Tvrdil, že nikdy nebude trénovat. Když končil kariéru, chtěl si hlavně odpočinout od fotbalu. Realita je ale úplně jiná, i když by ji málokdo čekal. Karel Rada, vicemistr Evropy 1996, se ve Viktorii Plzeň stará o celý ženský fotbal. Speciálně se pak věnuje celku juniorek, kde navíc vede svou dceru Adélu. „Díky ní jsem do toho spadnul a už mám rozjetý šestý rok. Je to pro mě jiný svět,“ směje se bývalý vynikající obránce.
Dlouhá léta byl profesionál, i teď pracuje pro Viktorii Plzeň, ale maká ve skromnějších podmínkách. To ale Karlu Radovi nebrání v dobré náladě. Na svůj dívčí tým prý dokáže být přísný, rád v dobrém i zakřičí, ale také má radost z pokroku, který hráčky dělají. „Teď jsme porazili Spartu, to se v Plzni v kategorii juniorek asi ještě nikdy nestalo. Na holky jsem byl hrdý,“ prohlašuje.
Na začátku všeho tedy byla dcera, která se rozhodla hrát fotbal. Jak jste zareagoval, když jste zjistil, jaký sport si vybrala?
„Potěšilo mě to. Musím přiznat, že pro mě nebyla priorita, aby dělala fotbal. Chtěl jsem, aby se věnovala sportu, to bylo hlavní. Jakémukoliv. Já jsem k tomu přišel náhodou, obeznámila mě s tím manželka, že dcera jde hrát fotbal. Tak jsem se byl kouknout a smál jsem se, říkal jsem, že se na to nemůžu dívat.“
Proč?
„To bylo v přípravce, spíš šlo o takové poskakování po hřišti. Děti tam víc zajímá všechno okolo, že letí letadlo nebo že se kropí hřiště. A když na ně letí míč, tak se pomalu otáčely zády.“
Pořád to ale nevysvětluje, jak jste se stal trenérem. Jak se to seběhlo?
„Fotbal dceru chytil už ve školce. Já ji vozil na tréninky a tím to začalo. Požádali mě, jestli bych neudělal jeden trénink, pak přišly další věci a najednou jsem do toho spadl.“
Na tréninku je ale vidět, že fotbalové vlohy v sobě má a kráčí ve vašich stopách. I když hraje v útoku…
„Nevím, jestli to jde takhle říct. Fotbalově se jí daří, je na tom slušně. Zatím k tomu ještě stíhá dělat moderní pětiboj. Takže je to náročné, denně jsme na nějakém tréninku. Buď plaveme, střílíme, trénujeme fotbal, nebo je třeba na šermu. Uvidíme, jak to budeme zvládat do budoucna.“
Teď ji vedete jako trenér. Jak vám to jde?
„Nevím, jestli tím, že ji trénuje táta, netrpí. Pohled na dceru bývá vždycky trošku přísnější než na ostatní. Člověk ji dobře zná, chce to nejlepší, až to někdy možná vyznívá, že jsem na ni tvrdší.“
Může vám třeba bez obav prezentovat názor týmu…
„Mluvčí týmu z ní určitě není a nebude.“
Jste trenérem mladých dívek. Jak jste si zvykal na to, že jako kouč asi nemůžete vlétnout do kabiny, kdy se vám zachce?
„Samozřejmě klepu, vždycky je informuju o vstupu. A teprve až jsem vyzván, tak vstoupím. To ale snad platí, i kdyby to bylo obráceně.“
Ne vždycky. Novinářky a fotografky do mužské kabiny často mohou…
„Jo, tak to se máte (směrem k fotografce Sportu). Tak to asi budu muset být novinář.“
Tahle výjimka ale platí jen pro ženy z médií, muži do ženských šaten nesmějí.
„Tak to ne, tak to dělat nechci.“ (směje se)
Vypadáte vážně spokojeně. Najde se něco, co vás třeba trochu vyvede z míry?
