Trenér Máčala. To slovní spojení okamžitě evokuje legendu tohoto fotbalového řemesla. Milana Máčalu (73), jenž v minulosti kromě československé vedl dalších pět národních reprezentací. V Dolanech na Olomoucku se odvíjí trochu jiný příběh. Krajský přebor tam trénuje jiný Máčala. Je o osmadvacet let mladší a jmenuje se Petr. Jde svou cestou, ačkoliv by se zdálo, že ji má otcem předem vydlážděnou. Ano, Petr Máčala je synem slavného kouče.
Ačkoliv si Milan Máčala vydělal trénováním v arabském světě velké peníze, jeho syn se vydal jinou cestou. Podniká v oblasti realit a investic. Fotbal má jako koníček. Je mu pětačtyřicet a nevylučuje, že se jednou bude trénování věnovat jako profesionál. Netlačí ovšem na pilu. Amatérské působení v Dolanech ho naplňuje měrou vrchovatou.
Fotbalu jste se věnoval od dětství. Měl jste vůbec jako syn Milana Máčaly jinou možnost?
„Myslím si, že bylo na škodu snažit se vyprofilovat v tom samém sportu jako otec, být s tím jeho jménem neustále konfrontován. I proto jsem vedle fotbalu hrával i tenis, později dokonce hokej.“
Bylo pro vás složité vyrovnat se s tím, že vás lidé spojují a srovnávají s velmi úspěšným otcem?
„Samozřejmě. Konfrontace byla vlastně neustálá. A pořád jako by se od vás očekávalo, že budete stejně úspěšný nebo ještě úspěšnější než otec, a pochopitelně že v tom, co dělal on. To bylo těžké, vždyť je to trenér, který vedl šest reprezentačních týmů.“
Vyrůstal jste v Sigmě, když vám bylo osmnáct, kvůli vážnému zranění kotníku jste fotbalu na nejvyšší úrovni nechal. Později jste cestoval a také podnikal. Proč jste se nevydal po vzoru otce na profesionální trenérskou dráhu?
„Většina lidí vidí jen to pozlátko. To, že táta trénoval velké kluby, vydělal peníze, poznal slávu. Jenže já zažil i obrácenou stranu mince tátova působení. Třeba to, že jsem jeho přítomnost zažíval jen po etapách. Měsíčně, nebo ročně. I tahle zkušenost mě dnes nutí být se svými dětmi co nejčastěji. Navíc jsem zažil i spoustu stresu, který trenérská práce na úrovni, na jaké ji dělal otec, přináší. I když jenom díky němu jsem poznal, jak fungují kluby nebo reprezentační celky jiných zemí, tréninkové prostředí, zázemí, krásné stadiony, za což jsem mu vděčný. Měl jsem možnost vidět všechno z druhé strany. Proto mě tato cesta nikdy nějak zvlášť nelákala.“
Vnímal jste jako kluk, že vám otec chybí?
„Určitě. Když trénoval v Olomouci, v rodném městě, vídal jsem ho denně. Ale když byl ve Slavii, Baníku, u reprezentace a pak v cizině, vídal jsem ho málo a náš vztah se odvíjel po skypech, po telefonu a podobně.“
Projevilo se to odloučení na vašem vzájemném vztahu?
„To se asi musí projevit. K nějakému odcizení určitě dojde. Teď je doma, takže si spolu můžeme zajít na fotbal, na pivo, častěji se sejít a pokecat. Ale to já jsem předtím nějakých třicet čtyřicet let neznal.“
Dnes je zpět v Olomouci, občas se na váš zápas přijde podívat. Nemáte před ním jako trenér trému?
„Dnes už to všechno beru jinak, ale odmalička jsem neměl moc rád, když se na mě přišel podívat. Bylo to dáno tím, že když s tím člověkem nejste moc často a on vás pak vidí a chce vám něco poradit, berete to negativně. Táta už byl mimo domov a já jsem nenesl úplně nejlíp, když se na mě po delší době přišel podívat a byl ke mně v něčem kritický. Dneska už jsem ve věku, kdy o tom, co mi říká, přemýšlím. Hodně se spolu o fotbalu bavíme.“
Váš otec je přesvědčen, že máte na to trénovat vyšší soutěž než pouze krajský přebor…
„Mám své povolání a fotbal dělám jako koníček. Do budoucna nevylučuju, že si trenérské vzdělání doplním a budu se té práci věnovat víc. Mým cílem nikdy nebylo stát se trenérem. Chtěl jsem se stát nezávislým. A to mi umožnila má práce, která má před fotbalem stále přednost, i když mě fotbal samozřejmě moc baví.“
Míváte někdy v debatách o fotbale jiný názor na věc?
