Netají se tím, jak moc ho trápí neúspěch českých klubů v evropských pohárech i nedávné selhání národního týmu. O to víc si teď brankář Petr Čech připadá jako ve snu.

Skepsi a zmar v Olomouci přebilo upřímné nadšení fanoušků, kteří v davech hltají přítomnost českých fotbalistů. „Je to příjemné. Člověk vidí, že přestože poslední výsledky a celková atmosféra nebyly pozitivní, stačily dvě výhry a diváci se vracejí zpátky,“ raduje se Čech.

Cítíte to tak, že vám fanoušci už odpustili?
„Na klubové úrovni se ničeho hezkého nedočkali a to je bohužel jedna z věcí, která pomohla zájmu o nás.“

Příznivci teď vzhlíží k reprezentaci jako ke spasiteli. Souhlasíte s touto rolí?
„Bohužel to tak je. Po klubových neúspěších je teď reprezentace jediná páka k tomu, aby se český fotbal zvedl. Jsou to spojené nádoby. Když bude národní tým hrát dobře, přenese se to do klubů a fotbal získá zase fanouška na svoji stranu. Doufám, že nastartujeme pozitivnější etapu.“

Jak se z Londýna díváte na úpadek tuzemského fotbalu? Co si říkáte?
„Je to pro mě velice těžké. Já jsem se dostal do světa velkého fotbalu přes Spartu, která v té době byla považována za černého koně Ligy mistrů. Dokázali jsme postoupit z těžké základní skupiny a i v té osmifinálové jsme hráli vyrovnané zápasy s ostatními soupeři. Takže teď je to šok. Samozřejmě že nepřišel najednou, dolů to šlo postupně. Každopádně jsme se dostali tam, kam nikdo nechtěl. Na úroveň Moldavska a podobných států, na které jsme vždycky hleděli z výšky.“

74

Tolik zápasů odchytal Petr Čech v dresu národního týmu. Po Milanu Barošovi (78) je tak v reprezentaci druhým nejzkušenějším hráčem

Pád českého fotbalu přišel rychle. Nemáte obavu, že nahoru to půjde mnohem pomaleji?
„Když jste nahoře, vždycky spadnete dolů rychle. To jinak nejde. Ale cesta zpátky na vrchol bude dlouhá. Nebude to jednoduché. Tahle kvalifikace trvá dva roky a může k odrazu stačit. Když postoupíme na mistrovství Evropy, tak se zase fotbal posune výš. Jedna kvalifikace na to může být krátká, protože začínáme od nuly, ale já jsem optimista.“

Dá se říct, že je nejvyšší čas začít napravovat pokažený dojem?
„Jistě, ale je potřeba se znovu vrátit k neúspěchu klubů. Tím, že se těm českým nepodařilo postoupit do evropských pohárů, schází hráčům mezinárodní zkušenosti. Talent mají, hrají i dobře v lize, jenže chybí jim zkušenosti z náročných zápasů. Když jsem byl ve Spartě, bylo mi devatenáct, Tomáši Hübschmanovi dvacet, dalším okolo třiadvaceti. Ale hráli jsme dvanáct utkání v Lize mistrů. Když jsme pak přišli do národního týmu, bylo nám to jedno. Protože jsme byli na atmosféru a tlak velkých zápasů zvyklí.“

Nyní jsou vaši nástupci tímhle neposkvrnění…
„Hráč naskočí do reprezentace jen se zkušenostmi z české ligy, kde hraje před pár lidmi, stadiony jsou skoro prázdné. A najednou hrají mezinárodní zápas s Tureckem, oni mají táhnout mužstvo za vítězstvím a nejsou na to připraveni. Neúspěch českých týmů zkrátka nepomáhá růstu mladých hráčů, protože postrádají mezinárodní konfrontaci.“

