Rovnou vám na něm přijde něco divného. Na jednu stranu vypadá jako pěkný řízek, který to na malém vápně pěkně zmydlí. Na druhou je to klučina, co ještě chodí na základní školu. Adamu Gillernovi je teprve 14 let, ale už chytá mezi muži. Obléká dres rezervy rodné Kamenice v nejnižší soutěži na Praze-východ, občas hraje i v poli a dá gól. „Starších se nebojím,“ říká.
Z fleku by mu mohli dělat tátu. Pravý bek, levý. Stopeři. Má pět spoluhráčů, kteří mají v rodném listě minimálně o dvě dekády zaprášenější datum narození. Na hřišti jsou ale role jasně dané. Mladíček Adam Gillern je z brány kibicuje, jak mají stát, kdy zkrátit hřiště, či v jakou chvíli raději rychle odehrát balon.
„Hele, my dneska máme stopera v černém, jo?“ podiví se muž na tribuně. Kouká na mladíka s jedničkou na zádech. Ale dělá si srandu, Gillerna už tu všichni dobře znají. Ví, co od něj mají čekat.
Čtrnáctiletý brankář si hned po výkopu vyleze na čtyřicet metrů od brány. Ruce v bok, pak plivnutí do rukavic. Všechno zezadu kontroluje. „Srovnej se! Koudy, v klidu. Seš sám!“ vychytá obraně blechy a pak vyčiní záložníkovi, který splašeně odcentruje do zámezí. „Já!“ ozve se tak, že malá tribunka na chvilku ztichne.
Gilern vyletí na vysoký míč, před sebou má dva o hlavu vyšší protihráče. Zboří je a pěstmi odpálí míč do pole. Parametry na to fakt má. Sice chodí teprve do osmé třídy, ale už měří 175 centimetrů a váží 75 kilo. Slušná postava na takového „caparta“.
Začal s judem
Když se v krčské nemocnici před čtrnácti lety narodil, sestřičky mu napočítaly 56 centimetrů, vážil pět kilo. V šesti letech pak začal s judem. „S klukama jsem mlátil o žíněnku docela v pohodě. Byli třeba tlustší, ale slabí,“ povídá Gillern.
Dotáhl to na žlutooranžový pásek, vyhrál krajské finále ve váhové kategorii do 60 kilo. A pak s tím praštil jako se soupeři. To když přišli trenéři ze Sparty za Gillernem starším, jestli by to syn nechtěl zkusit…
„Bylo mi dvanáct, chtěl jsem po tátovi, ať mě přihlásí na brankářskou školu Petra Čecha. A když to skončilo, přišel za taťkou Petr Ťažký, kouč brankářů na Spartě, jestli bych o to neměl zájem. Řekl mi to v autě po cestě domů, byl jsem úplně v šoku. Vůbec jsem nevěděl, co mám dělat,“ vzpomíná Adam.
Jasně že po tom skočil. Ale udělal to po svém. Po první zkušební sezoně na Letné si dohodl střídavý start v Kamenici. Takže může hrát za dva týmy. S letenskými žáky vyhrál první ligu a rodné vísce pomohl k devátému místu ve čtvrté třídě. Ale ne jen svými nepropustnými rukavicemi. Tenhle klučina to umí i v poli.
Neztratí se ani v útoku
Když nemusí do brány, postaví ho trenér do útoku nebo do středu zálohy. Žádný problém. „Jednou jsem dokonce hrál mozek společně s bráchou,“ vybaví si. „Bylo to 1:1, já si naběhl na roh vápna na aut, zpracoval jsem si míč, popostrčil si ho pár kroků a vystřelil.“ Rána jako z kanonu. Gillernova rána zaplavala ve vzduchu a zavěsila se v šibenici. Kamenice vyhrála 2:1.
Nákop má ve čtrnácti letech vážně nadstandardní. Většinou míč vyhazuje na krajní obránce, aby založil postupný útok. Ale když to z rožku malého vápna napálí při odkopu, letí mu to jak dospělému. „Chystal mě právě brácha,“ obrací se zase na staršího sourozence.
Když byli oba chlapci mladší, starší Pavel si vzal Adama na zahradě do parády a mydlil do něj jednu střelu za druhou. Takhle z něj „vyrobil“ otrkaného hocha. Proto se z něj stal i brankář. „Furt mě cpal do kasy, ale mně to nevadilo. Jsem rád, že jsem v bráně, baví mě to.“
Teď na „osmáka“ dohlíží jiní kofři. Ve Spartě ho má dvakrát za týden pod dozorem duo Pavel Srníček-Daniel Zítka. Oba bývalí skvělí gólmani, co už Adamovi radí, jak se zlepšit.
„Před časem se mě pan Srníček ptal, jestli už mám holku. Řekl jsem, že ne, proč.“ Bývalému reprezentantovi se nezdála mladíkova koordinace nohou. A nejlepší je to prý trénovat na tanečním parketu. Vzít partnerku a vést ji. „Tak si ji budu asi muset pořídit,“ směje se Gillern.
Žádný zbytečný respekt
„Jakoukoliv radu vždycky rád beru. Chci, aby mi starší a zkušenější říkali, co dělám špatně.“ Ti z Kamenice už mu moc neradí. Fotbalově je přerostl. A v kabině ho v klidu berou, i když mu ještě na úřadě ani nemohli vystavit občanku. „Když jsem poprvé před sezonou přišel na trénink mužů, koukali. Bylo vidět, jak čekali, co ze mě vyleze. Pak jsem je snad přesvědčil, teď mi věří,“ vykládá.
V kabině je tišší. Žádné „ucho“ nebo „mladej“ neslýchá. „Ani jim nevadí, když na ně řvu při zápasu, i když jsou třeba o dvacet let starší. Naopak to po mně chtějí, jsou rádi, když si to zezadu ohlídám,“ svěřuje se.
V tomhle má své vzory. Thibaut Courtois. Petr Čech. Iker Casillas. „Courtois je vysoký, pohyblivý. Co předvádí Čech za zákroky, to je neuvěřitelný. A Casillas, i když dostal tu šišku od Nizozemců, má pořád odchytané skvělé zápasy,“ zasní se.
Jednou by se chtěl prosadit v Německu, když mu mladická kariéra pošlape. Jeho rodiče ovládají jazyk, od nich se ho snaží pochytat. Zkuste si jeho jméno zapamatovat. I v příští sezoně se totiž chystá na svůj oblíbený dvojboj. Žákovská liga dorostu ve Spartě a mužská čtvrtá třída v Kamenici.
