FOTO - I když v posledních třech zápasech vyšel Milan Baroš střelecky naprázdno, stále se může pochlubit vynikající bilancí v barvách Galatasaraye Istanbul – osm gólů ve třinácti zápasech. Ve městě, které dělí Evropu od Asie, našel znovu pohodu.
„Předtím jsem chodil do zápasů s tím, že bych mohl dát gól. Teď tam jdu s tím, že ho chci dát,“ řekl v exkluzivním rozhovoru pro Sport.
Začněme nedělním derby. Galatasaray si dělal velké naděje, že prolomí sérii porážek na stadionu Fenerbahce, místo toho utrpěl další příděl 1:4. Proč k tomu došlo?
„Všichni jsme před zápasem věděli, o co jde. Začali jsme dobře, ale škoda, že jsme si nechali dát hloupý gól z rohu. Už při předchozím rohu to zavánělo a hned při tom následujícím jsme se nepoučili. Škoda, že jsme neudrželi vedení déle nebo nám nebyl uznán gól na dva jedna. Asi by to pak vypadalo jinak. Takhle byli na koni oni. Třetí gól, který jsme dostali, byl taky hloupý, a otáčet to u nich za takového stavu, je to těžké.“
Zažil jste několik velkých derby mezi Liverpoolem a Evertonem či Manchesterem United, v Aston Ville proti Birminghamu, v Lyonu proti St. Etienne. Kam byste zařadil tohle? Turci jsou na něj hrozně pyšní.
„Nenávistná atmosféra v hledišti byla znát od prvních minut, co jsme přijeli na stadion. Už po cestě na nás házeli kameny. Je vidět, že místní fanoušci mají horkou krev, proto je tento zápas řazen někam výše. Ale když to porovnám s duely Liverpool–Everton nebo Liverpool–Manchester United, dá se to srovnat. Neřekl bych, že tohle je někde úplně jinde. Tady je to prostě umocněné těmi diváky, kteří to takovou svou šíleností a bláznivostí dokážou dostat do jiných dimenzí než třeba v Anglii. I když tam taky byla fantastická atmosféra.“
Před zápasem jste šli pozdravit vaše fanoušky a z ochozů zaplněných domácími fandy vyletělo směrem k vaší skupince několik plastových lahví. Nemá člověk v takových chvílích strach?
„Strach ne. Co tam většinou přiletí? Je to buď plastová láhev, kelímek s vodou nebo zapalovač, který, když tě trefí, tak ti maximálně udělá dva stehy (směje se). O život nejde. Ale spíše vás to celé okolo nabudí. Když přijdete na prázdný stadion, podíváte se na tribunu, spočítáte sedačky a můžete jít zpátky do kabiny. Takhle vás to namotivuje do zápasu už o něco dříve.“
Nastoupil jste stejně jako v Lisabonu na pravé straně zálohy v systému 4–2–3–1. Proč se trenér Skibbe rozhodl pro tuhle variantu?
„Když to řeknu v uvozovkách, musel jsem se v několika posledních zápasech obětovat pro tým, protože se zranil Harry Kewell a byly tam i další absence. Trenér Skibbe hraje buď tímto systémem, nebo 4–4–2. Už druhé nebo třetí utkání jsem hrál na této pozici. Ono to není ideální, já už o tom v minulosti mluvil několikrát. Ale tohle není nic dlouhodobého. Moje místo je v útoku. Každý víme, že ze strany se člověk do zakončení tolik nedostane, navíc ani nemá tolik sil dopředu, protože si musí plnit defenzivní úkoly. Kdežto útočník napadne stopery a tím, když to trochu přeženu, jeho obranná práce končí. Kluci jsou teď zpátky a já doufám, že se vrátím dopředu.“
Na pravé straně jste hrál na Roberta Carlose?
„My jsme tam na sebe moc akcí ani neměli. Pořád je to kvalitní fotbalista, hodně ofenzivní, takže musíte stále hlídat, kde zrovna je. A ránu má stále, tu neztratil. On má nohy jako kůly.“
Proč vás kouč vystřídal?