„Někdy samozřejmě ano. Zvláště když se bavíme o Dolanech, kde trénuju. To je amatérský fotbal, amatérský klub. Všechno v něm funguje úplně jinak než tam, kde pracoval otec. Chce to úplně jiný přístup k věci.“
Váš otec o vás říká, že jste tvrdší, než byl on. On že prý byl komunikativnější…
„A to jsme zase u toho rozdílu. Táta trénoval hráče, kteří dostávali peníze, měli veškerý servis a jedinou starost. Hrát dobře fotbal. Když se mu přístup některého z hráčů nezdál, mohl mu dát pokutu. Já musím hráče přesvědčovat, aby dali fotbalu maximum. Někdy hlasitěji. Jinou možnost ani nemám.“
Máte to těžší, než to měl táta?
„Mám to jiné. On si prožil daleko větší tlak a stres. Když nemáte výsledky, ztratíte práci. Nebo v lepším případě skončíte u mládeže. Já takový tlak neznám, ale táta nemusel nikdy nikoho přemlouvat, aby chodil na tréninky, aby přišel pomoct, nemusel nikdy chodit po okolí a shánět kluky. Tátovi se nikdy nemohlo stát, že mu hráč nepřijde na zápas, protože má zrovna dovolenou.“
A jsme zase u toho, co váš otec tvrdí. Že máte na to trénovat na vyšší úrovni…
„Jenomže já to tady mám rád. Když odhlédnu od toho, co jsem říkal, že mě živí něco jiného a že se své práci musím věnovat, musím říct, že se mi Dolany vryly do srdce. Když mi bylo pětadvacet a vrátil jsem se ze světa, nabídl mi zdejší rodák Honza Borůvka, abych v Dolanech začal hrát. Vzal jsem to, později jsem se začal věnovat jako trenér mládeži a byl jsem u toho, když se areál přestavěl a dobudoval na svou současnou úroveň. To ve vás nějakou stopu zanechá, mám k tomu klubu vztah. Ano, někdy mě štve, že je nás málo na tréninku, protože čtvrtina kluků pracuje na směny. Ale těžko s tím něco udělám.“
Kolik hráčů vám chodí na tréninky?
„Jak kdy. Když jich přijde sedm, osm, není to tak kvalitní, jako když jich je deset nebo dvanáct. Velká část mé práce tady spočívá v tom, že musíte hráče sehnat. Za pět let, co jsem v Dolanech, se tady vyměnilo třicet hráčů. To je osm fotbalistů na sezonu. Z místních kluků tu hrají asi jen dva hráči. Ale beru to, jak to je. A baví mě to.“
Snažíte se dohnat s tátou, který navíc bydlí kousek od vás, ten společný čas, který jste v minulých letech ztratili?
„To už nedoženeme. Nejde to. Zase ten čas, co jsme spolu trávili, byl o to intenzivnější a zajímavější. Poznal jsem spoustu jiných zemí, rozličných kultur a zajímavých lidí, které bych jinak nepoznal. Ale snažíme se to teď vynahradit jinak. Býváme spolu, hodně spolu fotbal probíráme. Tenis už si spolu nezahrajeme, ale jsem rád, že je tady a že spolu teď můžeme trávit mnohem víc času než dřív.“
PETR MÁČALA
Narozen: 5. 7. 1971
Pozice: trenér
Klub: FC Dolany (olomoucký krajský přebor)
Rodina: ženatý, dvě děti
Hráčská kariéra: Sigma Olomouc, Bělkovice, Dolany, Chválkovice
Trenérská kariéra: Dolany (od roku 2003 jako trenér mládeže, od roku 2011 u mužů)
Zajímavost: Jako útočník byl střelecky velmi disponovaný. Obdržel ocenění za to, že v olomouckých krajských soutěžích nastřílel za pět let sto gólů. Celkově jich má na kontě přes dvě stě.
očima otce Milana Máčaly, trenérské legendy
„Kdyby chtěl, mohl by trénovat na vyšší úrovni, ne pouze krajský přebor. Ale nikdy jsem ho o tom nepřesvědčoval a do ničeho netlačil. I když mě mrzí, že se tou cestou nevydal. Má talent. Výborné fotbalové vidění. Ale viděl u mě, že ta práce má svůj rub i líc. Proto se vydal jinou cestou. Obdivuju tu jeho vytrvalost, má to v Dolanech těžké, protože se tam stará vlastně o celý sportovní provoz svého týmu. Někdy mám obavu, aby ho to úplně nepohltilo a nepoložilo. Přál bych mu, aby se věnoval jenom trénování a nemusel řešit ty věci kolem.“
