Pozor, medvěd se probouzí. V případě Nicolase Šumského, měřícího sotva 170 centimetrů, spíš medvídek. Někdejší zázračné dítě, dnes třiadvacetiletý mladík, možná konečně zvolna začíná naplňovat obrovská očekávání, která jej provázejí snad už od jedenácti let. V dresu druholigového Frýdku-Místku se pustil do střílení gólů. Má jich v této sezoně na kontě osm. Nejvíc, kolik kdy v seniorském fotbale v průběhu podzimu či jara nastřílel.
Od teenagerovských let se o něj zajímaly zahraniční kluby. Kroužil kolem něj Inter Milán, učil se v Monaku, v Cannes, v River Plate či Argentina Juniors. Zkoušel to v italské Parmě, v roce 2013 však prožil těžký otřes.
Havaroval a jeho přítelkyně nehodu nepřežila. Zdálo se, že se z šíleného šoku už nikdy neprobudí. Zkoušel angažmá ve Slovinsku, na Slovensku, ve Skotsku. V Bohemians, ve Vysokém Mýtě, v Dukle… Nic nepomáhalo. Až teď. Ve Frýdku-Místku. Nicolas Šumský začíná střílet góly. Jeho cesta za velkými fotbalovými sny přece jen trvá…
Vypadá to, že angažmá ve Frýdku-Místku vám vyhovuje. A že se ve vás konečně začíná probouzet hráč s velkým potenciálem…
„Je to tak. Momentálně se zdá, že si všechno sedlo, jak mělo. Parta, kterou tady máme. A trenéři, jejichž důvěru cítím v zádech. Takový prostor, jaký mám ve Frýdku-Místku, jsem dostal poprvé v kariéře. Hrávám pravidelně a vždycky devadesát minut. A to je hrozně znát, člověk se pak cítí jako úplně jiný hráč. Hlava vás najednou pustí úplně někam jinam. Jdete jeden na jednoho, vůbec nad tím nepřemýšlíte a děláte to automaticky. To jsem v těch předešlých působištích neměl.“
Upřímně, když jste v létě odcházel do Frýdku-Místku, čekal jste, že by to probuzení mohlo nastat právě tady?
„Nečekal jsem od toho absolutně nic. Jediné, co jsem věděl, že se chci v dospělém fotbale prosadit. Pravda je, že jsem byl nervózní z toho, jaké to na Ostravsku bude. Člověk to pořád vidí v televizi, jaké jsou tu problémy s dolem Paskov a podobně. A teď jsem mile překvapený, jak příjemně se tu žije. A jací lidé tady jsou.“
Přesto, Frýdek-Místek asi není štace, na kterou by se hráč s vašimi předpoklady upínal jako na místo velkého vzkříšení…
„Já se sem docela těšil. Hodně se mluvilo o tom, jakou bude mít letos druhá liga úroveň, že bude nejkvalitnější za poslední roky. Tady ve Frýdku-Místku je navíc skoro každý druhý zápas nějaké derby. Takže jsem byl plný očekávání. S trenérem Kalvodou jsem si od začátku rozuměl. Když odešel do Mladé Boleslavi a nahradil ho trenér Nemec, pokračovalo to. Cítím velkou důvěru, která mi moc pomáhá.“
Co vám k onomu podzimnímu střeleckému probuzení nejvíc pomohlo?
„To, že konečně hraju tam, kde se cítím nejlépe. V útoku. V minulých působištích jsem nastupoval na místě defenzivního záložníka. Nebo na kraji. To pro mě nebylo úplně dobré. Trenér Nemec mě postavil na hrot, dal mi volnost a chce po mně, ať dávám góly. A já je dávám.“
Přichází tedy ten moment, kdy se vaše kariéra konečně láme a vy startujete směrem vzhůru?