„Musel něco o přestávce změnit, ten zápas mi nevyšel. Vystřídal i Ümita a dal tam Kewella s Nondou.“
Co se děje v kabině Galatasaraye po takové porážce v prestižním derby?
„Každý je zklamaný, dvojnásobně i proto, že je to jedno z největších derby na světě. Výsledek mluví jasně pro ně. Nálada v kabině nebyla příznivá, ale ve čtvrtek máme další zápas, musíme se z toho dostat. Noviny to samozřejmě budou rozebírat dále.“
Média hodně spekulují o pozici trenéra Skibbeho.
„Tady se to děje prakticky po každém zápase, nejen u nás, ale i u Fenerbahce nebo Besiktase. Já si toho tady v novinách moc nepřečtu, ale co jsem slyšel od lidí okolo, tak se o tom mluví hodně. V Turecku to k tomu patří. Když zapnete televizi, všude jen fotbal. Jeho propagace je tady obrovská. Proto jsou tady pro něj takhle zapálení.“
Vyhovuje vám jejich až fanatický vztah k fotbalu?
„Na stadionech každý přivítá, když přijdou lidi a atmosféra je výborná. Co se týká soukromého života, nemám zatím problém. Program je nabitý, takže já jsem na tréninku a pak jedu domů. Do města ani moc nechodím.“
Mezi fanoušky Galatasaraye jste populární i díky povedenému úvodu angažmá. Jak to zatím vstřebáváte? Turci umí dát velmi intenzivně jak svou náklonnost, tak nespokojenost.
„To určitě ano, ale i když jsme přijeli po nedělním zápase na tréninkové centrum, bylo tam asi sto fanoušků, kteří tleskali a fandili. Samozřejmě jsme byli všichni zklamaní, ale oni chtěli ukázat, že za námi jsou, což je důležité. Nenapadnou autobus jako v Česku. I když jsou fanatičtí, snaží se pozitivní cestou navodit atmosféru, aby příští zápas vyšel. Asi by byl pochopitelně rozdíl, kdybychom prohráli čtyři pět zápasů za sebou. Momentálně je to tak, že jsme vyhrávali, udělali dobré výsledky, ale prohráli jsme derby.“
A když se vrátíme k té popularitě?
„Je to opravdu něco jiného, tolik fotek a podpisů, které jsem tady rozdal, jsem snad nedal za celou svou kariéru. Patří to k tomu. Já nikdy neměl problémy s fanoušky, vyfotil jsem se s nimi, podepsal se.“
Kde všude vás zastavují?
„Okolo tréninkového centra jich je milion, takže když jedete autem a zablokují cestu, musíte se podepsat a vyfotit. Nebo když jsem někde v obchoďáku či na večeři, jsou tam samozřejmě taky. Na každém kroku.“
Nechají vás v klidu najíst?
„Snažím se maskovat (směje se). Jdu s kšiltovkou a mám hlavu dolů. Čím méně lidí mě pozná, když se jdu najíst, tím je to lepší.“
A podařilo se vám někdy maskovat tak, že vás opravdu nikdo nepoznal?
„To ne. Ale oni nejsou vlezlí. Přijdou, vyfotí se, požádají o podpis, poplácají a popřejí hodně štěstí.“
Po příletu z Lisabonu, kde Galatasaray vyhrál minulý čtvrtek nad Benfikou, vám jedna slečna věnovala na letišti kytici. To je běžné přivítání?
„Poprvé se mi to stalo, když jsem přiletěl první den na podpis smlouvy, a teď. Když uděláme dobrý výsledek, čekají fanoušci na letišti a pár hráčů dostane kytku.“
Dali vám v klubu nebo fanoušci přezdívku?
„To ne. Tady se hodně používá příjmení. My cizinci si na sebe normálně voláme křestním, ale Turci nám říkají příjmením. Oni si také říkají jménem, které mají na dresech, a u nás používají totéž. Takže na mě většinou volají Baroš.“
A jak trávíte volný čas v Istanbulu?
