Jeho jméno vždy budilo emoce. Zažil, jaké to je být fanoušky milován, ví, jak bolí jejich zatracení. V době, kdy táhnul Baník k titulu, bylo v Ostravě módou nosit účes á la Matušovič. Když odešel do Sparty, nejdřív ho nechtělo přijmout letenské publikum, pak se stal psancem na Ostravsku. Dnes je Miroslav Matušovič spokojeným trenérem v divizním Havířově. „Pokud jde o utrácení peněz, už jsem se vyřádil. Na svůj současný život si vydělám. A dělám, co mě baví,“ říká v upřímné zpovědi.
Býval to vynikající fotbalista a hráčskou kariéru dosud neukončil. Táhne mu na pětatřicet a z pozice trenéra se tu a tam nominuje do sestavy havířovského týmu, předposledního celku divize E. Zastihnete-li ho v útrobách stadionu v jeho rodném městě, máte pocit, že je ho tam všude plno. Široký úsměv, překotná mluva, nic z toho ho neopustilo.
Pořád mám pocit, že jste se z tuzemské ligové scény vytratil rychleji, než jste musel...
„Ať je to, jak je to, v lize jsem působil nějakých deset let. Když jsem se podruhé vracel z Kypru, neměl jsem už zapotřebí dělat si nějaké další ligové čárky. Navíc mi bylo skoro třicet dva. Kdo chce dvaatřicetiletého hráče, když to není zrovna Pavel Horváth nebo Martin Lukeš?“
Vy jste přece nebyl bezejmenný hráč...
„Vidíte, přesto jsem neměl nabídky, které by mi za to stály. Vrátil jsem se, narodilo se nám druhé dítě a mně už se nechtělo stěhovat někam na druhou stranu republiky. Jít někam za to, že si vydělám na bydlení a dětem na školu, to ne. A nějakou druhou rakouskou ligu nebo tak něco? Já to tak necítil. Už jsem ani neměl chuť někomu něco dokazovat. Prostě jsem začal přemýšlet jinak, vrátil jsem se do Havířova, odkud pocházím, a začal dělat fotbal tady.“
To vám už nikdy nechyběly plné tribuny, fanoušci, zájem médií...?
„Pocházím z chudé rodiny. To všechno, co jsem zažil, Baník, Spartu, létání na utkání Ligy mistrů, zápas na Arsenalu, to je třešinka na dortu mého života. Já si nikdy nežil tak extra na vysoké noze, že bych teď přišel do Havířova a řekl si: Tak z toho se asi zblázním, protože ve Spartě jsem bral statisíce a kolem Sparty se točil svět, zatímco teď neberu ve srovnání s tím, co bylo, skoro nic. A chodí na nás sto dvacet lidí. Nezapomněl jsem, z čeho jsem vzešel, a vážím si toho, co jsem prožil. Doma jsme neměli peníze, když mi bylo sedmnáct, odešel jsem a začal jsem se živit sám. Dnes jsem zase v Havířově a řeším úplně jiné problémy než před pěti sedmi lety.“
Jaké?
„Aby vám na trénink nepřišlo pět šest lidí. A ono nechodí, na to jsem moc hrdý. Hrajeme divizi a já mám v kádru jedenadvacet hráčů. Nominovat jich přitom můžu jen osmnáct. A ti kluci na ty tréninky chodí. Nastavil jsem takový řád. Když tady hráč bere, dám příklad, tisíc korun na měsíc, dostane je pouze tehdy, když absolvuje osmnáct tréninků. Když přijdeš jen sedmnáctkrát, už si nechoď pro tisíc, ale jen pro devět set. Ale stejně si myslím, že ti kluci chodí na tréninky proto, že je to baví. A ne kvůli stokoruně navíc. Ale tím chci prostě říct, že si toho, co dělám, vážím. A jsem rád za to, co jsem v životě prožil. I když jsem v něm udělal taky spoustu chyb.“
Která byla ta největší? Ta z prosince roku 2013?
„Rozhodně ano. To byla moje velká nezodpovědnost. To že jsem v noci po nějakém turnaji sedl za volant s alkoholem v krvi.“
Psalo se tehdy o tom, že jste od místa nehody ujel...
„To byla hrozná lež. Taky se psalo, že mě honili policajti. Další lež. Po nehodě, kterou jsem zavinil, jsem normálně zastavil. A s řidičem toho auta, kterému jsem nedal přednost, jsem mluvil. Viděl jsem, že nikdo není zraněný. Věděl jsem, že mám vypito, tak jsem se ho zeptal, co mu mám za tu nehodu dát, abychom to vyřídili spolu. Ale on chtěl po mně takovou částku, že jak jsem byl v ráži, řekl jsem mu, že tolik mu teda nedám, jestli se náhodou nezbláznil.“
Kolik žádal?
„Hodně. Chvíli jsme se handrkovali a pak jsem odjel. Oni ale volali policii, takže když jsem jel domů, zastavila mě hlídka, která už měla hlášení, co se stalo. Nikdo mě ale nehonil. A neodjel jsem od nehody, aniž bych se přesvědčil, že nikdo není zraněn. To ale nic nemění na tom, že jsem se dopustil hrozné nezodpovědnosti.“
Jaké to bylo přijít pak na trénink a předstoupit před hráče?
