Jen před pár hodinami stál zničeně na žilinském stadionu a vstřebával velkou prohru. Těsně před čtvrtečním polednem na tom Jozef Chovanec nebyl s náladou o moc líp. Po návratu do Prahy mluvil na tiskovce postupně sklesle, rozvláčně, pokorně, sebevědomě a nakonec i úderně.

Úderně? To ve chvíli, kdy řeč přišla na herní morálku některých sparťanů. Na to, že snad do fotbalu ani nemají chuť. „Poznáte to. Podle vyhaslých očí, podle jejich reakcí. U takových nemá cenu, aby s námi na Spartě zůstávali. Tady jsme s realizačním týmem udělali chybu. Nebyli jsme k nim tak agresivní, jak jsou oni svým výkonem na hřišti agresivní k nám,“ řekl, aniž by chtěl uvádět konkrétní jména.

Právě tohle byla stopa jíž zmíněné koučovy pokory, konkrétně tuto přílišnou benevolenci označil za svůj největší přehmat. Jenže dojem kajícníka dlouho nevydržel, Chovanec ho velmi rychle přebil sebejistými prohlášeními. Například, že přestože cítí „svou hlavu na špalku“, sám teď odstupovat nehodlá. „Pořád mám Spartě co dát. Stále v sobě cítím tu jiskru. Že není v týmu disciplína? Vím, že to umím zkrotit.“



Upřímně - během dnešní tiskovky vypadal spíš pohasle. Velmi často si jen tak smutně povzdechnul, několikrát se při odpovědích zakoktal. Sklesle přiznával, že po vyřazení s Žilinou necítí ani tak rozmrzelost, jako bolest. A sem tam se jeho dlouhá odpověď stočila jinam, než novináři očekávali. Daleko od pointy.


Místy pak dokonce zaváněla i alibismem: „Problém je i v českém koeficientu. Proč nejde náš mistr do Ligy mistrů přímo?“ Nebo: „Kdybychom hráli v nejsilnějším složení, Žilinu bychom vyřadili.“

To se však nestalo a tak Chovanec může místo Ligy mistrů přemýšlet až o soutěži číslo dvě – Evropské lize. I ji pokládá za velmi obtížnou, ostatně jako domácí ligu. „Pro Spartu je teď každý zápas zápasem o všechno.“ Po sérii blamáží to stejné dost možná platí i o Chovancovi samotném.