Před více než čtvrtstoletím si Vlastimil Stařičný (48) zahrál s Vítkovicemi ve 4. kole Poháru UEFA. Proti Espanyolu Barcelona odkopal plnou porci 180 minut. To už je ale historie. Teď už třináct let kope za Starou Bělou, momentálně I. B třídu.
Aby mohl být členem oddílu, platí měsíčně dvě stě korun klubový příspěvek. Jako všichni ostatní. K tomu pracuje ve Vítkovicích na směny, vydělá si zhruba dvacet tisíc měsíčně. A hraje za pivo a za guláš.
Pivečko v hospůdce u hřiště ve Staré Bělé, venkovské čtvrti patřící k Ostravě, má říz. Osmačtyřicetiletý Vlastimil Stařičný nad ním právě sedí a ohlíží se zpět. Třeba právě za sezonou 1987/88. Vítkovice v ní tehdy brázdily pohárovou Evropu a zastavily se až ve 4. kole. Na Espanyol Barcelona už nestačily.
„No jo, byly to časy,“ mávne rukou. „Tehdy se nikam nesmělo, a my byli ve Švédsku, ve Skotsku, v Portugalsku a nakonec i v Barceloně. Kdo to tehdy mohl zažít?“ usmívá se.
Býval to talentovaný útočník. Prošel mládežnickými reprezentacemi včetně jedenadvacítky. Byl spolu s Miroslavem Kadlecem, dalším z tehdejších vítkovických hráčů, zrovna na vojně v Chebu, když ostravský klub, ten méně slavný, vybojoval v roce 1986 mistrovský titul. Ale zažil pohárovou jízdu o rok později. Měl ideálně rozjetou kariéru. Jenže… Neměl ambice. Nikdy.
„Pořád je to kluk, který se nikdy na nikoho nepovyšuje,“ líčí Zdeněk Palička, letitý předseda starobělského oddílu. „Nikdy nekřičí na rozhodčího. Když ho soupeř zfauluje, a třeba i tvrdě, ještě je ochoten toho faulujícího poplácat. Nehádá se. Po zápase si dá pivo, guláš a je spokojený,“ popisuje Stařičného letoru Palička.
„Jo, asi jsem to měl slušně rozjeté. Ale pak to nějak nešlo. A už mě to asi ani tolik nebavilo,“ vypráví Stařičný, proč svého talentu nevyužil natolik, aby si po pádu železné opony vydělal někde v zahraničí větší peníze. „Zkoušel jsem to v Portugalsku. Ale nějak se to nepovedlo. Možná mě nechtěli, už ani nevím,“ vybavuje si.
Hráčům, kteří si dnes v zahraničí a třeba i v nižších soutěžích přijdou na rozhodně větší peníze než on ve firmě, v níž barví lahve, nezávidí. „Oni přece taky pracují, nedostávají to zadarmo. Musí si to vykopat,“ podotkne klidným hlasem.
„Myslím si, že kdyby to byl kluk s trochu ostřejšími lokty, ven by se dostal a vydělal by si. Jenže on sám sebe nikdy neprosazoval. Bral věci, jak jsou. A tak je přijímal. Byl vždycky spokojený s tím, co právě je,“ říká Palička.
„Když k nám do Bělé před třinácti lety přišel, bylo mu pětatřicet. Dával u nás spoustu gólů, ale vždycky to bral s úsměvem. Na hvězdu, která kdysi hrávala první ligu a dokonce evropské poháry, si nikdy nehrál,“ vypráví šéf oddílu ve Staré Bělé.
Kdysi začínal jako útočník. Na vojně v Chebu z něj z potřeby udělali levého obránce. Podobně střídá posty i dnes. Hrává na hrotu, ale když to ve Staré Bělé potřebují, zaskočí na místě stopera. V této sezoně odehrál kvůli zranění jen pět zápasů, dal v nich dva góly.
„Jsem rád, že tady v Bělé můžu hrát. Pokecám s lidmi, odreaguju se od práce, dostanu žízeň,“ usmívá se Stařičný, jenž žije se svou ženou na sídlišti v Ostravě. „Občas na ty staré časy zavzpomínám. Kamarádi ty zážitky někdy chtějí slyšet. Ale je ani tak nezajímá, s kým a jak jsme tehdy hráli. Spíš to, jaké to bylo, když mi tehdejší vítkovický kapitán Milan Lišaník nabídl tykání a vzal mě do party. Jo, to jsme občas zažili věci. Člověk se nad tím pousměje, bylo to fajn,“ mávne znovu rukou.
„Vlasto, už se hraje, pojď!“ ozve se odněkud zpoza dveří hospůdky. Stařičný je po zranění, normálně by mistrák nehrál. „Je nás ale málo, tak mě přemluvili aspoň na tu lávku. Tak už musím jít,“ rozloučí se, oblékne teplákovku a vyběhne směrem na střídačku.