Jste pamětníkem slavné reprezentace s Nedvědem, Poborským, Kollerem. Má ta současná na to, aby na jejich úspěchy navázala?
„Potenciál tým má, což se potvrdilo v posledních přípravných zápasech. Ale skutečnou sílu ukáže až kvalifikace. V ní už se chyby nedají vymazat nebo opravit. Všechno se počítá. Když se však podíváme na kádr, předpoklady tu jsou. Jsou v něm hráči ze zahraničních klubů, kteří nastupují v evropských pohárech. Mají dost zkušeností na to, aby se s tím vypořádali. Věřím, že to zvládneme a krok po kroku se zase dostaneme tam, kde jsme byli po EURO 2004.“

Jste rád, že se ve skupině utkáte s mistry světa i Evropy ze Španělska?
„Je to skvělé pro všechny. Hlavně pro lidi. To bude svátek. Všichni budou chtít vidět mistry světa a Evropy v akci. Vždyť se na ně mohli zatím jen koukat v televizi. Pro nás hráče je zase perfektní příležitost změřit se v konkurenci s těmi nejlepšími a dozvědět se, jak na tom doopravdy jsme.“

S Chelsea hrajete spoustu velkých zápasů. Dokážete se stále upřímně těšit na utkání se Španěly?
„Kterýkoli zápas na úrovni národního týmu mě strašně baví. Reprezentujete svoji zemi a má to úplně jiný rozměr, než když hrajete za klub. Navíc když se proti vám postaví tak vynikající mužstvo, jakým jsou Španělé, tak je to opravdu svátek. Nehledě na to, že já jsem v reprezentaci ještě nikdy se Španělskem nehrál. Až teď to bude poprvé. A v situaci, kdy je nejlepší na světě.“

Koneckonců vás čeká konfrontace s brankářem Ikerem Casillasem. Těšíte se i na něj?
„Naposled jsme se potkali před osmi lety, když jsme proti Realu hráli se Spartou. Dodnes mám od něj doma schovaný dres. Bude to zajímavé. Přece jenom kariéry nás obou se za tu dobu někam posunuly. Tehdy jsem si říkal, že když on může ve dvaceti být v Realu, proč já bych ve dvaceti nemohl být také v klubu, který je na stejné úrovni. Je přesně o rok starší než já, a když jsem ho tam tehdy viděl, pochopil jsem, že to není jen o věku. Že se gólman nemusí prosadit až ve třiceti.“



Takže pro vás byl takovou motivací?
„Byla to jedna z těch věcí, která mi pomohla. Když jsem kdysi přišel do Sparty, byli tam tehdy Jarda Blažek, Michal Špit nebo Tomáš Poštulka. Všechno reprezentační gólmani. A všichni říkali: Tomu je osmnáct, co tam vlastně dělá? Ale to, že jsem se přesto prosadil, mě utvrdilo, že u gólmana opravdu nezáleží na tom, kolik mu je let.“

Znáte se s Casillasem osobně?
„Osobně ne. V Lize mistrů se už osm let míjíme, nepotkali jsme se ani na žádném předávání cen. Je to neuvěřitelné, ale naposledy jsme se vážně potkali při tom zápase se Spartou.“

Až si na jaře podáte ruku, nepřipomenete mu vaše osm let staré setkání?
„Schválně se ho zeptám, jestli si to pamatuje. Myslím, že jo. Někde jsem slyšel, že si pamatuje každý svůj zápas, tak si na to nejspíš vzpomene.“

Sledujete Casillase i z profesního hlediska? Jestli by se třeba od něj nedalo něco odkoukat…
„Už to, že každý máme úplně jinou postavu, nás oba předurčuje, že každý hrajeme jinak. U něj je ale vidět, že je ohromně mentálně silný. Že dokáže zvládat těžké zápasy. Když udělá chybu, víte, že ji příště nezopakuje, protože se přes to dokáže dostat. To je na této úrovni potřeba.“



