Tahle láska trvá půl století. Víkend co víkend, pořád dokola. Zdeněk Svobodný, drobný chlapík s bílou kšticí a bříškem, miluje fotbal. I když by mohl dávno koukat jen z lavičky a rozdávat rozumy, vždyť mu také za pár dní bude osmdesát let, pořád ještě nastupuje na plac. S píšťalkou v ruce diriguje mužstva. Jako třeba když na sebe narazila ve čtvrté třídě okresu Benešov mužstva Vrchotovy Janovice B a Olbramovice B. „Na hřišti mezi kluky mládnu,“ usměje se sudí.
Derby je třeba svěřit zkušenému rozhodčímu. Rivaly z Benešovska od sebe navíc dělí jen pár kilometrů. Proto možná nikoho nepřekvapí, že je to ta pravá mise pro kouzelného dědečka s píšťalkou. Neměl ji však na hřišti vždycky: Zdeněk Svobodný sám fotbal hrál, jenže v šestadvaceti to kvůli zranění musel zabalit.
Pár let ho při pohledu na zelený pažit bolelo srdce, že nemohl kopat do míče. Ale pak se nechal přesvědčit, ať se ke své lásce – fotbalu – vrátí v jiné roli. Jako rozhodčí. „A teď už si nedovedu představit, že bych nepískal. Nenechám si to vzít,“ tvrdí.
Že brzy oslaví osmdesátku, to vás ani nenapadne. Jasně, že po place nesprintuje jako mladý zajíc, ale kdo si myslí, že bude stát ve středovém kruhu a nehne se, je na omylu. „Už nejsem žádný běžec, s přípravou je to skromnější, artróza se hlásí. Ale nahrává mi zkušenost, neběhám zbytečně, předvídám. Trénuji při práci na zahrádce, tužím tak životosprávu,“ naznačuje, jak nabírá formu.
V nejnižších soutěžích má situaci pořádně ztíženou v tom, že nemá k dispozici delegované asistenty, tady mu pomáhají laici, které nominují oba týmy. K vidění tak je pro fanoušky zvláštní věc. Asistenti dirigují obránce, vydávají pokyny, jako by zápas mával jeden z trenérů. Za hosty z Olbramovic má praporek v ruce jeden z náhradníků. Když ve druhé půli neodmává aut a hosté se ženou do šance, tábor domácích se trochu zlobí. Akce ale nekončí gólem.
„To jsem si docela oddechl,“ přiznává Svobodný. „Nemohl jsem vědět, zda to aut byl. Lidem na čáře musíte trochu důvěřovat. Situace bez asistentů není jednoduchá, vždycky musíte poznat, zda vám mává fanoušek, nebo třeba člověk, co jen udělá neúmyslně chybu. Když to poznáte, hráči na trávníku to ocení,“ vykládá muž s píšťalkou.
Jinak ale emoce nevládnou. I když rovina to tedy ve Vrchotových Janovicích být nemůže, i kdyby se Svobodný rozkrájel. Hřiště se totiž už na první pohled svažuje. „Není to tak hrozné,“ směje se domácí trenér Jaroslav Mrázek. Jenže arbitr tvrdí malinko něco jiného, byť se u toho usměje.
„To byste měli vidět, jak chtěli hosté vyhrát los, aby nemuseli druhou půli útočit do kopce,“ prohlásí. Nedá se svítit, kliku měl domácí kapitán. A tak jdou jako první do kopce Vrchotovy Janovice. Před přestávkou mají navrch hosté z Olbramovic a vedou 1:0, z kopečka po pauze o náskok přijdou.
Výkon rozhodčího? Možná by byl leckdo překvapený. Hru zastavoval zřídka, ne že by se nefaulovalo, ale ukázal cit pro hru. Týmům dával výhodu. „Jednou jsem ale akci zastavil a byla to chyba, za kterou jsem se hráčům omluvil. Nemám problém přiznat omyl,“ říká.
A hráči mu to oplácejí a nejspíš to tak berou i fanoušci. Čekalo by se, že slovní přestřelky budou pořádně peprné. Ale realita? „Pane rozhodčí, co takhle kartička?“ vybízejí arbitra hráči. Ten ovšem dlouho odolává, než vytasí žlutý kartonek, fotbalistům jen zahrozí prstem a domluví. Nakonec se zažlutí dvakrát.
„Nešlo to jinak. Karty dávám nerad, ale blížil se konec zápasu, tak to bylo lepší, aby se situace nevyhrotila,“ říká až skoro omluvně zkušený rozhodčí. I tím získá respekt. „Hráč ví, že nejdřív udělám ty, ty, ty. Když mě bude zlobit, tak nebudu řešit, jestli má první nebo druhou žlutou a vysypu ho. Oni to respektujou,“ dodává.
„Pane Svobodný, to nemohl být ofsajd,“ letí pro změnu hláška od kabin směrem k sudímu. Ten si ale stojí za svým. „Já hlavně nemám rád, když slyším na hřišti slovo vole. To už před zápasem upozorním kapitány, aby volové zůstali v kabině,“ naznačuje rozhodčí, co mu vadí.
Nejhlučnější je asi dvacetiletý mladík, který od začátku utkání funguje s půllitrem piva v ruce. „Uklidni se, nebo poběžíš cestou domů před autem,“ klidní řvouna domácí. Ten se jen usmívá a užívá si pár vteřin „polní slávy“. Jinak je v zápase pohoda, i když jde o body.
„Píská dobře, je neuvěřitelné, že to takhle zvládá. Osmdesát let bych mu určitě neřekl,“ složil poklonu arbitrovi už v poločase fanoušek hostů Karel Jirec. „Když se třeba stane, že se upískne, hráči se ani nerozčilují, nikdo mu nic neřekne. Cítí k němu respekt, vždyť ho znají odmalička, od žáků,“ dodává.
„Myslím, že je obdivuhodné, jak to v tomhle věku zvládá,“ potvrzuje domácí kapitán David Čedík. S tím souhlasí i Tomáš Helma, muž, jenž vedl s kapitánskou páskou pro změnu hosty. „Věk se ale nedá zastavit,“ utrousí. Je na něm znát zklamání, že jeho tým nevyhrál. „Jsou to fotbalisti, chtějí z nejnižší soutěže výš,“ má jasno Svobodný.
Směrem k sudímu letí během desítek minut i další hlášky. „Vám to ale píská, pane Svobodný, slyšel jsem vás až u sokolovny,“ směje se jeden z fanoušků. Nikdo nebručí, ani nenadává. „Fotbal je jeho život. Vždycky se najde hráč nebo fanoušek, kterému se něco nelíbí, klukům jsem ale jasně zdůraznil, ať je všechno v pohodě,“ dodává trenér Mrázek. A přesně to se stalo.
Po závěrečném hvizdu se s rozhodčím loučí hráči i fanoušci, jako staří známí. „Nejde spočítat, kolikrát jsem tu pískal. Známe se ze hřiště i z civilního života,“ usmívá se Svobodný. Po utkání posedí v hospůdce a dá si za odměnu jedno pivo. Však má taky vyděláno. Honorář za zápas jsou čtyři stovky.
„Až se divím, jak to zvedli. Pískal jsem i za padesát korun,“ směje se rozhodčí. Je na něm znát, že peníze nejsou tím, co ho u fotbalu drží. „Užívám si to a na hřišti s klukama mládnu. Až jednou přestanu, bude se mi strašně stýskat. Mám radost, když kluci přijdou, poplácají mě a řeknou: Dědku, je to dobrý. Dávají mi tím sílu do života.“
