Talent, kterému v osmnácti věštili experti ve Spartě velkou budoucnost. Zdeněk Šmejkal však po sedmi letech kope divizi za Český Brod. Nejvyšší soutěž si zahrál, ale koleno, s nímž byl na pěti operacích, ho brzdilo tolik, že nedávno před duelem Příbram-Sparta ukončil profesionální kariéru. Tajně ale věří, že není konec. „Rád bych ještě hrál,“ usměje se pětadvacetiletý hráč. Kdyby to nevyšlo, nabídek jak vydělávat, má dost. Dělá trenéra, rád by nastartoval kariéru rozhodčího, mohl by být skautem, nebo hrát poker.
Vyrůstal ve Spartě, v áčku nedostal pořádně čuchnout. Klub z Letné je jeho srdeční záležitostí, ale chtěl hrát, a tak se pakoval do Plzně. Tam do sestavy naskočil, jenže po odchodu kouče Stanislava Levého a nástupu Pavla Vrby se tým proměnil, to znamenalo stop. „Na krajích hráli Rajty (Rajtoral) a Limba (Limberský). To byla konkurence, proti které jsem neměl nárok,“ uznává.
A proto zase balil kufry a postupně prošel Příbramí, Baníkem Ostrava a znovu Příbramí. Za sedm let odehrál v lize 64 zápasů. Zdá se vám to málo? Jasně, talentovaného hráče totiž zradilo koleno, s nímž musel už pětkrát pod kudlu. Za posledního dva a půl roku.
„Při první operaci bylo všechno špatně. Měl jsem přetržený křížák, špatné menisky a problémy s chrupavkou. Bylo to pořád dokola, operace – rehabilitace,“ hlásí hráč, který kvůli potížím přišel i o ME hráčů do 21 let v roce 2011.
Nebýt toho, možná by teď válel úplně jinde. Teď po poslední operaci u mladoboleslavského doktora Miroslava Sinkuleho si řekl, že to ještě jednou zkusí.
„Dohodl jsem se s Příbramí na půlročním hostování v Českém Brodu. Bylo toho už dost, ale ještě pořád věřím, že to půjde. Teď jsem odehrál po dvou a půl roce celý zápas,“ vypráví s nadšením.
Dá se říct, že si angažmá užívá. „V lize se trénovalo dvakrát denně, v tomhle směru jsem tady jako na dovolené,“ culí se. Poznal i to, jaké to je chodit do práce. Dva měsíce pomáhal ve firmě kamarádovi, zařezával od sedmi ráno do čtyř odpoledne.
„První týden, když jsem přišel z práce a pak měl od šesti trénink, tak jsem po něm hodinu a půl spal. Na lehátku v bazénu mě probudil až táta, abych se neutopil. Byl jsem vyřízenej. Nejhorší bylo vstávání. Za týden jsem si na to ale zvyknul,“ tvrdí.
Díky tomu změnil pohled na fotbalisty, co chodí trénovat po práci. „Je to úplně něco jiného. V lize máte dvě hodiny trénink a pak je prakticky volno. Jdete si zahrát, baví vás to, je to koníček. Jasně, musí být životospráva, ale zase tam jsou ty peníze,“ vypráví o návratu do reality.
Z každého slova je však znát, že fotbal miluje. A když by ho nemohl hrát, jeho život se stejně bude točit kolem něj. Už nyní je asistentem trenéra u prvního týmu Brodu, k tomu vede tamní rezervu. „Teď jsem si v listopadu a prosinci dělal licenci B. Potkal jsem se tam i s trenérem Dovalilem. Povzbuzoval mě, že to bude dobré,“ vzpomíná na setkání s koučem národního týmu do 21 let.
Zápasy na lavičce hodně prožívá. „Po tátovi jsem menší cholerik, ale rozhodčí mě ještě nevyhodili.“
K tomu má nastartovanou i kariéru sudího. „Když jsem byl v Příbrami, udělal jsem si zkoušky a pískal nejmenší kluky. Ale taky jsem řídil zápas dorostu Zásmuky-Bečváry. Bylo tam víc lidí, než chodí v Brodu na áčko. Kluci, kterým bylo šestnáct, mě kolikrát poslali někam. Žlutou jsem dal jenom jednou,“ tvrdí.
Sám to přitom na hřišti dokáže pěkně brousit. „V jedné ligové sezoně jsem byl třetí. Měl jsem jedenáct žlutých a červenou. To byli přede mnou jen Řepka a Limberský,“ hlásí tvrďák z Brodu.
„Když jsem pak přišel do Ostravy a v jednom souboji na tréninku namastil Tondu Fantiše, trenér Koubek hned hlásil, že tady to bude jinak,“ směje se fotbalista, který se soudcováním zápasů přestal po odchodu do Ostravy. „Tam by mě ještě někde zabili. Kartičku rozhodčího pořád mám, jen bych musel na přezkoušení. Pokud bych se k tomu vrátil, chtěl bych se dostat do ligy,“ ukazuje ambice.
K tomu má i nabídku od manažera, že by mu mohl pomáhat v roli skauta a sledovat mladé hráče. Teď musí hlavně vybojovat záchranu s Českým Brodem. „Tabulka vypadá šíleně. Já jsem se Spartou hrál o titul, v Plzni střed tabulky a s Příbramí a Ostravou si vyzkoušel boj o sestup. Nikdy jsem ale nespadl, tak doufám, že to nepřijde tady,“ dodává.
Dobrodružství se každopádně nebojí. Zdeněk Šmejkal zvažuje, že si fotbalový život protáhne v roli rozhodčího. Rozdávat karty ale může nejen na trávníku, respekt si zjednal i uměním u stolu pro hráče pokeru. „Karty mi docela jdou,“ usměje se. „Poker hraju spíš rekreačně, loni jsem byl v plusu tak dvě stě tisíc,“ pochlubí se.
Že by dopadl jako jeho někdejší parťák ze Sparty Robert Kokoška, to si nemyslí. „On hraje divizi v Neratovicích, měl dvakrát zraněné koleno a teď se pokerem živí. Je to jeden z nejlepších hráčů v Čechách.“
Ani Šmejkal ale není žádný pokerový nazdárek. „Hrál jsem turnaj sedm a půl hodiny, skončil druhý a vyhrál dva a půl tisíce dolarů. Spát jsem šel v půl páté,“ tvrdí s tím, že tahle hra je o trpělivosti. Té má na rozdávání. „Přítelkyně poker nevidí ráda, ona je radši, když se s ní dívám na televizi. A já taky pořád věřím, že si budu vydělávat fotbalem.“
