Nejdřív ďáblice, teď fotbalová Andělka a k tomu všemu i rozhodčí. Aneta Panušková (25) tvrdí, že když nepíská zápas, nebo ho sama nehraje, vyrazí na fotbal do hlediště. A když ani to nejde, pustí si ho aspoň v televizi. „Bez fotbalu bych to nebyla já. Je to můj životní styl,“ směje se mladá dáma z Tojic u Nepomuku. Jako hráčka to dotáhla do třetí ligy, teď v roli rozhodčí by ráda zamířila výš. Píská v okresním přeboru na Plzeňsku, ale nevzdává se snu o první lize. „Šanci pořád cítím,“ tvrdí odhodlaně obdivovatelka sparťanského útočníka Davida Lafaty.
K fotbalu ji nepřivedl tatínek, ani se nezamilovala do některé z domácích či světových hvězd. Tvrdí, že pochází z antisportovní rodiny. Všechno spískala její babička. „Pletla staršímu bratranci sparťanské ponožky a mě to zaujalo. Tak jsem je za chvíli měla taky,“ vzpomíná na dobu, kdy jí bylo osm let.
Vyrostla na vesnici, kde mydlila s kamarády fotbal a hřiště se prý stalo jejím druhým domovem. „Abych s kluky mohla hrát, musela jsem se hodně snažit. Oni se nebáli do holky zajet, takže jsem musela hrát taky bez respektu. Hodně jsem se naučila,“ dodává.
V dorostu už musela dát parťákům sbohem a ke slovu přišla role v ženském družstvu. Stala se z ní Devilka z Dvorce (Devils Dvorec), pak se i posunula do třetí ligy v Blatné. To byl vrchol. Následně ji přepadla i myšlenka, že by to mohla zkusit s píšťalkou. Na střední škole si vytiskla pravidla a začala se biflovat. Vynechala, pouze když se blížila maturita. Jinak ale u ní dál vyhrával fotbal na celé čáře.
Z fotbalové ďáblice se postupem doby stala Andělka (Velký Bor), co hraje na amatérské úrovni. Její místo je v útoku, však také obdivuje sparťanského útočníka Davida Lafatu. Nikdy se s ním sice osobně nepotkala, ale o podobné schůzce sní. Jednou to třeba na Letné vyjde. Z hlediště jej pozorně sleduje, a když jde sama na trávník v roli hráčky, připomíná jí ho jméno útočníka, které má pro štěstí na trenýrkách. Dá se tedy v nadsázce říct, že s útočníkem Sparty odehraje všechna utkání.
„Snažím se být na hřišti jako on, jeho jméno mám i na trenkách. Holky se mi smějou, že se mi to daří. Prý jsem koncová hráčka, každý útok u mě končí. Někdy na mě taky volají, že simuluji jako on,“ vypráví s pusou od ucha k uchu.
Před rokem se konečně rozhoupala a odstartovala i rozhodcovskou kariéru. Pomohla jí náhoda. Na turnaji, kde hrála s kamarády, za ní ve chvíli, kdy seděla na střídačce, přišel sudí s dotazem, zda nechce pískat. „Myslela jsem, že potřebuje, abych dopískala utkání, tak jsem mu to odkývala. Jenže on mi pak po zápase řekl, ať za ním přijdu a domluvíme se. No a za čtrnáct dní jsem jela na seminář a už jsem v tom lítala,“ směje se.
První mač odřídila v Sušici. Zápas čtvrté třídy mezi tamním C týmem a Veřechovem jí z hlavy už nikdy nikdo nedostane. „Byl to mazec. Kousek od hřiště byl koncert, vedle se hrál volejbalový turnaj, píšťalky zněly ze všech stran,“ vzpomíná. Myslela si, že je to její premiéra a derniéra zároveň. „Všichni mě ale chválili,“ kroutí hlavou. Tak se rozhodla pokračovat.
Na vlastní kůži poznala, jak těžké je rozhodnout se ve zlomku vteřiny. Nejhorší jsou pro ni ofsajdové situace. „V nejnižších soutěžích chodí na lajnu zástupci týmů, co hrají. Spolehnout se na ně mnohdy vážně nedá, protože jsou to často fanoušci, takže mávají to, co chtějí vidět,“ zvážní na okamžik. Je jasné, že o vypjaté chvíle není nouze.
A stejné je to s fanoušky, co se na zápas posilní pivem. „Poznámkám o vařečkách a knedlících se jen směju. S fotbalisty je to lepší. Jen jednou mi po penaltě faulující hráč řekl, že jsem pí.., tak dostal červenou a hotovo,“ neváhala trestat.
Na hřišti spíš zažívá úsměvné příhody, jako mladá žena se líbí. Pozvání na pivo nepočítá. „Jednou odnášeli zraněného hráče na ramenou a jeden chlapík z hlediště přitom křičel, že by si raději odnesl mě. Bylo to milé, ale taky jsem byla červená jako rak,“ líčí.
Jindy zase dostala klobásu, tak ji s úsměvem a velkorysostí odnesla největšímu křiklounovi a kritikovi, co na utkání byl. „Odmítl s tím, že je řezník a nebude jíst věci od konkurence,“ směje se a dobře ví, že pozornosti prostě jako žena na fotbale, kde hrají mužské týmy, neunikne.
Ostatně pokud půjde za svým cílem a dostane se do vyšších pater fotbalu, určitě bude v centru pozornosti. „Říká se, že ženy touží po spravedlnosti a já to podepisuji,“ zdůrazní.
Tvrdě pracuje na kondici. Jeden den běhá, další den pro změnu jezdí na kole. O víkendu stihne odpískat i dva mače, někdy i tři. A k tomu všemu se pořád zdokonaluje v pravidlech. „Musíte je detailně znát, bez toho vás hráči nebudou respektovat,“ přesvědčuje. „A jestli se chci dostat nahoru, musím být nejlepší.“
