S úsměvem zvládl zápas pražské I. B třídy, rozdal šest žlutých karet a pak zbaštil svíčkovou. Rozhodčí z Toga Raphael Belei si v 37 letech kariéru sudího užívá. „Do ligy už to asi nestihnu, ale na přebor bych si troufnul,“ culí se počítačový analytik. Do Prahy přitom přijel v roce 1997 studovat a fotbal hrál pro radost. „Měl jsem ale pocit, že rozhodčí nepískají spravedlivě, tak jsem do toho šel sám,“ vysvětluje, proč se stal arbitrem.
V Česku si našel manželku, s níž má syna. I když se nakonec rozvedl, na odjezd domů nemyslel. Raphael Belei má novou přítelkyni, od pondělí do pátku zařezává u počítače a ve zbytku týdne patří jeho život fotbalu.
„Teď jsem v sobotu řídil dva zápasy a mezi nimi ještě stihl trénink s malými kluky v Čechii Smíchov. V neděli ze mě byl trenér,“ popisuje, jak vypadá týden v jeho podání. „Fotbal miluju.“
Někdy se mu přece jen přihodí, že jako kouč sám na sudího zakřičí. „Stává se to, ale čím dál víc to omezuju, byl jsem upozorněn na to, že mám být loajální. Teď jsem se naučil klidnit kluky: když sudí odpíská faul, který není, tak je to prostě faul. Nebudeme to komentovat. Budeme hrát. Rozhodčí je pánem na hřišti,“ přesvědčuje.
Jenže právě výkony mužů s píšťalkou ho nastartovaly k tomu, že se sám rozhodl stát sudím. „Shodou okolností s rozhodčím, s kterým jsem se hádal, jsem se pak začal kamarádit a on mi nakonec poradil, kam se přihlásit. Tak jsem udělal testy a šel na to,“ vypráví.
Obavy, že by to nezvládl, neměl. Nabral zkušenosti s pískáním, byť na amatérské úrovni, pravidla měl v malíčku. Když se k tomu přičte cit, který získal jako hráč, nebylo co řešit. Sám tvrdí, že se mu v Česku píská dobře, kolegové mu pomáhají a hráči ho respektují. Napomáhá tomu i jeho styl řízení.
„Nemám rád vyhrocené zápasy. Teprve až když to nejde, tak vytahuji karty. Často se to stane v závěru zápasu, kdy emoce začnou gradovat,“ vypráví. Ani tehdy se však nehrne do nejtěžšího trestu.
„Vyloučení hráče nesnáším, v Česku jsem dal červenou jen jednou. Je to prostě oslabení pro druhý tým a už to není fotbal. Snažím se hráče uklidnit, aby to nedošlo tak daleko,“ vysvětluje svůj přístup, jehož součástí je i nezbytný úsměv.
Ale pozor, co kdyby narazil třeba na bouřliváka Tomáše Řepku? „Myslíte, že by přišel blikanec?“ optá se Belei a už se zase culí. „Hrál důrazně, moc se mi jeho styl líbil.“
Všechno jde hladce i přesto, že mu od začátku přece jen jeden nepříjemný problém hrozil. Kvůli barvě pleti se mohl stát terčem rasistických poznámek nebo útoků. O tom jediném Belei hodně přemýšlel.
„Bál jsem se jen toho, jak budu vnímán, že na mě lidé můžou být zlí,“ připouští. „Ale pomohli mi hodně na Pražském fotbalovém svazu. Řekli, že to budou hlídat. A hned mě taky upozornili na jednu věc: když někdo bude křičet černá svině, tak to není rasistická nadávka.“
Zatím se mu nestalo, že by mu někdo právě takhle spílal. „Ale slyšel jsem daleko horší věci. Emoce k fotbalu patří, když to řekne divák, tak to nevnímám. Jsem taky trenér, vím, jak se lidi chovají k rozhodčím. Když se prohrává, mohou za to právě oni,“ pokrčí bezmocně rameny.
