Tyhle chlapíky si snadno popletete s fotbalisty. Je jim dohromady pouhých 61 let a jejich kariéra teprve startuje. Však jsou také nejmladší trenérskou dvojicí v divizi. „Nejspíš jsme rarita,“ smějí se Karel Syrovátka a Filip Škoch výjimečnosti vlastního tandemu, který se od zimy snaží zachránit v soutěži Milevsko. Energie z nich srší na každém kroku, fotbalu věnují veškeré volné chvilky, dá se říct, že ho až fanaticky milují. To je jejich hlavní trumf.
Hlavním koučem je v Milevsku osmadvacetiletý Karel Syrovátka, učitel tělocviku ze střední školy. Divizní angažmá je jeho druhou trenérskou štací, dobré jméno si udělal v I. A třídě v Bivoji Bernartice. Parťáka mu dělá Filip Škoch, který je jen o pět let starší a je mezi vládci lavičky nováčkem. Syrovátka ho sám trénoval a věděl, že to mezi nimi bude klapat.
„Na fotbal máme stejný pohled,“ myslí si. Kouče s bílou hřívou a zkušenostmi tak v Milevsku nenajdete. „Třeba Karla Brücknera bychom k sobě brali, to bychom byli nadšení,“ smějí se Syrovátka se Škochem.
Zmínce o tom, že nikdo mladší v divizi netrénuje, se nejdřív oba zasmějí. „Je pravda, že nikoho mladšího jsme nepotkali,“ přiznává Syrovátka. Právě on by jako „benjamínek“ mohl být terčem narážek, ať už soupeřů, nebo diváků. „Legraci si z nás kvůli věku nikdo nedělal. Ani lidi neřvou. Nebo možná ano, ale při zápase to člověk nevnímá,“ dodává s tím, že se zatím nenašel nikdo, kdo by nevěřil, že právě oni jsou trenéry.
„Nikoho jsme přesvědčovat nemuseli. Ale je fakt, že i vedoucí mužstva je v našem věku, tak by to někoho mohlo napadnout,“ usměje se Škoch. Na druhou stranu neopomene dvojice zdůraznit, že u týmu zůstal i dosavadní kouč Jiří Hadáček – v roli trenéra brankářů. „Určitě jsme ho neodstřihli.“
Otázku věku nemusejí řešit jen směrem k trenérským kolegům, i řada hráčů je starších. „Tykají mi, a když se někomu něco nelíbí, tak chci, ať mi to přijdou říct. Je jasné, že držkování k fotbalu patří. Ale to by bylo, i kdyby je trénoval padesátiletý chlap. Já chci, ať mi to řeknou na rovinu. Lepší, než aby si něco říkali za zády,“ vysvětluje Syrovátka. „Zajímají mě názory všech. Ať je to hráč, kolega trenér, nebo chlap v hospodě. Konečné rozhodnutí je ale samozřejmě na mně.“
K trénování se dostal Syrovátka v osmnácti, kdy učil fotbal žáčky. Pak si dal pauzu, ale návrat na lavičku přišel dřív, než čekal. „Zranil jsem se a zrovna odešel trenér. Tak to na mě zbylo,“ vzpomíná na situaci starou necelé čtyři roky. „Koleno to moje trenérství urychlilo.“
V I. A třídě, v Bernarticích, si záhy udělal jméno. „Odvedl tam výbornou práci. Navázal na předchozí trenéry a nakonec to dopadlo tak, že styl hry jezdili sledovat z širokého okolí. Bylo zvláštní vidět, že trenéři týmu, co jsou nad námi, jsou skoro na každém našem utkání,“ podotýká Škoch, a dává tak vysvětlení, proč po mladém kouči sáhlo Milevsko.
Syrovátka neskrývá ambice, určitě nechce, aby byl třeba krajský přebor jeho trenérskou konečnou. Trochu jako pěst na oko pak ovšem vyznělo prohlášení prezidenta klubu z Milevska, že by mu snad ani nevadilo, kdyby přišel sestup z divize. Trenéři si jeho slova vysvětlují po svém.
„Nechce spadnout. Ale hrajeme soutěž s odchovanci, nové hráče se přivést nepodařilo a trénujeme, jak se dá. Proto řekl, že by možná bylo lepší, kdybychom spadli. Zachraňuje se to tady pět let, nemá cenu se na sílu někde trápit,“ překládají slova funkcionáře Syrovátka se Škochem. „Nějaké cíle teď nebudeme lámat přes koleno. Chceme to tu dát dohromady a soutěž zachránit,“ přesvědčují.