„Snad občas příprava na zápas. Všechno holkám trvá mnohem déle, než se domódí a dooblečou. Chlap si vezme trenýrky, chrániče, kopačky, dres. U holek je to složitější, čelenky, copánky. Chtějí jít na hřiště v dresu, jako by šly na ples v šatech, upravené a vymalované. Na druhou stranu jsou ale také vnímavé, chtějí se učit a postupovat dál. To kluci bývají víc roztěkaní.“
A co třeba, když si elegantní slečna uleví nějakým sprostým slovíčkem?
„U kluků je to drsnější. Je fakt, že ze začátku jsem koukal, jaké slovo z hráčky třeba vypadlo, úplně mě to zabrzdilo. Ale občas to k fotbalu patří. U holek to bývá spíš ulevení od plic, že něco zkazí, to slovo není určené někomu konkrétnímu.“
V čem jsou podle vás největší rozdíly mezi mužským a ženským fotbalem?
„Je to jiný. Třeba v tom, že není tolik výjimečných holek jako kluků. Musíte hledat v širokém okolí. Stane se, že hráčka dojíždí třeba sto kilometrů. Není tu taková konkurence jako u kluků. Ale na reprezentační úrovni to už má parametry. Tedy kromě fyzických. To nejde porovnávat v žádném sportu. Velký rozdíl je taky v hlavě, mentalitě.“
Takže musíte být dobrý psycholog. Dívky si to asi všechno včetně kritiky víc berou, že?
„Určitě. Holky do toho víc padají, víc do toho zabřednou a víc to nosí v hlavě. Kluci, když je problém, to dokážou z hlavy vypouštět. Holky se rozbrečí, to je běžná věc. Samy na sebe třeba vytvoří větší tlak, snáz se rozsypou a sesypou. U kluků je to jedním uchem dovnitř a druhým ven. Trenér u nich může říct cokoliv a za chvíli je to v pořádku, jedou dál. Ale holky ne.“
Takže se stává, že jako první musíte pofoukat bolístku?
„Jak kdy. Jsem trenér, který rád zakřičí, ale v dobrém slova smyslu, mluvím při tréninku i při zápase. Nejsem typ, co bude na lavičce devadesát minut mlčet a pak přijde do kabiny, něco řekne a tím to skončí.“
Co bylo pro vás nejtěžší, když jste nakoukl do ženského fotbalu?
„Člověk pořád hledá cestu. Byl jsem v profesionálním fotbalu a mám představu, co bych od týmu chtěl. A pak musíte vzít v úvahu, co je reálné, a co není. Holky mají fotbal rády, hrají ho z lásky. Chodí do školy, do práce a musejí to všechno skloubit. Vědí, že je to živit nebude. U kluků je to postavené jinak, když přijdou do dorostu a jsou v reprezentačních výběrech, tak už mají vidinu, že by chtěli být profesionálním fotbalistou. Ale u holek už ty možnosti taky jsou. Zlepšuje se to, dvě, tři, čtyři holky z celé republiky se dostanou do zahraniční ligy. Tam jsou schopné se zabezpečit.“
Ve vizitce máte napsáno, že jste i patronem ženské reprezentace. To jste s nimi na plakátu, nebo co tahle role obnáší?
„Já říkám, že jsem spíš patrona. Udělalo se to u kluků. V té roli jsou třeba další bývalí hráči jako Bejbl, Kubík, Ulich. Já začal jezdit s áčkem žen. Co se týče patrona, je to spíš motivační věc. S týmem je tam někdo, kdo něco dokázal. Sedí se, debatuje, vysvětlujete, proč, co a jak bylo. Co má hráč dělat, aby se posunul výš. Teď jezdím jako asistent se sedmnáctkou, tak jsou kvalifikace, přípravné kempy.“
A přijdou si mladé hráčky třeba pro podpis?
„Ne. Určitě ale vědí, čeho jsem dosáhl. Vyptávaly se třeba na taktiku, chtěly debatovat a vědět co nejvíc věcí. V reprezentaci i v Plzni.“
Vypadá to, že si dívky berou rady k srdci. Teď jste třeba porazili Spartu, která ženskému fotbalu dominuje.
