ROZHOVOR | Neměl menší talent než Milan Baroš nebo Radoslav Kováč, jeho věrní kumpáni z hospod a diskoték. Jenže zatímco oni „telecí“ léta ustáli a fotbalem si ve světě vydělali na zbytek života, Aleš Urbánek každé ráno sedá do tranzitu a rozváží materiál na stavby. Dlouhovlasý otec tří dětí, jenž měl našlápnuto do seniorské reprezentace, hraje ve 33 letech v krajském přeboru za Provodov. A pořád doufá, že se ještě bude fotbalem živit.
V Olomouci byl na přelomu tisíciletí za hvězdu, rychlostní a technické předpoklady mu otevíraly široké obzory. Jenže Aleš Urbánek nával slávy neustál, vrchol výkonnosti měl ve čtyřiadvaceti letech. Bouřlivý noční život, potíže s trenéry a pár smolných okolností jeho kariéru „zabily“. Nechytil se ve Spartě, ve Slavii ani v Rusku. V minulé sezoně zažil s provinční Ružinou sestup z druhé slovenské ligy, a tak se poprvé v životě živí „rukama“.
Jak zvládáte civilní zaměstnání?
„Věděl jsem, že to jednou přijde. Fotbalem jsem se živil od osmnácti let, kdy jsem přišel do Sigmy. Přes léto se mi nepodařilo najít vhodné angažmá, dál už jsem čekat nechtěl. Mám práci spojenou s fotbalem, takže jsem té nabídky využil. Uvidíme, co bude v zimě.“
Zvykl jste si na pevný režim?
„Je to nezvyk. Dřív jsem ráno vstal, dopoledne odtrénoval a pak měl třeba půl dne volno. Teď vstávám v půl sedmé a do půl čtvrté musím fachčit. Ale vzal jsem to tak, jak to je. Mám tři děti, musím rodinu nějak živit. Fotbalem jsem si vydělal hodně peněz, ale nejsem spořivý typ. Nenašetřil jsem si. Měl jsem nějaké zásoby, ale ty došly.“
Rozfofroval jste je?
„Tak bych to neřekl. Zkrátka vyskočily nějaké platby, které bylo potřeba rychle uhradit. Asi bych měl mít po tom, jakými kluby jsem prošel, našetřeno. Jenže nemám. Bohužel. To mě trošku mrzí, je to moje chyba. Ale nebudu brečet nad rozlitým mlékem. Samozřejmě, že bych dnes spoustu věcí udělal jinak. Starší hráči jako Radim Kučera mi vždycky radili: Važ si toho a mysli na zadní vrátka, fotbalový život je krátký. Tehdy jsem se nad tím pousmál a myslel si svoje. Dneska vím, že měli pravdu.“
Jak vypadal váš obvyklý průšvih?
„Podařil se zápas, byla euforie. Šli jsme na pivo, což je normální. Jenže my mladí jsme pak pokračovali na diskotéku. Tam tě každý plácá, jak jsi dobrý, a domů přijdeš ráno. Všichni jsou v tu chvíli kamarádi a další den volají na stadion, že jsme se někde opíjeli. Leccos se o mně napovídalo, ale je fakt, že jsem taky párkrát nepřišel na trénink. A řešilo se, kde jsem byl. Uděláš to dvakrát třikrát a už jsi zaškatulkovaný. Pak se něco stane, a třeba v tom ani není alkohol nebo diskotéka, a hned si lidi řeknou: Aha, zase byl opilý. Holt se už asi té nálepky nezbavím.“
Baroš a Kováč? Nebyli lepší než já
Vaši „kamarádi z mokré čtvrti“ Baroš či Kováč nakonec prožili úspěšnou kariéru. Proč jste to nedokázal vy?
„Zčásti si za to můžu sám a byly tam i jiné okolnosti. Za něco můžou i funkcionáři. Mohl jsem mít lepší kariéru, být někde jinde. Pokazilo se to ve chvíli, kdy mě trenér Brückner vyhodil z reprezentace do 21 let. Hráli jsme přátelák se Slovenskem a byl tam nějaký průser. Večer jsme si dali pivo a trenér se to dozvěděl. Bylo nás tam víc, ale ve finále jsem to odnesl jenom já. Asi kvůli jménu a mé historii. Na to jsem vždycky doplácel a ani se tomu moc nedivím.“
Myslíte, že tento moment všechno pokazil?
„Tam se to podle mě zlomilo. Kdybych zůstal v týmu, mohl jsem plynule přejít do áčka. Stejně jako třeba Bary s Kovym, které si Brückner vytáhl. Co si budeme nalhávat, oni nebyli o nic lepší než já. Jen možná měli v kritických momentech víc rozumu. (úsměv) Když jsme hráli finále Intertoto Cupu s Udine, Italové mě prý chtěli hned po tom dvojzápase koupit. Ale pan Kubíček (tehdejší šéf Sigmy – pozn. aut.) řekl, že budeme hrát Pohár UEFA a že mě potom prodá za víc peněz. To se nestalo. Škoda, mohl jsem být ve dvaceti v Itálii.“
Přesto jste dostal i poté hodně dobrých šancí a přestoupil do Spartaku Moskva.