Angažmá v divizi berou naprosto vážně od chvíle, co si plácli. V zimě se scházeli den co den a diskutovali o posilách. „Někdy to trvalo čtyři hodiny, někdy hodinu. K tomu jsme jezdili po hráčích a zkoušeli je dostat k nám. Ale kluky se přivést nepovedlo,“ krčí rameny. Teď už mají program o fous volnější. Co to v podmínkách divize znamená? Pro hráče tři tréninky týdně a k tomu zápas.
Trenéři si dobrovolně přidávají. Škoch sám navíc ještě hraje. „Je to náročný, ale kdyby to člověka nebavilo, tak to nedělám,“ přesvědčuje.
K tomu všemu ještě sledují protivníky – osobně i na videu. „Chceme vědět, s kým máme tu čest. Člověk vidí, jak soupeř kope standardky, brankáři nastudují penalty. Je to tak, že přítelkyně kouká na Ordinaci a já na fotbal,“ směje se asistent. „Je to tak. Články, knížky, odborná videa. Všechno mě zajímá,“ přitaká Syrovátka.
Učil se nereagovat na rozhodčí
Zápasy prožívají každý po svém. Temperamentní Syrovátka dává emoce najevo, klidnější Škoch je skrývá. „Já se nevidím, nevím, jsem klidný emotivní typ,“ hodnotí sám sebe s vtipem hlavní kouč. Když má zapózovat fotografovi a předvést gesto, jak diriguje tým, vystartuje tak rychle, že zmizí ze záběru objektivu. „No, je spíš emotivní. Klidný je málokdy,“ glosuje situaci Škoch.
Však také ještě v A třídě musel Syrovátka párkrát z lavičky. „Naučil jsem se na rozhodčí nereagovat. Je to špatně. Už se mi dlouho nestalo, že by mě vyhodili,“ hlásí. „Naštvaný jsem hlavně na svůj tým. Za výkon si přece vždycky můžeme sami.“
Krotit emoce se při tom učí i v zaměstnání. Jako učitel je zvyklý na ledacos. Studenti se s pedagogy často nemazlí. Srovnávat školu s fotbalem prý ale nejde. „Tady to kluky baví, dělají to dobrovolně. Ve škole být děti musí. Nejsem tvrdý pedant, chci s nimi vycházet, navázat vztah. Učím tělocvik a to je specifický. Pohybem je můžu zbláznit,“ nestěžuje si.
Určitě to však není tak, že by mezi studenty hodil míč a měl vystaráno. „Fotbal je za odměnu. Cvičíme i gymnastiku, až pak se hraje fotbal. Kluci remcají, ale dají to,“ chválí.
Že by někdo ze studentů získával protekci tím, že by chodil fandit Milevsku, se smíchem odmítá. Tři ze studentů ovšem vybíhají v barvách Milevska k zápasům. „To je fakt, ti dostávají zahulit, mají vlastně dvoufázové tréninky,“ usměje se Syrovátka a je znát, že by nebyl proti, kdyby takových hráčů měl v kádru víc.
Na druhou stranu ale umí i povolit. Po výhře se rozebírá hra v rámci regenerace v bufetu Sauna. Na jaře zatím Milevsko vyhrálo třikrát a vždy v domácím prostředí. Kouzlo Sauny tak nejspíš zabírá. „Po vítězství se někdy regeneruje docela dlouho. Jednou to tak bylo i v neděli a pondělí pak bylo v práci krušné,“ smějí se trenéři třináctého týmu divize A.
Jediná neshoda? Sparta vs. Plzeň
Co se týče fotbalu, neshodne se trenérské duo Milevska nejspíš v jediné věci. „V otázce titulu,“ prozrazuje Karel Syrovátka. On drží palce v nejvyšší soutěži Dynamu České Budějovice a zamlouvala se mu trenérská práce Pavla Vrby ve Viktorii Plzeň. „Ale vyložený Plzeňák nejsem, spíš sleduju fotbal. Do školy jsem chodil v Budějovicích, takže fandím jim. Aspoň, že jim tam teď šel hokej. To byl super zážitek,“ říká mladší z dvojice koučů.
„Líbilo by se mi, kdyby Milevsko hrálo v mezích možností takový fotbal. Ale nemáme na to hráče, divizní Viktorka z nás nebude,“ mrzí ho.
To jeho trenérský parťák Filip Škoch klubové sympatie směřuje na pražskou Letnou. Dokazuje to i fakt, že na rozhovor přišel v triku s logem Sparty. „Věřím, že ještě získá titul. Uznávám pana Vrbu, co dokázal. Teď je ale pryč a Plzeň to v boji o titul nezvládne,“ prorokuje.
