Je mu jednatřicet, ale vizáží připomíná klučinu po střední škole. Úsměvy rozdává na počkání a baví se životem, přitom je profesionál, který se může pochlubit patnácti tituly mistra republiky ve squashi i mezinárodními úspěchy. Teď o sobě dá Jan Koukal vědět i ve světě fotbalu, v této sezoně hraje v C týmu Dobříše ve třetí třídě na Příbramsku. „Přestupová bomba léta vybuchla,“ směje se velký fanda Slavie.
Tvrdí o sobě, že je sportovní maniak, kterému jdou všechny sporty. Nejvíc squash, kterému v Česku vládne a ničí konkurenci na počkání. Jakmile má ale trochu volna, prohání Jan Koukal mičudu. Fotbal je jeho další láskou. Začal s ním v deseti letech, teď je mu o dvacet víc, ale na to pravé zlepšení teprve čeká.
„Až pověsím raketu na hřebík a budu třikrát týdně trénovat, poletím nahoru. Třeba loni jsem se naučil v Radotíně centrovat a to jsem byl na tréninku asi čtyřikrát,“ culí se Koukal.
Prozraďte, jak se profesionální squashista dostane do fotbalové třetí třídy?
„Bydlím v Radotíně, kde jsem taky kopal. Jenže teď zrušili béčko, tak jsem šel na rok na hostování do Dobříše, kde budu hrát se svým manažerem Mirkem Kolářem. Fotbal beru jako super relax, baví mě i hlášky okolo. Hraje se venku, na trávě, tedy úplný opak squashe. Já se bavím. Hodně lidí to strašně prožívá, pro mě ale není výsledek až zase tak důležitej. Někdy to je trochu smutný, když u mě není výhra na prvním místě, ale tak to prostě je.“
Sportem si vyděláváte, ale tady riskujete zranění. Nemáte strach o nohy?
„Trochu hazard to je, ale nikdy se mi nic nestalo. Dávám si pozor, nemám zapotřebí na hřišti z někoho dělat idiota. Nasazovat mu housle tam a zpátky. Párkrát jsem to zkusil… Pak to dopadne tak, že se k tomu člověku přiblížíš a on jde po tobě oběma nohama bez míče. Tak to dávám rychle od nohy.“
Jenže faulům se nevyhnete… Nebo vás šetří soupeři, když vědí, že jste známý squashista?
„Je to vtipný, když mě někdo sundal, tak se ho třeba ptali, víš, koho jsi trefil? Tak už to nedělej. Já do nikoho sám nezajedu a pak mě mrzí, když mě někdo sestřelí. To si říkám, proč mě, to přece nemůžou (směje se). Fyzicky mám navrch, ale zkušení kluci vědí, jak na to. Podržej si mě, vědí, kam mě můžou pustit, abych jim neutekl.“
Chápal bych, že si jdete zahrát pro zábavu, ale bojovat o body… Jaký jste vůbec fotbalista?
„Chci si užít. Hraju si pořád to své za všech okolností. Když jsem občas na tréninku, tak to kluci s míčem umějí, nožičky a další věci. Moje přednost je, že věci dělám jednoduše a efektivně. Nevymýšlím. Nejsem tréninkový typ, tam prohrávám s každým druhým. Ale přijde zápas a jde to.“
Na jakou pozici vás trenéři nasazují?
„Nejčastěji do útoku, ale teď v Dobříši jsem si zkusil i střed zálohy. Docela jsem se překvapil, že to šlo, když jsem rozdával míče. Já bych řekl, že jsem výborný defenzivní křídlo.“
Ze squashe musíte výbornou kondičku, to z vás mají jistě obránci soupeře radost…
„Co se týče běhání, jsem asi blázen. Jednou změřili, že jsem za zápas naběhal osmnáct kilometrů."
Tolik? V nejlepších ligách naběhají hríáči daleko méně...
"Byl jsem z toho rozsekanej, byl jsem rozbitej, jak cikánský hračky. Nejdu si normálně zaběhat, to radši budu lítat takhle.“
Kolik stihnete za sezonu zápasů?
„Turnaje začínají 11. září v Bukurešti, takže do té doby budu k dispozici. Pokud teda nezklamu důvěru trenéra. Pak to bude horší. Když se mi ale nebude dařit ve squashi, třeba odehraju všechno.“
A co tréninky?
„Byl jsem celkem snad na třiceti trénincích, pro mě je každý trénink novinka. Já trenérům říkám, že je mi sice 31, ale mám velkej potenciál, protože jsem šikovnej. Až pověsím raketu na hřebík a budu třikrát týdně trénovat, tak poletím. Třeba loni jsem se naučil v Radotíně centrovat a to jsem byl na tréninku asi čtyřikrát. Ze začátku to byla trošku parodie, ale zlepšuju se. Všechno si užívám. Třeba dotrénuju, ostatní mají dost a já za půl minuty můžu pokračovat, jsem genetická hříčka přírody.“
Jdete do třetí třídy, ale kariéru jste startoval v Dukle. Jaké to bylo?