„My ho moc nemáme. Zítra (v úterý) je konečně volno, asi po třech týdnech. Už ve středu budeme znovu na hotelu a ve čtvrtek hrajeme pohár. Tak to jede furt. Když je volno, jdeme s přítelkyní třeba na večeři. Se Sivim (Tomášem Sivokem) se domlouváme už čtrnáct dní, tak snad nám to vyjde.“
Když se vrátím na začátek angažmá, jak jste spokojený s volbou Galatasaray?
„Jsem spokojený. Hodně lidí okolo říkalo, že je to krok zpátky, že bych sem neměl jít, že se tady z toho zblázním a podobné komentáře v novinách. Chtěl jsem zkusit něco nového. Navíc tu byl už přede mnou Harry Kewell a ten mi popsal, a musím říct, že přesně, jak to tady funguje. A povídal jen samou chválu. Navíc když se podíváte na tým, je šance hrát Ligu mistrů, teď hrajeme Pohár UEFA, ze kterého jsme už prakticky postoupili do vyřazovacích jarních bojů. Měl jsem nabídky ze Španělska i Anglie. Vybral jsem si tohle i kvůli podmínkám, jednání klubu a jeho cílů. Na rozhodování jsem si vzal jeden dva dny a pak jsem na to kývl.“
Byl názor Harryho Kewella pro vaše rozhodnutí hodně důležitý?
„Rozhodující ne, ale pomáhal mi ohmatat terén. Všichni říkají Turecko, Turecko, ale Istanbul není úplně to Turecko, jako když jedete někam do hor. Tam je to asi jiného, ale tady najdete dobré čtvrti i špatné, což je stejné jako jinde. Žije tady hodně Evropanů, i v mančaftu je hodně kluků z Evropy, bydlení je výborné, ve městě dostanete, cokoli potřebujete. V tomhle směru se není čeho bát. A co se týká hlavní stránky, tedy fotbalové, klub je ambiciózní, s velkým rozpočtem, který chce hrát Ligu mistrů a vyhrávat poháry. To je pro každého fotbalistu důležité.“
Ve Španělsku a Anglii se o vás zajímaly kluby, které by nehrály o nejvyšší příčky?
„Nebyly to špatné kluby, ale asi ne top, spíše střed tabulky. Já už jsem nechtěl zpátky do Anglie.“
Proč?
„Strávil jsem tam pět nebo šest krásných let, budu na ni mít vždycky super vzpomínky, jenže teď jsem chtěl zkusit něco nového. Na prvním místě jsem měl Španělsko, ale jedním z důvodů bylo, že jsme se nedomluvili na podmínkách a různých věcech. Moje požadavky byly trochu jinde, než to ve Španělsku momentálně chodí. Galatasaray mi všechno splnil.“
To byl Betis?
„Bylo tam více klubů.“
Ale stejně by mě zajímalo, jestli jste si v duchu neřekl „proboha, kam jsem to vlezl,“, když jste vyrazil s klubem k prvnímu ligovému zápasu do Kayseri, což je město v horách uprostřed Turecka. Byl jste zvyklý jezdit na Old Trafford, Stamford Bridge a teď stadion Kayserisporu.
„Stadiony jsou samozřejmě starší, většinou a atletickým oválem a tribuny jsou dál, ale každý stadion je pěkný, když je plný. A tam přišlo dvacet tisíc lidí. Co mě spíše v první moment na chvíli zarazilo, že když jsme přijeli, tak v pět hodin svolávali z mešity k motlitbě. A v pět ráno mě to vzbudilo taky, protože mešita stále hned vedle hotelu. Na to si člověk zvykne, tohle jsou maličkosti, teď to ani nevnímám.“
Jak jsou na tom domácí hráči, dodržují důsledně režim modliteb?
