Daniel Huňa je zpátky! Před dvěma roky zmizel fanouškům z očí a ve fotbalovém profesionálním světě se po něm slehla zem. Teď se vrací jako trenér příbramského výběru do 19 let a ještě k tomu hraje divizi za pražský Motorlet. „Jako trenér bych to chtěl určitě dotáhnout do ligy a jednou i trénovat v zahraničí. Teď si ale užívám práci pro Příbram,“ vykládá nadšeně pětatřicetiletý bývalý kanonýr.
Středočeský klub, to je pro mnohé fanoušky hlavně příbramský majitel Jaroslav Starka a také šéf klubu Petr Větrovský. Právě od nich dostal Daniel Huňa šanci ukázat, co v něm je. Dřív střílel góly, teď piplá mezi mládežníky nové talenty, aby klubu pomohly do budoucna. A laťku si Huňa staví hodně vysoko. „Mým vzorem je Pep Guardiola, takže se mi líbí, jak hraje Barcelona nebo Bayern i jak přistupuje k hráčům,“ prozrazuje.
Zkoušíte v roli trenéra udělat z Příbrami v mezích možností českou Barcelonu nebo Bayern?
„Snažím se, abychom hráli co nejvíc kombinační fotbal a byli co nejvíce na míči. To je naše vize a zatím nám to vychází. Samozřejmě záleží na tom, co máte za kvalitu hráčů kolem sebe, ale vždycky budu pracovat na tom, abychom byli silní na balonu. To je pro mě základ. Radši kombinovaným útokem než rychlým protiútokem.“
Jaký jste typ trenéra?
„Řídím zápas, stojím před lavičkou. Jsem impulzivní, nerad prohrávám, od kluků chci kvalitu a dobrý výsledek. Dokážu pochválit, ale taky vyžaduji kázeň. Myslím si, že mě kluci mají rádi, dokážu s nimi vtipkovat a vžít se do role hráče. A taky mám u sebe dobrého učitele, pana Tobiáše. Je to šéftrenér mládeže a já mu děkuji, že mi dává tolik prostoru. Pod jeho vedením jsem navíc začal hrát v lize.“
Fanoušci vás mají v paměti jako útočníka, který střílí góly. Jak jste se k trénování dostal?
„Před dvěma roky přišla nabídka z Příbrami na místo trenéra, ta práce mě hodně zajímala, říkal jsem si, že to bude můj nový start. Tak jsem ukončil kariéru. Věděl jsem, že takováhle nabídka asi moc často nechodí. Tak jsem po ní čapnul. Moc za ni každopádně pánům Starkovi a Větrovskému děkuji.“
Nešly obě činnosti na co nejvyšší úrovni skloubit?
„Fotbalu jsem měl docela dost, něco jsem v něm zažil, něco dokázal. Možná i tolik, co jsem ani nečekal. Říkal jsem si, že je ta pravá chvíle skončit. Ale našel jsem si v Rakousku v nižší soutěži klub, kde jsem si přivydělal nějaké peníze. Bylo to na úrovni kraje a zabilo to hodně času. Stávalo se, že jsem v Příbrami odtrénoval zápas a hned musel sednout do auta. Čtyři hodiny jízdy tam, po utkání čtyři hodiny zpátky. Bylo to náročný.“
Nakonec jste v Rakousku skončil. Slyšel jsem, že to byla podmínka Příbrami. Bylo to tak?
"Ne. Chtěl jsem dát trénování na první místo a někdy se stalo, že jsem kvůli Rakousku odjel dřív ze zápasu devatenáctky, nebo ho dokonce vynechal. To jsem nechtěl, tak jsem si našel Motorlet. Samozřejmě, když se sejdou zápasy, tak má přednost Příbram. Ale Motorlet mi sedí. Jsou tam mladí kluci a já si říkal, je to blízko, kolektiv je tam skvělý.“
Vypadá to, že vás mládí spoluhráčů pozitivně nabíjí…
„Měl jsem z toho lehké obavy, myslel jsem si, že budu vystupovat jako starý hráč a že mě tak budou i brát. Jako starého chlapa, který bude spíš odstrčený, že se budu bavit s těmi staršími, ale tak to vůbec není. Kluci jsou tam fakt skvělí, je tam výborná parta. Už v době, kdy jsem tu hrával, tak jsem s mladými hráči pracoval, snažil se je zapojovat do kolektivu a oni teď takhle vzali mě v Motorletu. Jsem za to rád.“
A jak se vám daří?
"Čekal jsem, že na tom budeme trochu lépe. Když jsem viděl přípravu, dařilo se takticky i herně, dobrý pocit. Herně jsme to zvládli velmi dobře, výsledkově tolik ne, ale já nechci komentovat proč."
To vyznívá tak, že se vám potvrdilo to, co se říká, že je někdy v nižších soutěžích k vidění divočina. Je to tak?