Mimochodem, Casillas se nedávno proslavil, když po finále na mistrovství světa v přímém přenosu políbil reportérku Saru Carbonerovou, která je jeho přítelkyní. Co jste na to říkal?
„Ona pracovala pro televizi, on byl na hřišti, v Africe byli skoro měsíc, k tomu nějaká příprava… Když rodinu nevidíte tak dlouho, první, co vás pak napadne, je se o tu radost podělit. A dokážu si představit, co to asi muselo být, když vyhráli mistrovství světa. Mně stačí, když si vzpomenu na vítězství na evropském šampionátu s jedenadvacítkou a dodnes mi běhá husí kůže po zádech. Ani se nedivím, že to takhle dopadlo.“

Byl by takhle spontánní i Petr Čech?
„Kdyby se mnou dělala rozhovor moje manželka, asi jo. To se přece dá pochopit.“ (směje se)


S Casillasem jste se sice dlouho míjeli, ale v jednom ohledu k sobě máte pořád hodně blízko. V různých anketách o nejlepšího gólmana světa. Jak tohle sledujete?
„Vždy je příjemné, když vyhrajete takovou anketu a umístíte se mezi nejlepšími. Ale to hodnocení je hodně subjektivní. Tím, že každý brankář hraje v jiné soutěži, se to pak těžko měří.“

Čechovy nuly

Blšany 7 Sparta 17 Rennes 22 Chelsea 106 Reprezentace 32 celkem 184 Pozn.: V klubuse jedná o čistá konta v ligových zápasech.

To máte asi pravdu.
„Ideální srovnání pro mě je to, když Ronaldo nastřílí přes dvacet gólů v anglické lize, pak přijde do Španělska a nastřílí tam zase přes dvacet branek. Pak řeknu: Je to frajer, dal tolik gólů a je jedno, kde hraje. Nejsem ale přesvědčený o tom, že když vezmete Messiho a dáte ho do anglické ligy, že se s tím tak jednoduše vypořádá. Je totiž zvyklý na úplně jiný styl fotbalu. Proto je složité vybrat jen jednoho nejlepšího gólmana.“

V posledním vydání ankety IFFHS, kterou jste před pěti lety vyhrál, jste byl tentokrát pátý, Casillas první. Sledujete to aspoň trochu?
„Vždycky mi to někdo oznámí. Takže vím, že jsem se umístil do pátého místa. Právě to mě na tom těší nejvíc. Ať máte subjektivní názor jakýkoliv, být v nejlepší pětici je výborná vizitka. A je vlastně jedno, jaké je pak to pořadí.“

Jaká máte vy kritéria? Jaký by měl být nejlepší brankář světa?
„Těžko se to měří. Každý má úplně jiné měřítko. Já třeba nehodnotím brankáře podle toho, kolik chytne v zápase střel. Zajímá mě spíš to, jak hraje celkově každou minutu na hřišti. Pokud předvede skvělý zákrok, musíte se ptát, proč ho musel předvést. Kolikrát se ukáže, že byl špatně postavený nebo špatně přečetl hru, a proto musel udělat ten zákrok. A ne každý na to kouká stejným způsobem. Proto se ty ankety tak mění.“

Ale třeba trenér Manchesteru Alex Ferguson označil v srpnu za nejlepšího gólmana Evropy vás. To přece potěší, ne?
„Samozřejmě. Vidí mě každý týden v akci v anglické lize. Hrajeme s nimi hodně zápasů, bojujeme spolu o titul. Takže to potěší.“

A koho byste ze nejlepšího gólmana označil vy sám?
„Když se vrátíme k Ikerovi, myslím, že si to zaslouží. Už jen tím, jakým stylem se Španělskem vyhrál mistrovství světa. Viděli jsme, že čím větší tlak, tím hrál lépe.“

Pod tlakem jste celou kariéru i vy. Do každého utkání národního týmu jdete s obrovskou odpovědností. Všichni od vás očekávají, že neuděláte chybu. Baví vás na reprezentačních zápasech i tohle?
„Naučil jsem se s tím žít. Když hrajete v jednom z nejlepších klubů na světě, taky si nemůžete dovolit udělat chyby. Pár jich vyrobíte a všichni čekají na to, aby vás vystřídali. Takže pak už se do brány nemusíte několik let vrátit. Na tlak jsem zvyklý. I v národním mužstvu. Podívá-li se někdo na soupisku reprezentace, tak se vždycky zastaví u jmen Čech a Rosický. Působíme v Chelsea a v Arsenalu, takže největší odpovědnost logicky leží na nás.“