„Jsou tam takoví. Na pokoji bydlím s Volkanem a ten se modlí pětkrát denně. Vytáhne svůj kobereček a jde na to. Vesměs to hráči dodržují. Snažili se i při ramadánu. Nejdříve tam do toho byl nároďák (reprezentační pauza – pozn. red.), ale pak jim to klub zakázal, protože zvyky ramadánu se s profesionálním fotbalem moc neslučují. Hráč potřebuje během dne jíst a pít. Nějakou formou to dodržovali, ale klub jim dal pravidla, jak to musí fungovat, aby měli výkonnost. A oni to chápou.“
Když se Volkan modlí, jdete pryč z pokoje?
„Nené, hodí si kobereček do rožku a modlí se. Já jsem se ho i ptal, jestli mám jít pryč, ale říkal, že mu to vůbec nevadí. On je během těch pěti minut soustředěný a nevyruší ho nic.“
Jak jste se vůbec k sobě na pokoj dostali? Čekal bych, že spíš budete třeba s Kewellem.
„Oni nás k sobě přidělili, ale on mluví anglicky. Narodil se v Německu, takže umí ze školy.“
Turecko je velká a rozmanitá země, stačíte pozorovat, jak vypadají i jiná města?
„My tam jezdíme jen na zápasy, takže jsme v hotelu. Klub vybírá většinou ten nejlepší ve městě. I tak je to sice někdy zážitek, ale na to si zvyknete. Pro nás je důležité, aby byla dobrá postel...“
Krátce po příchodu jste se začal velmi rychle střelecky prosazovat. Jak si zpětně vysvětlujete vydařený úvod?
„Tým okolo je kvalitní. Když se podíváte na hráče okolo jako Lincoln, Kewell, Arda, Meira, Ayhan, Nonda, Ümit, to jsou všechno reprezentanti. Já jako útočník dostávám kvalitní balony a dostávám se do šancí. Z toho pramení góly. V posledních zápasech jsem nehrál na hrotu, takže to ustoupilo. Zatím jsem dal ve třinácti (soutěžních) zápasech osm gólů. Věřím, že to takhle bude pokračovat dál.“
Myslíte na korunu pro krále střelců?
„Je to předčasné, sezona je dlouhá. Může vás potkat zranění, výkyv formy a zápasy, kdy se týmu tolik nedaří. Já takhle nepřemýšlel v žádném klubu. Chci pravidelně střílet góly. Pokud to bude stačit na trofej, bude to fajn. Věřím, že se dostaneme rychle do kontaktu s prvními dvěma týmy, na které ztrácíme šest bodů. Jsou to jen dva zápasy, navíc s Besiktasem hrajeme doma.“
Dávají si už na vás obránci větší pozor?
„Nepociťuji, že by na mě někdo hrál osobku.“
Češi v Besiktasi přiznávají, že se v Turecku hraje hodně ofenzivně a obrany nejsou tak propracované. Lepší je vyhrát 4:3 než 1:0. O Galatasarayi to platí asi dvojnásob.
(pousměje se) „My dáváme hodně gólů, ale i dostáváme. Většinou se na vítězství nadřeme, že potřebujeme dát více než jednu branku. Ale registruju tady to, o čem kluci mluvili. Týmy hodně útočí. I když je to 1:0, vidíte naše stopery, jak vyrážejí směrem dopředu. Horší je, když dáte venku dva góly a na tři body to nestačí.“
Hodně těžíte ze spolupráce s Lincolnem. Sedli jste si na hřišti?
„Určitě, on mi přihrál na polovinu gólů. Je to Brazilec, miluje balon, má fotbalové myšlení, dokáže prostrčit míč za obranu, stačí udělat správný pohyb, nabídnout se mezi beky a on to tam umí dostat. Takový hráč je k nezaplacení.“
Jestli se nepletu, přirovnával jste ho k Tomáši Rosickému, který vás takto zásoboval v reprezentaci.