„Pro mě je divize nová věc. Někdy před deseti lety jsem hrál za Baník Souš, ale nechci se k tomu teď negativně vyjadřovat, ani na to nemám právo. Ale překvapilo mě to, jakým způsobem se dá prohrát zápas, aniž bychom hráli špatně.“
To přece musí člověka otrávit?
„Nemám z toho dobrý pocit. Člověk se těší, jde do zápasu s tím, že chce vyhrát a udělat radost majiteli a celému klubu, fanouškům. Nějakým způsobem se ode mě něco očekává a já bych to chtěl výsledky i výkony klubu vracet. Je pravda, že jsme dělali individuální chyby a inkasovali góly. Ale dva góly můžete dostat, to se může stát. Jenže jich taky můžete dát pět. Musí to být na nějaké úrovni, musíte mít šanci těch pět gólů dát.“
Mimochodem, čekáte na svou první trefu. Štve vás to?
„Když jsem tam nastupoval, tak všichni čekali, že budu střílet góly. Já bych samozřejmě chtěl, ale s tou rolí jsem do Motorletu nešel. Já přišel kočírovat tým. Myslel jsem, že budu lídr a budu spíš branky připravovat. Hraju za útočníky, máme tam šikovné mladé hráče, tak proč bych jim bral fleka. Bylo by to zbytečné. V záloze mám hodně míčů, diriguju si to před sebou, to se mi líbí.“
Třeba byste zaútočil na vítězství v soutěžích Sportu…
„Tyhle mety mě nezajímají, abych teď získával titul nejlepšího střelce. Já jsem přišel hlavně pomoci týmu.“
Jste trenérem a k tomu hrajete. Jak na fotbal nyní nahlížíte?
„Věci, co se učím jako trenér, jsou hrozně zajímavé a říkám si, že kdybych je věděl jako hráč, některé záležitosti bych řešil úplně jiným způsobem. Snažím se to i na hřišti vnímat jako trenér. Snažím se hráče posouvat, dávat jim pokyny, usměrňovat, co se týče taktiky.“
A jak to máte s trenérem Motorletu Janem Kmochem? Mluvíte mu do řemesla?
„Ne. Samozřejmě je tam veškerá úcta. Ano, někdy spolu ale hodíme řeč, on se zeptá, jaký mám názor, a já mu řeknu, co bychom mohli zkusit. Ale do sestavy mu nemluvím.“
Během kariéry jste si vyzkoušel, jaké to je chodit do práce. To se vám pro změnu může hodit v Motorletu, když si umíte představit, jak hráči dostávají zabrat v zaměstnání. Je to tak?
„V týhle roli jsem byl. Je těžký zvládat pracovní zátěž i trénink. Třeba na Motorletu jsou nějací kluci pošťáci a musejí vstávat ve čtyři hodiny ráno, za což je obdivuju. I já jsem makal, vstával brzy a chodil domů pozdě. Když jsem pak začal hrát ligu, byl to pro mě jenom přínos. Vážil jsem si peněz a všeho, co jsem dostal, i soutěže, co jsem mohl hrát. To bylo plus. U některých hráčů, co nikdy nepracovali a fungují jen ve fotbale, vidím, že si peněz nedokážou vážit. Nekoukají na to, kolik co stojí, a nedávají do toho všechno. To mě docela mrzí.“
Možná by neškodilo, kdyby si tyhle hvězdičky šly vyzkoušet nějaké zaměstnání…
„Určitě, to je úplně jasný.“
Ale vám už návrat k řemeslu asi nehrozí, že?
„Nikdy nebudu říkat nikdy, nevíte, co se může stát. Ale snažím se dělat všechno pro to a učím se, abych byl dobrý trenér. Abych dokázal to, co jsem v lize předvedl jako hráč, i v trénování a třeba i mnohem víc.“
Jak vysoko si troufáte?
„Jako hráč jsem to dotáhl do ligy a chtěl bych tam jednou i trénovat. Umím dobře jazyk, tak bych se nebránil ani zahraničnímu angažmá. Kdyby byla šance na stáž v cizině, určitě bych o ni měl zájem. Za takovými cíli chci tvrdě jít. Určitě ale nemám v úmyslu z Příbrami odcházet. Baví mě to, odmakám si to tu a budu čekat na šanci.“
Stíháte hrát i trénovat, nemáte teď fotbalu až nad hlavu? Možná víc než při angažmá v lize?
„Moje role je časově náročná, ale baví mě to, protože to má smysl. Mám individuální tréninky, rozjela se tu obrovsky fotbalová akademie, z toho máme radost. Ale je taky pravda, že když jsem hrál, tak jsem doma čekal, až bude fotbal v televizi. Hned jsem si to zapnul. Teď už ne. Přicházím do klubu třeba v osm ráno a domů mizím i v sedm večer. Pak se věnuji rodině, chci si jí užít. Abych si zapnul fotbal, to už musí hrát Barcelona nebo Bayern.“
