Že jsou brankáři proti postupujícímu věku více imunní než hráči v poli, je věc známá. Historie zná řadu gólmanů-čtyřicátníků, kteří si zachytali i na světovém šampionátu. V jednom ohledu je ale Radovan Žižka, brankář Slavonína, dál než třeba Dino Zoff nebo Peter Shilton. Žižkovi je pětapadesát, pořád aktivně chytá a končit se nechystá. Proč taky? Zdraví mu slouží. A když přece jen zahapruje, pomůže si sám. Jako chirurg s dlouholetou praxí ví, kam v případě potřeby sáhnout.
Píše se 10. červen roku 1979. Slavonín, tým z periferie Olomouce, právě hraje důležitý mač s Hranicemi. Prohrává 0:3. A definitivně tím potvrzuje sestup z I. A třídy. Nikdo ještě netuší, že Slavonínu bude trvat 37 let, než se do této soutěže dokáže vrátit. Netuší to ani hráči, kteří se svěšenými hlavami opouštějí hřiště. Je mezi nimi i osmnáctiletý dorostenec Radovan Žižka, budoucí student medicíny, který utkání odchytal… Střih.
Přichází 7. srpen roku 2016. FK Slavonín hraje první duel v I. A třídě. V nedalekém Plumově oslaví návrat výhrou 3:1. Mezi radujícími se hráči je také gólman, který výhru vychytal. Pětapadesátiletý chirurg Radovan Žižka…
Jeho spoluhráči z devětasedmdesátého už kariéru dávno uzavřeli. Žižka chytá dál. Častěji už jen IV. třídu za béčko, ale stále je připraven za A-tým kdykoliv zaskočit. Jako se to stalo v prvním kole této sezony.
V dorosteneckých letech pokoušel štěstí i v olomoucké Sigmě, ale nakonec dal přednost studiu medicíny. Ke spokojenosti svého otce. „Můj táta byl taky chirurg a celý život mi fotbal zakazoval. Já mu říkal, že až on přestane kouřit, já přestanu hrát fotbal. A vidíte. Tatínek už je skoro dvacet roků po smrti. A já hraju pořád dál,“ usměje se slavonínský veterán při vzpomínce na tátu a pohlédne přitom k nebi.
Fotbal si zamiloval a loučit se s ním nehodlá. Ve Slavoníně dnes dělá předsedu klubu a trénuje malé gólmany. A chytá. Když si balí věci na zápas, kromě těch fotbalových si připravuje i chirurgický kufřík.
Ví, že během utkání mu může být častokrát ku pomoci. A nejen, pokud jde o spoluhráče nebo protihráče, kterým přímo na hřišti často poskytuje první chirurgickou pomoc. „Ten jeho kufřík je zlatý! Mě už dvakrát zašíval, jednou mi narovnal vykloubený palec u nohy. Mít v brance chirurga, to je terno!“ pochvaluje si Jiří Hampl, obránce Slavonínských.
Docela nedávno zachraňoval Žižka sám sebe. V utkání v Jívové skočil po střele, kterou bylo zapotřebí vyrazit. Nezorientoval se zcela přesně a vrazil do tyče. Zlomil si nos. Jiný by se hlásil o střídání, ne tak Žižka.
Otevřel kufřík a po bleskovém určení diagnózy se pustil do operace. „Nebylo to nic náročného. Vzal jsem si tamponádu, nos jsem si narovnal, omotal a šlo se na to,“ líčí olomoucký lékař, jenž má ordinaci v nedalekém Šternberku. Hrálo se dál a z následného rohu dostal gól. Zápas nakonec skončil 3:3, což ve čtvrté třídě znamená penaltový rozstřel. A ten Žižka několik minut po lékařském zákroku vychytal…
Umění medicíny ale není tím rozhodujícím faktorem, který drží Žižku ve fotbalové brance i po pětapadesátce. A v kondici. „Denně jezdím do práce na kole.
Pětadvacet kilometrů tam, pětadvacet zpět. Možná mi to pomáhá. Ale všechno je to o hlavě. Tam je ukrytý klíč ke všemu,“ podotýká Žižka. Přece jen ale přizná, že den po utkání má problém se ohnout a obléknout si ponožky. Léta jsou léta.
Jak dlouho chce ještě chytat? „Vždycky když rozbaluju nové rukavice, říkám si, že jsou to moje poslední. A vždycky pak po čase vybalím další,“ krčí rameny. Kariéru mu možná ohraničí mistrovství světa lékařů. Už řadu let chytá za výběr těch českých. A má ve sbírce už dva tituly světového šampiona.
„Příští rok se šampionát koná v Innsbrucku, klukům jsem slíbil, že ještě vydržím. A další rok to bude v Praze. Tím bych snad mohl skončit,“ připouští poněkud neochotně. Ale kdoví, kolikery nové rukavice ještě vybalí.