„Já doufám, že si ještě nějaký zápas spolu v reprezentaci zahrajeme. (směje se) Pro útočníka je takový záložník moc důležitý. Útočník je hráč, který musí odvést hodně práce i individuálně, ale je závislý i na podpoře záložníků a kvalitě balonů, které dostává. V nároďáku je dokázal dávat Rosa, tady je to Lincoln. Já doufám, že se Rosa brzy vrátí a třeba na jaře bude k nějakému zápas k dispozici.“
Čím to je, že jste si s Lincolnem tak rychle porozuměli?
„Nám se tehdy dařilo i výsledkově. On připravil góly mně, já jemu. Všechno to klapalo. No, ono to klapalo až do zápasu s Fenerbahce... Výsledky nebyly až tak špatné. Kdybychom ten zápas zvládli, tak je to o něčem jiném. V Evropě se nám daří, v lize prohráváme po těžkých zápasech a cestování v Poháru UEFA. Je to škoda, že ztrácíme takové body. Co se týká spolupráce, člověk, který hraje delší dobu fotbal, pozná, jaké typy spoluhráčů má okolo sebe a co jsou jejich přednosti. Vím, co čekat od Lincolna, Ardy, Kewella nebo Nondy. Vím, že když je Lincoln rozběhnutý, stačí mi udělat dobrý pohyb, abych vybral správné místo a on mě bude hledat.“
Prý vám k dobré formě přispěl i úbytek na váze. Je pravda, že jste zhubnul?
„Ono když člověk hraje systémem středa–sobota a nastupuje pravidelně, jde váha dolů sama, než když tři měsíce jen sedí na lavičce. Nedržím žádnou dietu. Jde to samo od sebe. Shodil jsem asi i tři kila. Ale to není jediný důvod lepší formy. Cítím tady důvěru a je mi tu dobře.“
Teď vážíte kolik?
„Osmdesát jedna.“
A poznáváte na hřišti, že pobíháte o tři kila lehčí?
„Těžko říct, není to tak, že bych stál denně na váze. Možná v tom pohybu ano. Je rozdíl, když taháte o tři čtyři kila v zápase navíc.“
Na jaře jste zažil v dresu Portsmouthu dlouhou sérii bez vstřeleného gólu. V Galatasarayi je vaše bilance mnohem lepší. Věříte si více?
„Každý hráč potvrdí, že když se daří a je platný, sebevědomí narůstá. Po gólech, co jsem dal, to šlo nahoru. Mám hlad po gólech. Na každý zápas se těším, což je rozdílné, než to bylo. Předtím jsem šel do hry s tím, že bych mohl (s důrazem) dát gól. Teď tam jdu s tím, že ho chci dát.“
Ta změna souvisí se sebevědomím?
„S tím, že člověk hraje, střílí góly a taky je pro ostatní připravuje. Veze se na vítězné vlně. No, do neděle. (směje se) Tým je kvalitní, dokážeme si připravit spoustu šancí. V Anglii, třeba v Aston Ville, měl člověk za zápas kolikrát jen jednu šanci. Tam to bylo trochu těžší. Tady máte aspoň dvě příležitosti a jedna se dá proměnit.“
Když jste měl úspěšnou gólovou sérii, přirovnávalo se to k vašim předchozích střelecky úspěšným obdobím. Kam vy osobně řadíte svůj start v Galatasarayi?
„Já to takhle nehodnotím. Já jsem rád, že to přišlo. A mám radost, že to tak je. Všechno se stejně hodnotí až na konci sezony. Začátek byl tady výborný, teď jsem tři zápasy nedal gól, tak jen věřím, že až se vrátím do útoku, půjde to znovu.“
Pochyboval jste třeba během měsíců bez gólu v Portsmouthu, že byste se ještě někdy dokázal takhle rozjet?
„To ne. Já jsem v sebe vždycky věřil a to, co bylo okolo, jsem se snažil nevnímat. Dnes už vím, jak to funguje. Možná, když mi bylo dvacet jedna, dělal jsem si z toho hlavu. Pro mě jsou důležití lidí, kteří to se mnou myslí dobře.“