„Olomouc mi za těch pět let přirostla k srdci, bylo to výborné angažmá. Ale na druhou stranu jsem byl rád, že vypadnu a že se nebudou řešit moje průsery. Jednu dobu se toho psalo moc. Jenže můj přestup vůbec nebyl připravený. Po měsíci odešel z klubu sportovní ředitel, trenér Nevio Scala mě do mužstva vůbec nechtěl. Říkal, že mě nezná a neví, co jsem za hráče. Bylo to tak, že prezident Spartaku zavolal manažerovi Lacinovi, jestli nemá nějakého hráče na levou stranu. V té době se zrovna řešily v Olomouci moje průšvihy a dostal jsem tuhle nabídku. Samozřejmě, že jsem to vzal. Ale chtěl jsem hrát fotbal, ne sedět na lavičce.“
Takže jste začal chodit po hostováních…
„Hrával jsem ve Spartaku za béčko, kde byli samí sedmnáctiletí a osmnáctiletí kluci. To mi nic nedávalo. Dneska už bych si na tu lávku klidně sedl a za ty peníze tam dva roky vydržel. Ale tehdy mi bylo čtyřiadvacet let, chtěl jsem hrát. Po půl roce jsem z Ruska odešel. Ve Spartě jsem odehrál za Franze Straky dvacet zápasů, dalších šest v Lize mistrů. Jenže pak přišel pan Hřebík a ten měl jiné představy. Skončilo mi hostování a o další spolupráci nebyl ze strany klubu zájem. Na poslední rok smlouvy jsem se měl vrátit do Spartaku, ale domluvili jsme se, že to ukončíme. Slíbili, že mě pustí zadarmo, a já jsem tam nechal značnou část peněz. To mě dodneška mrzí.“
Nechápu, jak Dunajská Streda může hrát ligu
V Artmedii Bratislava vám to ale vcelku sedlo, ne?
„Podepsal jsem smlouvu na tři roky, ale po dvou letech se Artmedia rozpadla. Přitom jsme měli úspěchy, hráli jsme Ligu mistrů, vyhráli ligu, pohár… Spousta hráčů přestoupila do Slovanu a já jsem šel do Slovácka. Za trenéra Mazury jsem odehrál dvacet zápasů v kuse v základu, ale pak přišel Soukup a bylo to zase jiné. Řekli, že budou sázet na mladší hráče. U nás je trend, že si chce klub vychovat své hráče a pak je zpeněžit. Když je vám přes třicet, berou vás jako staré železo.“
Po odchodu ze Slovácka jste byl chvíli v Senici a pak v Dunajské Stredě. Jaké to bylo tam?
„To bylo moje nejhorší angažmá v životě. Nic takového jsem do té doby nezažil. Dodnes mi dluží tři tisíce eur a já nemám páky, jak je z nich dostat. Nechápu, jak Dunajská Streda může vůbec hrát ligu. Bylo neskutečné, co se tam dělo. Nechce se mi o tom mluvit, protože se mi z toho dělá zle.“
Rýsovalo se před sezonou lepší angažmá než v Provodově?
„Protože nemám manažera, tak jsem si všechno obvolával sám. Zkoušel jsem první, druhou ligu. Ale proč by měl někdo v dnešní době pomáhat nějakému Urbánkovi…Kluby mě slušně odmítly. Přiznám se, že se mi ze začátku do tak nízké soutěže moc nechtělo. Ale děkuji Pepovi Rakovi, že mi tuhle možnost dal. Pořád si myslím, že minimálně na druhou ligu ještě mám. Minimálně. (zdůrazňuje) Kdybych dobře potrénoval, možná bych mohl hrát i v průměrném prvoligovém týmu… Teď se mi ozvalo operované koleno. Půjdu k doktorovi, ať mi ho trošku pročistí a obrousí. V zimě bych ale chtěl něco zkusit. Udělat si dobrou zimní přípravu a třeba se někdo ozve. Zas tak starý nejsem a na diskotéky už nechodím. Není to jako zamlada.“
Zůstal jste s některým ze slavných spoluhráčů v kontaktu?
„Občas mi zavolá Radim Kučera. Někdy se ozve Standa Vlček, napíšu Švancimu, když ho vidím v televizi. S Barym nejsem vůbec v kontaktu, Kovymu jsem nedávno psal. Ale kamarádství vypadá jinak. Já říkám, že nemám kamarády. Dřív jsme měli i různé akce s rodinami, trávili spolu spoustu času. Teď je to jiné.“
Aleš Urbánek |
Narozen: 25. května 1980 (33 let) |