V pohádkách mívá dědeček kouzelnou hůlku a umí plnit přání. Fotbalový rozhodčí Zdeněk Svobodný takhle kouzlí na fotbale. Má bílé vlasy a brzy mu bude osmdesát. „Občas se nějaká narážka na věk objeví, ale nebývá to často. Já to přejdu, vždyť je to pravda, jsem dědek. Už jsem i slyšel, že bych se měl místo pískání učit skákat do rakve,“ směje se narážkám.
Zápasy pískáte už padesát let, vzpomenete si ještě na své první odřízené utkání?
„To už opravdu ne. Zážitků je víc než dost, začínal jsem od píky. Fotbal je můj koníček, díky němu jsem poznal vesničky, kam bych se určitě jinak nepodíval. Ale první zápas si už nevybavím.“
Dobrá, tak co třeba duel, na který nikdy nezapomenete?
„Takových bylo hodně. Třeba v Choceradech. Tam byla kabina pro rozhodčí naproti té pro hosty. A ti asi nebyli s naším výkonem spokojení, protože nás zamkli a odjeli domů i s klíčem. V oknech byly mříže, trvalo pěknou chvíli, než nás vysvobodili. Nebo třeba ve Slaném nastoupili domácí ve dvanácti a já si toho nevšiml. Pak jsem to zjistil, ale než jsme stihli zareagovat, tak domácí trenér křikl, že budou střídat, a hráče stáhl. Od té doby si vždycky hráče přepočítám.“
Setkal jste se někdy s pokusem o ovlivnění zápasu?
„Byly situace, kdy vám nějaký klub chtěl dát pozornost, třeba zeleninu. Ale dal vám ji, i když prohrál. V době, kdy jsem byl delegát, jsem vždycky říkal: Kluci, dneska někoho zaříznete a za čtrnáct dní ho budete pískat znovu. To bych se přece před tím týmem musel hanbou propadnout.“
Takže nedáte k dobru žádnou příhodu?
„V Kutné Hoře na nás v kabině čekaly tři kartony spart jako pozornost. Když přišel domácí funkcionář, tak jsem mu řekl, že nekouřím a nebudu v tom podporovat ani kluky. On si ten karton odnesl. Kolega se pak na mě zlobil, že si ho mohl odvézt on. Kutná Hora si mě ale od té doby oblíbila, říkali mi, že jsem byl první, kdo něco takového udělal. Pak mě vzali za měsíc na exkurzi do fabriky a dostal jsem od nich na památku metrovou cigaretu.“
Zmínil jste, že jste byl na pár sezon delegátem. To vás nechytlo?
„V padesáti letech jsem skončil s pískáním v kraji a šel to zkusit. Ale nebavilo mě to. Měli jsme si na utkání kupovat vstupenku, aby o nás kluby nevěděly. Jenže, jak mě znali, tak to bylo nepříjemné, hned se ptali, co tam dělám. Bylo to divné. Navíc jsem třeba napsal do hodnocení, že by rozhodčí potřeboval větší zápasovou praxi, a on pak za dva týdny zase dostal špičkový zápas. Tak jsem se radši vrátil k pískání.“
Při svých zkušenostech můžete posuzovat: Jak se za ta léta změnil fotbal z pohledu rozhodčího?
„Na začátku byl sudí osobnost, vážená osoba, ke které si nikdo nic nedovolil. Dnes je to jinak a já se s tím nemůžu smířit. I mně, jako hráči, se něco pochopitelně nelíbilo, ale zatnul jsem zuby a řekl si něco pro sebe. A tím to končilo. Co se týče fotbalu, je víc atletický, rychlejší, techničtější. Taky se mi zdá, že jsme měli sport víc rádi. My jsme hráli na škváře, dneska se kope na nádherné trávě, vždycky si říkám, že bych tam vlezl nejradomácí ději bos. Dnešním klukům občas chybí zápal ke hře.“
A co říkáte na novinky ve fotbale? Co takový sprej a video?
„Myslím, že sprej je dobrá věc, stejně jako brankový rozhodčí. U videa se mi nelíbí, když v televizi ukazují třeba čtyřikrát ofsajdové situace. Rozhodčího to uráží, on musí reagovat okamžitě, má ani ne sekundu na ten verdikt.“
Občas to rozhodčí od fanoušků nebo médií pořádně schytají. Neříkají vám doma, ať už toho ve svém věku necháte?
„Manželka se mnou jezdila na zápasy ráda a současná přítelkyně pro změnu v dobrém říká: Jen si běž, dědku. Určitě mi nebrání. Dokud to půjde, rád bych u pískání zůstal. Na fotbal se mnou jezdila i vnučka. Té už je teď pětadvacet, ale vzpomínám si, jak říkala lidem, ať nenadávají, že jsem přece její dědoušek.“
A co třeba lékař? Nezakáže vám fotbal?
„Doktor tvrdí, že je dobře, že pískám a hejbám se. Říká, že až skončím, bude konec. A ví, o čem mluví. Kamarádi, co dali přednost zahrádce, už tady bohužel nejsou. Já se všemu bráním tak, že nepřemýšlím o zbytečnostech. Dokud to půjde, budu pískat.“