Jeho přijetí napomohlo, že od chvíle, co se v Česku zabydlel, přibylo v domácích klubech cizinců. „Všichni si zvykli, že ve sportu je větší možnost multikulturní společnosti. Na začátku mi na Spartě rasisticky nadávali, teď se hodně věcí změnilo k lepšímu,“ porovnává Belei.
Nepoměrně častěji než nadávky tak slyší z hlediště na svou adresu oslovení „Mirečku“ podle známé postavy z filmových Básníků. „Hráčům to ale nedovolím. Když to zkusí, hned na něj nastartuji,“ upozorňuje.
Vážnější problém nakonec řešil jen jednou a v úplně jiné souvislosti – to když pískal turnaj národnostních menšin. „To byl pro mě jako sudího nejhorší zážitek. Romové byli sprostí, kolega už dopředu říkal, že to bude divočina. Měli jsme dohodu, že až na mě někdo nastartuje, tak mi pomůže bodyguard. A došlo k tomu. Čekal jsem, že si jako menšiny budeme rozumět a bylo to jinak. V týmu přitom jako trenér mám romské děti a je to úplně v pohodě,“ mrzí Beleie, který tvrdí, že tolik sprostých slov v životě neslyšel. „Mluvili tak mezi sebou, směrem k soupeři a pak si hráč dovolil i na mě.“
Svým krajanům by klidně doporučil, aby šli svou kariéru nastartovat právě do Česka. V Togu je to prý pro rozhodčí daleko těžší než v tuzemsku. „Nemají snadný život. Hráč klidně napadne rozhodčího. Pak sice dostane trest, ale je mu to jedno. Tady si to nikdo nedovolí. Jen třeba zařve, ale nic víc,“ pochvaluje si Belei.
Ve svém novém domově se navíc dočkal největšího fotbalového zážitku. I když zrovna s pískáním spojen není. V Praze se setkal s největší tožskou hvězdou – útočníkem Emmanuelem Adebayorem.
„To je u nás velká hvězda, doma bych se k němu nedostal. On přijel s Monakem a hrál proti Slavii. Potkali jsme se a prohodili pár vět. To je ohromný zážitek, měli jsme společného kamaráda,“ culí se Belei. „Mám na památku jeho dres. Jen je mi velký…“
Zajímavosti ze života sudího
Vzor? Collina!
V Česku se mu líbí, ale jméno svého vzoru aby snad raději nevyslovoval nahlas. Není jim nikdo jiný než Pierluigi Colliona. „Každému bez rozdílu ukázal na hřišti Já jsem tady pán, měl autoritu a respekt. Někdy ho lidi nesnášeli, ale když pískal, nic nevypustil. Snažím se mu v něčem podobat. I když on byl přísný, a já jsem diplomatický typ,“ říká Belei.
Nejraději píská děti
Co dělá sudímu z Toga největší radost? Zápasy dětí. „Ty pískám nejraději. Hraje se opravdový fotbal, kluk na hřišti nespadne jen tak. A když upadne, tak mu trenér vyčiní, ať se zvedne a hraje dál.“
Lumpy by vyhnal
Není mu jedno, co se ve fotbale děje. „Šel jsem do něj kvůli spravedlnosti, pískám pro radost, ti kluci taky hrají pro radost. Musí vyhrát ten nejlepší. Sudí se pak nemusí stydět za to, že zvítězil někdo, komu nadržoval. Funkcionář z takové výhry bude mít radost, trenér taky, ale ten hráč ne, tomu to ublíží. Mě tady v tomhle směru ale nikdo neoslovil ani nic nenabídl. Vyhnal bych ho.“
Dá si i svíčkovou
Když po zápase na Chodově nakráčela domácí obsluha se svíčkovou s knedlíkem, zářil jako sluníčko. „Jednou za čas si ji dám, ale kdybych ji měl každý týden, to bych přibral. Většinou jím lehká jídla.“ Po utkání si nedal ani pivo, byť by si ho za výkon zasloužil. „Moji asistenti byli policisté. To jsem nemohl, určitě by mě pak načapali…“
