Neves: Fanoušci? Lepší rvačka než nezájem

Jedenatřicetiletý hráč z Kapverdských ostrovů na rozdíl od řady jiných fotbalistů, kteří se tam narodili, tuto zemi dodnes reprezentuje.

Dodnes si vybavuje, jak před šestadvaceti lety spolu s celou početnou rodinou opouštěli Angolu, kde do té doby žili. V zemi sužované válkou totiž znovu vzplály ostré boje. Odchod na Kapverdské ostrovy nebyl snadný a Neves si na něj vzpomíná jako na dramatický útěk.

Váš původ je poněkud nejasný. Máte občanství Kapverdských ostrovů, ale narodil jste se v Angole, je to tak?
„Ano, narodil jsem se v Angole. Stejně jako všechny mé sestry a mí bratři."

Kolik jich máte?
„Je nás šest bratrů a tři sestry. Dohromady devět dětí a s rodiči to dělá celou fotbalovou jedenáctku. Všechny děti se narodily v Angole, přicházeli jsme na svět rok po roku. Rodiče se ale narodili na Kapverdských ostrovech. Vzali se, když jim bylo sedmnáct let, a odstěhovali se kvůli práci do Angoly. I když tam přetrvávaly nepokoje, žilo se nám tam velmi dobře. Táta prodával banány, jablka, neměli jsme nouzi. I když bohatí jsme taky nebyli."

Fernando Neves rozebírá s rozhodčím situaci okolo odpískané penalty.

• 
• 
• 
• 5 zobrazit galerii

V roce 1983 se ale situace přiostřila a vy jste museli zemi opustit...
„Válečný konflikt se stupňoval. I když se nebojovalo přímo před naším domem, bylo pochopitelné, že se o nás hlavně máma hodně bála. Začalo to být nebezpečné, takže jsme se všichni vrátili na Kapverdy, odkud rodiče pocházeli. Všechno, co rodina měla, nechala v Angole, přednější byl odjezd do bezpečí na Kapverdy. Peníze si můžeš vždycky vydělat znovu. Ale nebylo to vůbec jednoduché Angolu opustit. Byl to vlastně útěk."

Protože jste se narodili v Angole?
„Ano. Rodiče by bez nás mohli úplně klidně odjet, narodili se na Kapverdách a neměli proto s úřady problém, ale my jsme byli všichni rodáci z Angoly. A úřady nás nechtěly pustit."

Jak se vám tedy podařilo Angolu opustit?
„Muselo to vypadat, že tam jedeme jen na prázdniny. Například nám rodiče všem koupili i zpáteční lístky zpět do Angoly. Nakonec se to nějak povedlo. Měli jsme štěstí, že nás ten policajt na letišti tehdy pustil. Naše rodina tehdy na Kapverdských ostrovech začínala úplně znovu. Táta si našel práci jako zedník a architekt a postaral se o nás. Pomohli mu i starší bratři, kteří se snažili různě rodině přivydělat, uživili jsme se dobře. I když už se nám nežilo tak, jako v Angole, než tam začala ta válka."

Vy jste ze všech šesti bratrů nejmladší?
„Ano."

Fotbal jste hrál jen vy, nebo i bráchové, případně sestry?
„Všichni bráchové jsme ho hráli. Táta nám všem koupil dohromady jeden takový umělý míč. Na to, abychom měli každý svůj, jsme neměli. A hrálo se. Tři proti třem. Táta to rozdělil a která trojice prohrála, musela pak o to více pomáhat s nějakou domácí prací rodičům. Hrál s námi i náš nejstarší brácha, který má trochu mentální problémy. Trochu hůř mluví, je trochu pomalejší a vlastně jako jediný z nás dodnes žije s rodiči. Jinak už máme všichni bráchové i sestry své domovy."

Je fotbal na Kapverdských ostrovech sportem, který tam hrají všichni kluci?
„Jo. Když jsme byli třeba ve škole, hráli jsme i tam. Než přišel učitel do třídy, hrálo se."

Benjamin Vomáčka v souboji s nevesem • Foto Michal Beránek Sport

Míč byl tedy nedílnou součástí třídní výbavy?
„Ne ne, míč se do školy nosit nesměl. Sroloval se papír, někdo třeba vyzul ponožku, ten papír se do toho nacpal a už se hrálo. Někdy nám bylo líto takový míč vyhodit. Po škole jsme ho namočili do moře, nechali uschnout a ono to pak krásně ztvrdlo. Když nám ho pak druhý den chtěla ostraha nebo někdo z učitelů vzít a rozstříhat, nešlo to. Tak se na to vykašlal a nechal nás hrát."

Jak často se celá vaše jedenáctičlenná rodina sejde?
„Moc často ne. Většinou to závisí na mně, kdy mám nějaké volno. Zavolám to domů a bráchové a sestry se snaží si to volno udělat taky, abychom se mohli sejít a být pár dní spolu. Povede se to párkrát do roka."

Až se zase sejdete, co budete rodičům, bratrům a sestrám vyprávět o Baníku Ostrava?
„Že je tady hrozná zima. Ale to je tak to jediné, co mi tady v Ostravě trochu vadí. Jinak se mi tu líbí. Mám rád život na venkově."

Pardon, Ostrava je třetí největší město České republiky...
„Ale třeba proti Paříži, kde žije moje žena, je to malé městečko. Taková větší vesnice, kde se mi líbí. Všechno je tu blízko, nejsou tady žádné zácpy, to mi vyhovuje. A důležité pro mě je, že mě tady lidé dobře přijali. Což platí i o hráčích v kabině. Se všemi se respektujeme. A samozřejmě trenér Koubek, ten k tomu všemu patří."

Jak se vám zamlouvá hrát českou ligu?
„Jsem její úrovní překvapen. Věděl jsem, že jdu do Česka, které vychovalo několik vynikajících hráčů. Ale myslel jsem si, že úroveň ligy bude průměrná. Je to lepší, než jsem čekal. Hraje tady řada šikovných hráčů. A mám vůbec pocit, že lidi jsou tady pro fotbal hodně zapálení. V Kataru jim byl fotbal skoro lhostejný. I těm, kteří pracovali v klubu. Tady se všichni hodně starají. A fanoušci fandí, to mi chybělo. Ta atmosféra, ten tlak na hráče, to se mi líbí. Je vidět, že o něco jde. I podle fanoušků, kteří se občas poperou."

To se vám líbí?
„Je to důkaz, že těm klukům na tom mužstvu, kterému fandí, záleží. Když jsme hráli pohár v Opavě, fanoušci se tam málem poprali. Ti opavští vběhli na trávník, málem z toho byla rvačka. Já vím, že by se to dít nemělo, ale pro mě je to zápal fanoušků. Je to daleko lepší než lhostejnost a nezájem."