Martin Fenin: Straší mě osud Rosického!

„Půl roku už jen koukám na televizi,“ hořce se usměje dvaadvacetiletý útočník Frankfurtu. Na podzim kvůli problému s třísly naskočil jen do sedmi zápasů Eintrachtu.

Jak to s vámi nyní vypadá?
„Teď jsem po druhé operaci, kterou jsem prodělal před třemi týdny. Po první operaci jsem měl zřejmě přiskřípnutý nerv, od kterého jsem měl šílené bolesti v břiše. Nyní mi to nějak uvolnili s tím, že bych bolesti neměl mít.“

A máte je?
„Teď už zase bohužel jo, protože jsem zkusil zase hrát a normálně trénovat s mančaftem. Po deseti dnech po operaci jsem zjistil, že bolesti jsou stejné jako předtím, takže jsem s tréninkem skončil.“

Co s tím tedy budete dělat?
„Byl jsem v Mnichově u doktora Wohlfartha. Ten mi dával injekce do zad, které by měly třísla uvolnit. Ty bolesti v podbřišku jsou totiž fakt nepříjemné. Pak jsem jel na rehabilitaci do Regensburgu. Dělám také speciální cviky zad, zkoušel jsem akupunkturu a všechno, co se dalo.“



Nestresuje vás, že nic nepomáhá?
„Teď se to možná trochu zlepšilo. Přesně se ale neví, z čeho ty bolesti pořád mám, což je nejhorší. Jedno z vysvětlení zní, že když jsem měl skřípnutý nerv, ve skutečnosti už nemám mít od čeho bolesti, ale to tělo si na to ještě nezvyklo a bolest neodbouralo. Je to něco takového, jako když někdo přijde při bouračce o nohu, ale pořád říká, že ho na té noze bolí palec.“

A co když to nebude tento důvod?
„Doufám, že to bude ono. Půlrok jsem ztratil zbytečně a nechtěl bych, aby to pokračovalo dál. Vzpomněl jsem si hned na Tomáše Rosického. Říkal jsem si, že to pro něj muselo být strašné peklo. Se mnou je to stejné, taky nevím pořádně, co se mnou je a kdy se vrátím. Jeho příklad mě straší.“

Nic příjemného pro psychiku, že?
„Nikdy jsem nic takového v kariéře nezažil, být bezmocný a odkázaný na to, že ti někdo snad pomůže, nebo že se to najednou zlepší. Nedá se s tím vůbec nic dělat. Do posilovny jít můžu, nebolí mě to při cvičení zase tolik, ale nevím, jestli si to nezhoršuju, nikdo mi na to není schopný odpovědět. Na psychiku je to strašné.“

Co s vámi bude dál?
„V polovině ledna začíná bundesliga, čtvrtého bychom měli letět na soustředění do Turecka. Trenér by chtěl, abych letěl taky. Ovšem já nevím. Nechci to uspěchat, tak přemýšlím o tom, že bych jel ještě tak na dva tři týdny do Regensburgu na rehabilitaci. Nechci riskovat, že nevyjde ani třetí návrat. To si pak trenér může říct, jestli má se mnou vůbec počítat, jestli se vůbec vrátím.“

Ohrožuje to vaši budoucnost v klubu?
„Jedinou výhodu mám, že jsem si v Německu udělal dobrou pozici. Není to o tom, že by tam se mnou přestali počítat, ale problém to je. V klubu nevědí, jestli nemají místo mě koupit jiného útočníka, protože nějakého potřebují. Amanatidis je totiž také zraněný.“

Je to zřejmě váš nejhorší půlrok v kariéře, ne?
„Určitě. Je to bezmoc. Nemám ani žádné cíle. Už dvakrát jsem si je dával, ale nic. Člověk se těší, řekne si, že všechno dožene, začne makat, a v tom přijde znova bolest. Pořád dokola. Je to ubíjející.“

Komunikoval jste s reprezentačním trenérem Michalem Bílkem?
„Volal mi v době, kdy byla nominace do Emirátů. Ptal se mě, jak jsem na tom zdravotně. To jsem byl ještě před tou druhou operací. Řekl jsem, že jsem sice v kádru, ale že to nevypadá dobře.“

Vycítil jste z jeho strany zájem?
„Říkal mi, že se mnou počítá, že o mně ví a že teď záleží na mně, abych začal hrát a byl zdravotně v pořádku. Reprezentace pro mě nyní není číslo jedna, hlavně mi jde o to, abych se vrátil na hřiště. Pak budu myslet na to, abych se do nároďáku vrátil a byl u toho, když se bude tvořit nový tým.“

Trenér Bílek a reprezentační manažer Vladimír Šmicer řešili s některými hráči, třeba s Milanem Barošem, jejich chování mimo hřiště. Tolerovat teď nehodlají nic. Neprobírali toto téma i s vámi?
„Slyšel jsem od kluků, že jim trenér na začátku řekl představu, jak by to mělo chodit, a podle mě s tím nikdo problém nemá. Neřekl bych, že je potřeba, aby mi někdo promlouval do duše. Myslím si, že jsem dobře vychovaný a jsem profík. Ovšem také vím, že už jsem v jakési škatulce.“

Jste tam právem?
„Kdo mě zná, tak ví, že do této škatulky nepatřím, že jsem typ, jaký se vyskytuje v každém mužstvu. Jsem pro každou srandu. Jak se chovám teď, se chovám celý život. Žádná změna u mě nenastala, jsem takový, jsem veselá nálada a nebudu se měnit. Mě lidi osobně neznají a věří jen tomu, co se o mně napíše v novinách. Mrzí mě, že si lidé o té události po Slovensku myslí úplně něco jiného, než jak to doopravdy bylo. To je totiž jeden z důvodů, proč jsem v té škatulce.

	V pondělním deníku Sport najdete:
	» celý rozhovor s Martinem Feninem O čem mluví: » Jak popisuje dubnové události okolo své osoby? » Nebojí se toho, jak dlouhá pauza ovlivní jeho další postavení v klubu?