řekl, že jsem nehrál dobře. Člověk to musí přijmout a vzít si z toho ponaučení. Neberu kritiku jako něco, co by mě mělo dostat dolů, ale jako povzbuzení. Když se uspokojíte chválou, propadnete pocitu, že to půjde samo. Ale nikdy to nejde samo.“
Kritizoval vás Pavel Vrba za pomalý návrat před třetím gólem, který reprezentace obdržela v přípravném zápase v Polsku?
„Podrobný rozbor dělá trenér Vrba vždycky až na dalším srazu. Po zápase v Polsku trenér v kabině jen říkal, že jestli si někdo myslí, že má v týmu jasné místo, je na omylu. Že bude záležet, kdo a jak bude hrát. Že není nic daného.“
Jak to viděl táta?
„Ten mi vyčítal, že jsem měl zpátky sprintovat. Možná, že jsem zaspal, ale nedával jsem si to úplně za vinu. Podle mě se to nedalo doběhnout. Ale když někdo řekne, že to byla moje chyba, tak asi jo. Ale těch chyb tam bylo víc. Bohužel.“
Celkově jste zažil výjimečný rok. Co vás hlavně vystřelilo nahoru?
„Fotbal je ze sedmdesáti procent o hlavě a já jsem se uklidnil. Když jsem hrál ve Slovácku, chodil jsem do zápasu s tím, abych něco nezkazil. Pak se to prostě změnilo. I trenér Jarolím mě naučil, že člověk musí být v klidu. Fotbal umíme hrát všichni. Ale jde o to, jak se vyřeší rozhodující situace kolem vápna a v něm. Tohle dělá velké fotbalisty. Proto když teď jdu do zápasu, už mám v hlavě, co udělám v některých situacích. A mám v hlavě i to, jak dám gól a jak už se raduju. Nese to ovoce. Teď už jsem se dostal do takové fáze, že něco musím na hřišti vymyslet. Lidi na to spoléhají. V jednom zápase nenahraju na gól, nebo ho sám nedám, a už se hledá, co za tím je. Upletl jsem si na sebe bič a musím v tom pokračovat.“
Kdy jste měl v letošním roce největší vnitřní radost?
„Měl jsem dvě takové radosti. Poprvé, když mi volal pan Vrba, že budu nominovaný do reprezentace. Pan Jarolím mi v Boleslavi říkal, že spolu měli schůzku a že mi asi bude volat. Pak mi v týdnu opravdu volal. Nádhera! Stejně jako přijetí v nároďáku. Trenér mi říkal, ať nejsem nervózní, ať si na tréninku dovolím, co v Boleslavi. Že jsem tam kvůli tomu, že jsem dobrej a v Boleslavi dávám góly. Že není třeba být nesvůj.“
Druhá vnitřní radost?
„Mám vnitřní radost, že asi na Spartě udělali chybu. Aspoň lidi píšou, že největší chybu, jakou Sparta v poslední době udělala, je můj prodej do Boleslavi.“
I letenský trenér Zdeněk Ščasný v televizním studiu při utkání Nizozemsko-Česko konstatoval, že vás Sparta neměla prodávat.
„To mi dělá dobře. Ve Spartě to bylo takové makové. Někdo mi říkal, že mě nechtěli, druhý zase, že jo. Nikdy nevíte, kde je pravda. Ale hřeje mě, že jsem se přes všechna hostování dostal až do reprezentace. Je příjemné, že si můžou na Spartě říkat, že udělali chybu. Já totiž nemám rád, když si řeknu, že jsem udělal chybu v situaci, ve které jsem to mohl udělat jinak. To vážně nemám rád.“
Co je nyní vaším hlavním hnacím motorem?
„Účast na EURO ve Francii a přestup do zahraničí. Dám tomu všechno! Nejen na tréninku, ale i v regeneraci, ve stravě, ve spánku. Bude záležet hned na lednové přípravě. Hrozně bolí, ale pak z ní můžete těžit. Od prvních jarních kol musím předvádět na hřišti kvalitu.“
Odkdy si před sebe dáváte cíle?
„Chleba se začal lámat v sedmnácti. Za pana Kadaněho, který nám dělal vedoucího mužstva, a trenéra Janouška. Sedli jsme si a oni se ptali: Jaký máš cíl pro tuhle sezonu? Chceme vyhrávat, odpověděl jsem. Oni: Ne, ty musíš mít i svůj cíl. Třeba že chceš dát patnáct gólů a že se chceš posunout do A-dorostu. Tehdy se to myšlení trošku změnilo. A pokračovalo to za pana Hřebíka, který nám také opakoval, že musíme mít před sebou cíle a jít za nimi. Tak jsem si před sebe začal dávat cíle. Ale ty, které jde splnit do roku.“
Proč ne na delší dobu?
„Když si dáte cíl na pět let, je těžké k němu dojít. Ale cíl na rok nebo na půl roku vidíte jasně před sebou pořád, a to vás motivuje. Mně pomáhá dodnes naplňovat cíle pan Kadaně. Říká, že jsem jako jeho syn. Spolupracuje se mnou i ohledně zdravé výživy. Jeho žena má produkty, které bere i Messi. Na oplátku mu slibuju, že až budu někdy venku, že za mnou může kdykoli s rodinou přijet. Že se mu odvděčím za tu dlouhou cestu, kterou se mnou jde, aspoň takhle.“
Jste už připravený na zahraniční angažmá?
„Hraju třetím rokem ligu a myslím si, že je čas se zase někam posunout. Neříkám, že hned teď v lednu. Ale kdybych se dostal na EURO, chtěl bych se v létě posunout dál.“
Je stále vaší vysněnou soutěží Premier League a vysněným klubem Liverpool?
„Jo. Ještě jako sparťanský dorostenec jsem byl v osmnácti na týdenní stáži v Burnley. Oni mě chtěli, mně se líbil tamní důrazný fotbal, tak jsme se domluvili. Akorát se pak nedohodli na částce se Spartou. Ta za mě chtěla peníze, jako bych hrál za chlapy. Jenže já byl ještě dorostenec a Burnley za mě nabízelo dorostenecké peníze. Tak to padlo. Ale od té doby mám k anglické lize blízko. A Liverpoolu fandím odmalička.“
Třeba i tenhle sen vyjde.
„Moc bych si přál, aby vyšel, ale myslím, že bych měl ještě udělat jeden mezikrok. Jsem soudný. I když jak jsme hráli s Holandskem, stáli proti nám hráči z Premier League, a neviděl jsem rozdíl. Byl to vyrovnaný zápas. Ale pro začátek by tam ještě jeden stupeň mohl být. Vždycky se mi líbila holandská liga nebo belgická. Ale takhle už si člověk nemůže vybírat. Když přijde nabídka, nedá se odmítnout a musí se bojovat.“
Ještě nějaké přání máte na skladě?
„Chtěl bych v reprezentaci hrozně poznat Rosu (Tomáše Rosického), protože kluci říkají, že s ním hrát je fantazie. Že i když se nedaří, furt chce balon a něco vymýšlí. Když nevědí, co s míčem, dají mu to a on si poradí. Že je to prostě úplně jinde. To bych chtěl vidět naživo. Zahrál jsem si velký zápas v Holandsku proti Sneijderovi, Blindovi, Depayovi, ale Rosa umí ještě víc. Škoda, že je zraněný.“
