Vypadá pořád stejně, jen je oproti minulosti mnohem klidnější. Funkcionář Ivan Horník, jehož „proslavila“ korupční aféra, usedl v sobotu poprvé od 15. května 2004 na fotbalovou lavičku. Jeho úkol je jasný: pomoct v Chomutově zachránit třetí ligu a nastartovat ambiciózní klub do budoucnosti. Premiéra mu ale nevyšla, jeho nový tým doma podlehl Pardubicím 0:1.
Z útrob stařičkého stadionu vyšel k lavičkám jako poslední. Na sobě černý kabát, bílé tričko s límečkem, vyleštěné lakýrky a neodmyslitelné sluneční brýle.
Ivan Horník je po téměř osmi letech bez fotbalu stále elegán, tohle se nezměnilo. Jiné jsou jen kulisy, kde teď působí. Z vrcholového fotbalu ho sestřelily notoricky známé odposlechy, kvůli kterým o něm teď celý národ mluví jako o „Ivánkovi“. V šedesáti letech se vrací na scénu v Chomutově.
Lidé jsou na něj hodně zvědaví. Při čtení sestav byli diváci zticha, když ale zaznělo jeho jméno, přišlo sborové: „Héééj!“ A pak ještě jednou. V zápise byl totiž Horník uvedený jako asistent trenéra, aby mohl na lavičku, jinak v klubu vykonává funkci sportovního ředitele.
K tomu všemu místní kotel vyvěsil na začátku transparent: „Ivane, vítej!“ a zapálil několik světlic. „To jsem si ani nevšiml, asi už špatně vidím,“ smál se po zápase Horník, jehož jméno diváci několikrát během zápasu vyvolávali.
„Jsem jim vděčný, s domácími fandy jsem nikdy neměl problém. Venku na mojí osobu negativní ohlasy budou, s tím počítám a chápu to,“ přiznává. Doma měl ale přijetí perfektní. Zatím jsou diváci z jeho přítomnosti v klubu nadšení. V jejich očích je právě on větší posilou než všichni noví fotbalisté dohromady. „Je schopný získat posily i peníze,“ věří mladý příznivec Chomutova Radek Vlášek.
Bere ho ale i starší generace. „Jsme rádi, že je tady. V zimě přivedl sedm nových lidí, to tady nikdy nebylo. Využil svých známostí. Byly doby, kdy tady byl fotbal nad hokejem, věříme, že se to díky Horníkovi otočí zpátky,“ shodovali se dva důchodci, kteří chodí v severočeském městě na fotbal přes 30 let, ale jméno uvést nechtěli.
V Chomutově teď kope exligista Pikl, sparťané Nádeníček se Švecem, další čtyři fotbalisté přišli z divizních Jiren. Žádný z nich ale k bodům nepomohl. Na Horníkovi bylo vidět, že ho porážka hodně mrzí, ale navenek se s ní vyrovnával dobře.
„Nebudeme z toho dělat vědu. Pardubice byly sportovně na lepší úrovni, jedeme dál,“ pronesl k hráčům v kabině. Ta je teď opět jeho teritoriem. Byl v ní i před zápasem.
„On byl vždycky takový, přišel a řekl pár slov, to zůstalo,“ řekl Aleš Pikl, nový kapitán Chomutova, který s Horníkem působil už na Žižkově. „Je to velký odborník na fotbal, spolupracuje se s ním výborně.“ Před zápasem sice Horník krátkým proslovem uklidňoval hráče, sám byl ale nervózní.
„Měl jsem strach z toho, aby to nedopadlo tak, jak to dopadlo. Chyběl mi ten zápasový adrenalin. Ale mám něco za sebou, zase jsem z toho úplně neomdléval,“ vyprávěl muž, kterému kromě Pikla připomínal staré časy i výkop v 10.15 hodin.
„Jenže na Žižkov jsem to měl patnáct minut, sem to mám hodinu a čtvrt,“ porovnával Horník. „Uvažovali jsme o tom, jestli v Chomutově budeme spát, dost hráčů je z Prahy. Nechtěl jsem nic nařizovat, příště možná uděláme opatření, aby tady zůstali a byli v klidu.“
Jestliže se to hráčům během utkání nepodařilo, tak Horníkovi ano. A to dokonale. Celý zápas seděl jako přilepený k zelené lavičce. Zvednul se jen dvakrát, kdy si plácnul se střídajícími, jinak si podpíral bradu a nedal na sobě znát žádné emoce. Gól Pardubic? Břevno Chomutova? Závar v závěru, kdy nebylo daleko od vyrovnání?
Na všechny situace reagoval stejně: vůbec nijak. Jakoby se ho to ani netýkalo. „Ničemu by nepomohlo, kdybych poskakoval kolem lajny a něco pokřikoval. To ani nemá úroveň. S mančaftem se pořád seznamuju, sedím vedle trenéra na lavičce a konzultujeme různé věci, jak jsem to dělal vždycky,“ vysvětloval Horník.
„Za ty roky bez fotbalu se pan Horník hodně zklidnil. Dřív to pro něj byl za každou cenu jenom fotbal, což už neplatí. Užívá si i ostatní věci. Ten trest ho poznamenal, koho by taky ne,“ vypozoroval Pikl.
„O minulosti se tady ale nikdo nebaví. Ani se o ní nevtipkuje.“ Legrácky na téma, jak bude zápas řízen, ale v okolí stadionu padaly. Horník byl pověstný svými vynikajícími vztahy s rozhodčími. I Pardubice měly obavy. V sobotu ale všechno proběhlo v naprostém klidu.
„Dnes se už takové věci nedělají,“ měl jasno Pikl. Na lavičce plánuje Horník zůstat při domácích zápasech i nadále, venku to bude pečlivě zvažovat. „Mám informace, na kterých stadionech je horká půda, budeme to řešit před každým zápasem,“ povídal Horník. Nechce totiž vyvolávat zbytečně negativní emoce proti Chomutovu.
Ty mu na domácím omšelém stadionu, který v létě nahradí moderní aréna s ligovými parametry, nehrozí. Tady je chráněný. „Sice má minulost, kterou všichni znají, ale ve fotbale se vyzná, může Chomutov posunout dál,“ myslí si fanoušek Pavel. „Když se skanduje jeho jméno, není to recese. Diváci ho mají rádi. Ve městě je to sice názorově půl na půl, ale ti, co na něj nadávají, na fotbal nechodí. Lidé, co přišli, ho podporují.“ Bylo jich 332.