„V deseti jsem asi tři měsíce chodil na Duklu, kde to hráli kluci odmalička. Po třetím tréninku jsme hráli doma se Spartou, já byl v útoku a nějakým zázrakem jsem se dostal do šance a dal jsem tyčku. Na ten fén, co jsem dostal od rodičů těch kluků za to, že to nebyl gól, nezapomenu. To jsem čuměl jak puk a už mě ten fotbal zase tolik nebavil.“
Takže vás vlastně zabrzdila Sparta…
„Ještě jsem měl vlastně jednu příhodu s Bohemkou. To ještě nebyly mobily a my jsme si s kamarádem mysleli, že hrajeme na Bohemce. Tak jsme čekali hodinu u Ďolíčku a nikdo tam nebyl. Nakonec jsme se někomu dovolali a zjistili, že se hraje úplně jinde. Stihli jsme až druhý poločas. V tom prvním jsme prohrávali 0:2 a neměli balon. Pak jsme nastoupili a skoro jsme jim nepůjčili míč. Stejně jsem si ale řekl, že to stačilo. To bylo v době, kdy jsem ještě dělal taekwondo, hrál jsem baseball a začínal se squashem...“
Zmínil jste, že hrajete v útoku. Kolik máte na kontě gólů?
„Párkrát jsem měl smůlu (směje se). Největší gól jsem dal ve třinácti letech, kdy jsem nastoupil načerno za Nehvizdy, trénoval tam strejda. Za celý zápas jsme přelezli jednou půlku, oni dali asi čtyři tyče a tři břevna. Já jsem pravák a dal jsem levačkou gól, vyhráli jsme 1:0, to byla sláva.“
A co za Radotín?
„To jsem trefil jen tyč proti Zličínu. Přiletěl jsem z Toronta a šel se jen podívat. Sednout si na lávku, kdyby se někdo zranil. Jenže ten útočník, co měl nastoupit, přišel pozdě a trenér mě přečetl v základu. Říkal jsem mu, že se zbláznil, že mám za sebou osmnáctihodinovou cestu letadlem… Nejdřív jsem vykoupal dva obránce a pak dal tu tyč. Takové věci normálně nedělám.“
Velkou kapitolou v nižších soutěžích jsou i rozhodčí. Diskutujete s nimi?
„Nevím, co bych jim říkal. Ve squashi tomu rozumím, na ně umím být nepříjemnej. Tady jim občas nevěřím, ale mám hlasitější spoluhráče. Ta slova, co používají, neříkám (směje se). Ale teď jsme hráli ve čtyřicetistupňovém vedru dva zápasy po sobě, tak jsem sudímu říkal, kolik je do konce a jestli se nedá nějak dohodnout, že to je fakt dlouhý. Říkal, tak určitě, a nakonec mě zklamal a nic nebylo. Teda vlastně dvě minuty nastavoval. Já trpěl, ale spoluhráči byli úplně v tůni.“
V nižších soutěžích se zápasy rozebírají u piva. Jak to máte s pozápasovou životosprávou?
„Začátky sezony jsou v tomhle směru horší, protože mi začínají turnaje a to se úplně neslučuje. Ukážu se, ale první housle hrát nebudu. Ale na konci roku, tam nejsem špatnej (směje se). Hráváme taky v létě tradiční turnaj na Moravě, od Brňáků jsem tam slyšel, ty pražskej Cajzlíčku, tak se ukaž. Decentně jsem poslal dvě lahve zelený, nakonec jich bylo deset a my turnaj vyhráli. Tak jsem se docela osvědčil. Jsem takové štístko.“
To měla naposledy Slavia v podobě Vladimíra Šmicra. Vy týmu z Edenu také fandíte, že?
„Je to tak, už dlouho. Tahle sezona začala nadmíru dobře, ale naposledy to bylo trápení. Naštěstí to dobře dopadlo. Byl jsem zrovna na turnaji v Austrálii a koukal jsem se na internetu. Byly to nervy, ale nakonec si to Vršovice dobře ošéfovaly.“
Proč jste si vybral zrovna Slavii?
„Na gympl jsem chodil s hokejisty ze Slavie, neměl jsem na vybranou. To byla tvrdá zkouška s Jakubem Klepišem. Začátky byly těžký, trénoval jsem na Strahově. Slavia tehdy vedle hrála a já chodil na zápasy. Když před lety vypadla se Šachtarem, to bylo hrůzostrašný… Ale pak jsme se zvedli a přišly i dva tituly. Když fandím, tak je mi jedno, jestli se vyhrává, nebo prohrává, je to můj klub. A pak Slavia postoupila do Ligy mistrů. Já byl v Amsterdamu na turnaji. Sledoval jsem odvetu v baru a ani neviděl oslavy. Jak sudí písknul konec, tak mi to tam vypnuli. Ale já slavil.“
To jsou vaše nejsilnější fotbalové zážitky?
„Ne, ne. Nejvíc bylo, kdy hrála Slavia s Jabloncem v Edenu, když se otevíral stadion a ještě se slavil titul. Nic lepšího už asi nebude.“
A jak to máte, když hraje Sparta?
„Mám tam pár kamarádů (Dočkal, Vácha), ale fandím spíš jim. Oni to jsou slávisti, já úplně nechápu, co v té Spartě dělají. Tedy chápu, že když tam šli, tak byla v trochu lepší pozici než Slavia (směje se). Chvilku jsem se snažil je přemluvit, ale to nešlo. Důležitý je, že si pamatují, kde se fotbal naučili, a že to teď prodávají ve Spartě je trochu smolný. Takže, když hraje Sparta, tak fandím těm dvěma.“
Nelitujete, že nakonec vyhrál squash nad fotbalem? Tam se přece točí peněz…
„Nevím, jestli bych to vyměnil. I kdybych vydělal tolik, co Ronaldo, tak bych se asi na tolik míst světa nepodíval a těch lidí, co jsem poznal. Většina z hráčů se kamarádí. A díky squashi jsem byl na fotbale třeba v Brazílii i v Argentině. Vyhrává squash, ale fotbal mě moc baví.“