„V téhle kategorii to bylo asi s Plzní poprvé. Je to krásná věc, jsme dva body za Spartou na druhém místě. Ale je to jen třešnička, celou sezonu nám to nenaplní. Tohle je fajn, horší by bylo, kdybychom porazili Spartu, ale sezona stála za prd. Jsem na holky hrdý. Někdy jdou na plac možná trochu se strachem a dopředu si říkají: Sparta, to zase bude… A teď ji dokázaly porazit. Sparta se Slavií dominují, nejlepší hráčky odcházejí právě tam. Ale doufáme, že do budoucna se dokážeme přiblížit a budeme jim to komplikovat.“
To musíte pro tým připravit i odměnu. Vezmete je k sobě do penzionu Sycherák?
„Ten máme už jedenáct let, běží to a holky tam už samozřejmě byly. Ale my tam jezdíme na soustředění, ne za odměnu. Jezdíme tam makat.“
Ženský fotbal je jiný i v tom, že zápasy rozhodují ženy. Co říkáte na to, jak si vedou?
„Když porovnám první ligu mužů a žen, tak kvalita je větší u mužů. Ženy teprve získávají cit pro hru. Výjimkou byla paní Damková, ta pískala hodně slušně. Teď dorůstají v ženách další rozhodčí, ale pořád se učí. Člověk si na tohle v roli trenéra zvyká. Na druhé straně musím říct, že chyby se prostě dělají. Někdy jich je sice víc, ale jsou to chyby neúmyslné. Zářezy tady nejsou.“
V kariéře jste zažil hodně známých trenérů. Využijete něco z té doby?
„Třeba pan Brückner, to byl velký taktik a stratég. Měl skvěle propracovanou přípravu na zápas, taktiku, sledoval soupeře. Měl připravená různá rozestavení, specialitou byly standardní situace.“
Zkušenosti z bundesligy, kdy vás vedl třeba Felix Magath, známý svou náročností, asi u ženského týmu nevyužijete, že?
„To zrovna asi ne. Ten byl nepříjemnej. Prožil jsem si s ním zimní přípravu a chvílemi to byla rasovina. Kdybych to s holkami vyzkoušel, tak by z nich polovina odpadla. To by byla zranění. Zničil bych je. Sám sobě bych odrovnal tým. Tady musí člověk zátěž rozmělnit.“
U reprezentace jste zažil i Dušana Uhrina staršího. Čím bylo nejzajímavější tohle období?
„Já jsem za pana Uhrina ze začátku jen střídal. V sestavě byly vycházející hvězdy jako Nedvěd, Poborský, Berger, Šmicer a doplňovali to zkušení kluci Kadlec nebo Kubík. Pro trenéra Uhrina bylo super, že se mu sešla tahle generace. On to uklidnil a postavil. Ti hráči měli kvalitu, že už nebylo třeba tolika taktických pokynů. Hlavní bylo připravit tým po psychické stránce, partu jsme měli výbornou, to byl základ úspěchů.“
V porovnání s tehdejším obdobím je současný kouč národního týmu Pavel Vrba v těžší pozici, že?
„Dochází k obměně a trenér musí hledat hráče. Nějakou dobu bude trvat, než to složí. No, není mu moc co závidět. Čeká ho hodně práce, aby třeba během dvou let udělal silný tým.“
A co vy a mužský fotbal. Ten jste definitivně odstřihl?
„Musím říct, že jsem o přestupu neuvažoval. Člověk ale nikdy neví. Nikdy neříkej nikdy.“
Zahrajete si ještě třeba nižší soutěže?
„Nastoupím leda za starou gardu. A je jedno, jestli za internacionály nebo za Plzeň. Jde o to zaběhat si a pobavit se. Tři zápasy jsem hrál i u nás na vesnici, okresní soutěž. Ale to nešlo, nestíhal bych kvůli času. Dělám ženský fotbal, to je moje náplň, je na prvním místě.“
