Do divize nepatří, to je každému jasné. Je v ní za exota. Borec, který dvakrát ovládl střeleckou tabulku slovenské nejvyšší soutěže, na podzim podniká kulometnou palbu na Moravě proti „bezejmenným“ soupeřům a před pár desítkami diváků. Do Hodonína přišel vášnivý nimrod Pavol Masaryk (36) za trenérem Františkem Komňackým.
Z rodného Radimova to má přes hranice 15 kilometrů. Po letech si vychutnává pohodu pravého domova. Za pár minut je v lese, kde nabíjí nejen pušku, ale hlavně sám sebe. Myslivost je v rodu nakažlivá a dědičná, už chytla oba jeho malé syny. Pavlovi Masarykovi to však pořád pálí i na hřišti, jeho trefy (na podzim už 14) drží ambiciózní Hodonín na prvním místě divizní skupiny D.
Jak se proboha dvojnásobný král střelců slovenské ligy dostane do moravské divize?
„Měl jsem nabídku ze třetí rakouské ligy, ale to pro mě nebylo tolik zajímavé. Slovensko mi padlo, měsíc jsem trénoval individuálně. Pak se mi ozvali pan Vasilko (ředitel) s trenérem Komňackým. Kdyby tam tito dva nebyli, asi bych nikdy do Hodonína nešel. Je to pro mě něco neznámého, patnáct let jsem byl v lize. Dohodli jsme se, že jim do zimy pomůžu.“
Co vám tahle štace přináší?
„Plus je, že můžu být s rodinou. Mám dvě děti a po dlouhé době, co jsem byl pořád pryč, si to užívám. Co se týká tréninků, pod Komňackým mají ligové parametry. Všechno se dělá s míčem, má to tempo. Je vidět, že je zkušený. Kromě pondělí trénujeme každý den a jsem stále v zápasovém rytmu. Vím, že v Hodoníně nic neztratím. Kdyby se v zimě objevila nějaká nabídka, budu fotbalově i kondičně připravený. Z tohoto pohledu si to angažmá velmi pochvaluji.“
Podle Františka Komňackého jste vzor profíka. Sedí to?
„Každý trenér mě takto poznal. Vždy jsem dbal na poctivost, odmakal jsem tréninky i zápasy. Myslím, že tohle charakterizuje mou povahu a celou kariéru. Snažím se tak chovat i v Hodoníně. I když to není první liga, vážím si toho, že tam jsem. Když jsem v sedmnácti hrál čtvrtou ligu, tak jsem si nedovolil jít před zápasem na diskotéku. Bylo mi líto, že nemůžu, ale chtěl jsem něco ve fotbale dokázat.“
To se vám povedlo…
„Měl jsem talent, ale to není všechno. Byl jsem strašný dříč. Přede mnou byly jen góly. Musel jsem je dávat, i v nižších soutěžích. Žádný manažer mi do ligy nepomohl. Do Trnavy mě vytáhl ze třetí ligy, kde jsem dal pětadvacet branek, manažer Stano Jarábek. A už to jelo.“
Vy si pamatujete Komňackého z jeho působení na Slovensku?
„Ano. Působil jsem v Ružomberku, kde má velmi dobré jméno. A nejen tam. Komňacký získal s Ružomberkem double a od té doby klub nevyhrál žádnou takovou trofej. Jsem rád, že pod ním můžu působit a učit se. Vím, že mám roky, ale u mě jsou to zatím jen čísla. Cítím se velmi dobře. Fotbalově i zdravotně. Rychlostně stíhám i dvacetileté chlapce.“
Co máte v plánu dál?
„Kdybych se mohl vrátit do slovenské ligy, určitě bych to ještě chtěl zkusit. Mám tam jednu nedokončenou metu.“
O co jde?
„Nastřílet sto gólů. Chybí mi dvanáct. To je otázka půl roku, možná roku. To by se dalo zvládnout. Ligu bych nikdy neodmítl. Ale když to nevyjde, nic se neděje. Řeknu si, že toho bylo dost a bylo to pěkné. Třeba zůstanu v Hodoníně a udělám maximum, aby postoupil. Jsem trošku překvapený, jak málo chodí diváků. Myslím, že fotbal ve městě jde nahoru, a když se bude hrát vyšší soutěž, tak lidé přijdou. Co vím, tak by se měl začít stavět nový stadion. Majitelovy vize jsou dobré.“
Jak se vám hraje v tak nízké soutěži?