„Těžko na tohle odpovědět. Možná jsem potřeboval vyzrát. Dnes se na spoustu věcí dívám jinak, než když mi bylo sedmnáct a přišel jsem do Bohemky. Tehdy jsem hodně létal. Dnes už jsem mnohem víc na zemi.“
Byl jste považován za zázračné dítě. Víc než co jiného zastavila váš vývoj tragická nehoda z roku 2013. Vrátil jste se, léta začala ubíhat a vy ne a ne se znovu chytit… Nepropadal jste už beznaději? Neměl jste už někdy pocit, že se zkrátka ve velkém fotbale neprosadíte?
„I kvůli tomu, že jsem s fotbalem procestoval svět, znám desítky případů hráčů, kteří se prosadili třeba až v sedmadvaceti nebo osmadvaceti. Fotbal je v tom tak specifický, že vylétnout nahoru můžete kdykoliv. Když mě kdysi Parma poslala na hostování do Gorice, seděl vedle mě v šatně nějaký Gianluca Lapadula. Z Gorice přestoupil do Pescary, stal se tam nejlepším střelcem druhé ligy a začaly se o něj rvát ty nejlepší italské kluby. A on nakonec v sedmadvaceti letech skončil v AC Milán. V tom je fotbal prostě skvělý.“
Takže jste nikdy nepropadal panice, že léta začínají utíkat?
„Když se člověk dostane do takové situace, ve které jsem byl já, pak pochopí, že ani fotbal není všechno. A začne se na něj dívat s nadhledem. Myslím tím nadhled v hlavě. Na tréninku se snažím makat na sto nebo dvě stě procent. Ale v hlavě jsem v klidu. Nedostávám sám sebe do nějakého stresu.“
Havárie vás dostala kromě jiného do situace, kdy jste musel zaplatit stotisícové škody. Potřeboval jste se živit, vydělat peníze, to přece člověka dostane pod tlak…
„Tenhle tlak byl a pořád je. Část těch závazků pořád trvá. Takže ano, peníze jsem někde vydělávat musel. Ale ani tohle si člověk nesmí dávat do hlavy. Jenom by ho to svazovalo. Víc se tím nezabývám.“
Nepovažujete dnes ten čas, který jste s fotbalem procestoval, za poněkud promarněný? Nebylo toho příliš?
„Určitě ne. Dalo mi to spoustu zkušeností. Poznal jsem odlišné životní kultury, kamarády, mám spoustu poznatků. Myslím, že ten čas, kdy tohle všechno zhodnotím, ještě v životě přijde. Na hřišti to člověk, když je mladý, neprodá. Ale později v životě ano.“
Co jste našel ve Frýdku-Místku?
„Kamarády. Máme tady spolu až nadstandardní vztahy. A klid na práci. Spousta kluků ze Slovenska, kteří můj příběh neznali, mě brali jen podle toho, co jsem odváděl ve Frýdku-Místku. Nemusel jsem podstupovat ty věčné rozhovory na téma, co bylo, čím jsem si prošel a podobně.“
Těch osm gólů, které jste na podzim vstřelil, muselo vzbudit zájem větších klubů, než je Frýdek-Místek…
„Upřímně řečeno, začínám ho pociťovat. A je velký. Ale já nemám proč teď z Frýdku-Místku utíkat, mně se tady vážně líbí. Do léta tady chci určitě vydržet. Bylo by mi až líto tu partu kluků i s trenéry opouštět. Cítím, jak se tady každý týden posouvám dál a dál.“
Kdo projevil zájem o vaše služby?
„Ozvalo se několik prvoligových klubů z České republiky, ale co mě nejvíc překvapilo, tak taky několik kvalitních klubů ze zahraničí. Což je pro mě velké překvapení.“
Proč?
„Hraju v druholigovém českém klubu, a přesto si na mě někdo zajímavý vzpomene. To člověka mile překvapí a dá mu to impulz pracovat ještě víc.“
O čem teď sníte?
„Nelítám, ale sny mám ty největší. Chtěl bych si zahrát v těch nejlepších ligách na světě. Mým cílem je zahrát si před zaplněným stadionem někde v Anglii nebo ve Španělsku. Pak bude mít ta cesta, po které jsem se vydal, nějaký smysl.“