„Řekl jsem klukům, že ten pocit viny a vlastní nezodpovědnosti nikomu nepřeju. A že jsem pro ně příklad, aby takovou chybu nikdy neudělali. Když jsem pak měl v jednom dětském domově přednášku před dětmi, řekl jsem jim to samé.“
Dovedu si představit, že vaše jméno, bez ohledu na tuto nehodu, dodnes provokuje. Prostě proto, že jste Matušovič. A že když hraje Havířov někde venku, od fanoušků si vyslechnete své...
„Je to tak, máte pravdu. Ale dnes už se tomu směju. Přece jen jsem zažil dost těžké období, když jsem odešel z Baníku do Sparty a fanoušci mi strašně nadávali. I s tím jsem se musel vyrovnat. Kdyby na mě dneska ti lidi neřvali, bylo by to proto, že mě neznají. Oni mě znají, protože jsem ve fotbale něco dokázal. Když si tohle řeknete, ani vám ty urážky tolik nevadí. Já se obvykle usměju. A super je, že během zápasu vám ten člověk nadává, a pak stojí u brány a chce podpis.“
A dáte mu ho?
„Jasně že jo.“
Trenérské práci se v Havířově věnujete přes dva roky. Naplňuje vás?
„Naplňuje. Touhle cestou bych teď chtěl jít. Ale chtít neznamená mít. Proto pro to dělám maximum. Beru to jako druhou etapu svého profesního života. Nekladu si nějaké bláznivé cíle, že bych někdy chtěl trénovat Real Madrid, ale dělám to poctivě a chci něčeho docílit. Mám trenérské béčko, v únoru se budu hlásit na studium áčka. A pak uvidíme. Trenérské jméno si dělám už teď.“
Práce v MFK Havířov vás teď živí?
„Ano.“
Uspokojivě?
„Jo. Já už jsem se, pokud jde o utrácení peněz, vyřádil. A na svůj současný život si vydělám. A dělám, co mě baví. Fakt se nemám špatně.“
Do jaké míry vás vaše působení v Baníku, a hlavně pak ve Spartě a na Kypru finančně zajistilo?
„V Tutovce jsem nevyhrál, ale taky jsem nikdy nehrál automaty. Nenaříkám si. Není to ale tak, že bych si řekl, že už nikdy nebudu nic dělat.“
Čím se dnes cítíte být víc? Hráčem, nebo trenérem?
„Taky jsem sportovní manažer klubu a sedím ve výkonném výboru... Pokud mám za to, že mužstvo potřebuje moji pomoc, jdu i na hřiště. Ale nejvíc se cítím jako trenér.“
Jaké to je říct z pozice trenéra mladému klukovi, který se těší, že bude hrát: Mladej, dneska si dáš pauzu, nastoupím já?
„Ti kluci mě znají a vědí, že kdybych na to neměl, necpal bych se tam. Ještě jsem se nesetkal s tím, že by mi hráč, kterého dám dolů místo sebe, dal najevo svou nespokojenost.“
Všiml jsem si, že v posledních zápasech jste se dal do základní sestavy, ale ve druhé půli jste se vystřídal. Nebyl jste se sebou spokojen?
„Každý zápas se nějak vyvíjí, na střídačce sedí dalších pět šest hráčů, o každém z nich vím, jaký je a čím může pomoct. Tak ho pošlu do hry a nemám problém jít ze hřiště sám. Jenom houknu ze hřiště na střídačku a všichni všechno víme. Teď jsem navíc po nějakém zranění, nemám tolik natrénováno. Takže jsem se normálně zatavil a vystřídal jsem se.“
Jaké to je při hodnocení zápasu, který třeba vám osobně příliš nevyšel? Dokážete před kabinou zkritizovat sám sebe?
„Zrovna nedávno po domácím utkání, ve kterém jsem hrál, jsem musel konstatovat, že jsem mužstvu nedal, co jsem dát měl. Nemám s tím před kluky problém. Až ucítím, že už na to nemám, koupím si kravatu, dám si ji kolem krku a zůstanu už jen za tou lajnou.“
Říkal jste, že o trenérském angažmá v Realu Madrid nesníte. O jakém tedy?
„Jako hráč jsem to dotáhl do nejvyšší soutěže. Kdyby se mi totéž někdy povedlo jako trenérovi, byl bych spokojený.“
MIROSLAV MATUŠOVIČ
Narozen: 2. listopadu 1980 (34 let):
Výška/váha: 173 cm/71 kg
Klub: MFK Havířov
Pozice: hrající trenér (záložník)
Kariéra: Havířov (1986-96, 2011 a 2012-?), Baník Ostrava (1996-2005), Sparta Praha (2005-2009), Apollon Limassol (Kypr, 2009-10 a 2011-12)
V lize: 203 zápasů/32 gólů
Největší úspěchy: 3x mistr ČR (v letech 2005 a 2007 se Spartou, v roce 2004 s Baníkem)