„Zvykám si, musím se přizpůsobit. V lize jsem byl zvyklý hrát na dva tři doteky, tady se hraje trošku jinak. Zatím vyhráváme, góly padají, takže jsem spokojený. Doufám, že to půjde ještě nahoru. Já ale útočníka nehodnotím jen podle branek. Hodně si rozumím s Tomášem Poláchem, který hraje pod hrotem. Má fotbalový rozum, klobouk dolů před ním. Byl bych rád, kdybych byl v jeho věku schopný takto hrát. Je to pan Fotbalista a je potřeba si ho vážit, že pořád dělá lidem radost. Sedli jsme si i povahově.“
Protivníky vlastně vůbec neznáte. Není to nepříjemné?
„Máte pravdu, je to pro mě něco nového. Trenér nám vždycky v týdnu soupeře představí. Některé názvy slyším poprvé, neznám ty stadiony. Ale nejsem žádný lumen. Zkrátka přijedu a hraju.“
Proč jste po jarní sezoně skončil ve Skalici?
„Bylo pro mě velké zklamání, že jsme sestoupili. Kvalita kádru po zimě byla výborná, mohli jsme hrát klidný střed tabulky. Do poslední chvíle jsem věřil, že se zachráníme. Myslel jsem, že tam dohraju kariéru, ale přišel nový trenér a najednou se mnou nepočítal. Hodně lidí nad tím kroutilo hlavou. Skončila mi smlouva a tuhle kapitolu jsem ukončil. Řeknu jednu věc: Kdybychom měli ve Skalici trenéra, jako je pan Komňacký, tak jsme po čtyřech jarních kolech zachránění. O tom jsem přesvědčený. Trenér musí dát duši, vizi. A když má mužstvo kvalitu, tak si to sedne.“
Usadil jste se v rodné vísce Radimov u Skalice. Od začátku jste to plánoval?
„Tohle byla moje první myšlenka. Mám tady celou rodinu. Je to malá dědinka, všichni se známe. Jsem tady šťastný. Nejsem typ do velkoměsta. Umím se přizpůsobit, ale miluju přírodu. Rád chodím na lov, odpočinu si u toho. V lize jsme se pořád za něčím honili. Hlavně ve Slovanu, kde jsem byl pět let, byly neustále tlaky. Když jsem přišel domů, vzal jsem psa a šel se odreagovat do lesa. Úplně jsem vypnul a nabil se energií. Myslivost je pro mě velký relax. Neumím si představit život v paneláku.“
Takže jste pravý myslivec?
„Rozhodně. Pocházím z myslivecké rodiny. Otec je myslivec a také všichni tři bratři. Odmalička jsme k tomu měli vztah. Pak mám ještě dvě sestry. Celkem je nás šest sourozenců.“ (úsměv)
Jakou zvěř lovíte?
„Z vysoké daňky a z malé pernaté bažanty, v zimě zajíce. Mám rád přírodu a volnost. Se psem projdeme celý les. Anebo jdu jen na posed. Nemusím vystřelit, stačí mi vidět zvěř. Psychicky si u toho odpočinu. Už to začíná bavit i syny. Jeden má pět let a druhý tři a půl. Musel jsem jim koupit dětské myslivecké obleky, aby byli jako já. Starší už začal ve Skalici s fotbalem.“
Vy jste unikátní případ, neboť vás vedli oba Uhrinové. Starší Dušan ve Slovanu a mladší v AEL Limassol. Jak na ně vzpomínáte?
„Starší Uhrin, to byla velká škola. Sršela z něj inteligence a velmi jsem si ho vážil. Dobrý vztah jsem měl i s mladým Dušanem, ale bylo to krátké. Limassol mě koupil ze Slovanu a brzy poté Uhrina odvolali. Kyperská mentalita je taková, že když odejde trenér, musí jít s ním i hráči. To potkalo také Kamila Čontofalského, Borbélyho. Za půl roku jsme šli pryč. Každopádně na oba Uhriny vzpomínám rád.“
