Jsou to paradoxy. Jen co se Erich Brabec po dlouhých letech putování po štacích v Rusku, Turecku, Švýcarsku či Rakousku usadil v Praze, kde hájil barvy Slavie, zase musel pryč. „Už jsem se zabydlel – a najednou přišel takový skok,“ říká o návratu do země půlměsíce.
V zimě jste měl coby slávistický kapitán pikantní nabídku ze Sparty. Nelitujete, že jste ji nevzal, když jste v létě stejně musel na přání trenéra Karla Jarolíma odejít?
„Mí manažeři registrovali, že je o mě zájem. Od Sparty jsem měl na stole konkrétní nabídku, jednali jsme s ní. Zvažoval jsem všechny okolnosti případného přestupu, bylo mi jasné, že by z toho byl ohromný poprask a mediální humbuk. Bral jsem to v potaz, když jsem se rozhodoval, ale ve Slavii jsem chtěl zůstat kvůli lidem, kteří v ní jsou. Myslel jsem si, že ve Slavii budu ještě nějaký ten rok pracovat a jak já, tak tým se budeme rozvíjet. Nakonec ten humbuk vznikl stejně a to, že jsem v zimě prodloužil smlouvu, se obrátilo proti mně, ale vůbec nelituju. Prožil jsem ve Slavii nádherné jaro. To, že jsem pak musel odejít, už je pryč, a nemá smysl to nějak hodnotit.“
Jaké jste měl po ukončení smlouvy ve Slavii nabídky ze zahraničí, které jste upřednostňoval před Mladou Boleslaví či Olomoucí?
„Ozvaly se dva rakouské kluby, zájem měli ze Švýcarska i z druhé bundesligy, ve hře byly i ruské týmy. Jenže většinou to byly nabídky, které mě nezaujaly.“
Vaše volba nakonec padla na Ankaraspor. V Turecku jste při tom už nastupoval, musel jste si vůbec znovu zvykat na odlišnou zemi?
„Musel jsem si zvyknout na to, že jsem zase v cizině. Už jsem se za poslední dva roky zabydlel v Praze a najednou přišel takový skok ven. Bylo to vlastně něco nového. Ale v klubu je to super, jsem jenom rád, že je tu se mnou slovenský brankář Štefan Senecký, který mi pomáhá. Každého hráče povzbudí, když má v cizině někoho k sobě. Jinak je pro mě dobré i to, že tým vede německý trenér Jürgen Röber, který k němu také přišel před novou sezonou a teprve ho poznává. Dobře se mi s ním komunikuje, protože němčinu zvládám výborně. Rozhodně líp než turečtinu.“
To jste neoprášil znalosti turečtiny?
„Základy umím, ale není to žádná sláva. Víc se bavit nedokážu, takže jsem si dal za cíl naučit se turecky v co nejkratší době, protože čím dřív se mi to povede, tím líp mě přijmou domácí hráči. Vždycky je lepší, když cizinec rozumí jazyku země, ve které hraje. V kádru je samozřejmě drtivá většina Turků. Konkurence je velká, ale je jen na mně, abych se tady prosadil a nastupoval pravidelně jako v české lize.“
Dříve jste působil v Kayseri, nyní jste se stěhoval do metropole Ankary. Je to velká změna?
„Ankara je hlavní, pětimilionové město Turecka. Oproti Kayseri je to obrovský rozdíl. Zatím jsem ale neměl možnost Ankaru blíž poznat, strávil jsem tam týden, teď jsme byli na soustředění v Nizozemsku. Času na prohlídku ale budu mít dost, nejdůležitější zatím bylo najít správné bydlení.“
Ankaraspor se pyšní údajně nejrozsáhlejším tréninkovým komplexem v Evropě, které má brzy otevřít. Je to opravdu tak?
„Už je vybudovaný. Jenom se řeší nějaké majetkoprávní spory, sám jsem zvědavý, kdy se to ukončí. Centrum je kousek od letiště, jel jsem kolem něj dvakrát a musím říct, že je opravdu nádherné. Je tam čtrnáct travnatých hřišť, zařízení pro fotbalisty na nejvyšší úrovni, a dokonce i vilky pro rodiny hráčů, aby rovnou bydlely s nimi.“
Je jinak Ankaraspor něčím specifický?
„Zaujalo mě, že šéfem klubu je osmadvacetiletý kluk, syn ankarského starosty, který vyhrál popáté za sebou volby...“