Jak jste se naučil s tlakem žít?
„Tohle je hodně individuální věc. Jsou hráči, kteří se to nenaučí za deset let. Jiným je to naopak úplně jedno a hrají pořád stejně. Tlak netlak. Pak jsou ti, kteří se to naučí tím, že projdou velkými zápasy.“

Do které skupiny patříte vy?
„Já jsem se na to musel adaptovat od mládí. Když jsem se stěhoval z Blšan do Sparty, šlo o nejdražší přestup brankáře v historii české ligy. A všichni se chodili dívat, za koho Sparta dala takové peníze. Takže prakticky od osmnácti let žiji s tlakem, že na mě pořád někdo kouká a má na mě vyšší měřítko než na všechny ostatní. To mi pomohlo.“

Jak?
„Bral jsem to jako výzvu. Chtěl jsem ukázat, že za mě nezaplatili tolik proto, aby vyčistili konto a někdo si někam něco ulil, ale že opravdu za to stojím. Tak tomu bylo i pak dál. Snažím se všem dokázat, že není náhoda, že jsem se dostal tam, kde jsem.“

Musíte však umět i vypnout, neboť takhle fungovat asi čtyřiadvacet hodin nelze…
„To se nedá. Člověk potřebuje vypnout, odpočinout se od stresu. Když se zápasy nasčítají, k tomu se přidá cestování, pak si musíte najít čas na relaxaci. Na to, abyste se věnovali rodině nebo jste se sebrali, vypnuli mobilní telefon, šli hrát golf nebo tenis a nestarali se o nic. Tohle mi pomáhá.“

Může být fotbalista i workoholik?
„Může. Když se spojí chuť do práce s nadšením pro sport, je to jednoduché. Po několika letech v tom kolotoči se ale člověk naučí vypnout. Na druhou stranu, když se třeba zraním nebo mám dovolenou a najednou nemám ten pravidelný adrenalin ze zápasů, chybí mi to.“

Je tedy takový život návykový?
„Pohled na zaplněné stadiony ano, ale třeba cestování a hotely zase moc návykové nejsou. Člověk se s tím musí naučit žít, aby dokázal využít čas na hotelu efektivně. Ono se to nezdá, ale po takových dvou třech dnech je to už docela dlouhé. Člověk nemůže dělat to, co chce.“

Jak právě přežíváte dlouhé čekání na zápas, který začíná až večer?
„Většinou jsou v den utkání jasně dané události jako týmové video nebo taktická příprava. Pak je čas si něco přečíst, podívat se na film nebo si jít zdřímnout. Když hrajeme pozdě večer, většinou si aspoň na hodinu lehnout jdu, aby to na mě pak kolem jedenácté nepadlo.“

Vraťme se ještě jednou k těm chybám a tlaku. Vy jste svoji největší chybu udělal před dvěma lety na EURO 2008 s Tureckem. Berete začátek nové kvalifikace jako šanci dostat se znovu na závěrečný turnaj a odčinit tak zaváhání z posledního šampionátu?
„Motivaci mám spíš v tom, abychom celkově zvedli český fotbal. Víme, kde se teď nachází, a nechtěl bych ani domyslet situaci, do které bychom se dostali, pokud bychom nebyli na mistrovství Evropy. Fotbal by padnul ještě níž a to už by se opravdu sbíral asi těžko. Vždyť v takové situaci jako teď jsme asi ještě nikdy nebyli. Nějakou dobu se z toho budeme sbírat, ale já věřím, že by na to mohly stačit tyhle dva roky. Optimismus mi dodává i hladký postup jednadvacítky do baráže. Věřím, že by se ti kluci mohli časem zapracovat i do áčka.“