Může být na syna pyšný, Tomáš Řepka to dotáhl až do reprezentace. Zvláště, když Petr Vokáč fotbal na prvoligové úrovni hrával. Přesto jsou jejich vztahy jiné, poznamenané tím, že netvořili rodinu. Nyní spolu mluví, jsou ve spojení. A geny hovoří. „Je po mně,“ přiznává otec.

Vy jste byl útočník nebo ofenzivní záložník. Kde se v něm vzaly geny břitkého obránce?
„To vůbec nechápu. Já nikdy v obraně nehrál, ani zamlada. Ale můj brácha Pavel, ten nastupoval od žáčků na beku a taky se dostal až do ligy. Tak nejspíš něco chytil od něj.“

A kde se vzala jeho prudká povaha?
„Tak tu má určitě po mně. I já byl dost často vylučovaný. Taky za blbosti. Jeden fanda mi nosil vlašské ořechy. Prý uklidňují. Nepomáhalo to. Ani teď, když jdu za starou gardu. Jakmile rozhodčí foukne do píšťalky, nevnímám, co se okolo děje. Nechci v žádném případě prohrát a všechno mě vytočí. Skončí zápas a všechno ze mě spadne. Tomáš to zdědil.“

Znáte to tedy z vlastní zkušenosti. Nestálo by proto za to mu domluvit, aby se upokojil?
„To nejde. Když s ním sedíte, tak je hrozně hodnej, milionovej. Můžete s ním všechno rozebrat, uzná to, přijme. Řekne – já vím, ale co mám dělat? Je tak zabranej do hry, že nevidí, neslyší.“

Říká se, že člověk zmoudří. O něm to neplatí?
(shovívavý úsměv) „To mi nepřipadá. Povaha se nemění. I když si myslím, že přece jen se zklidnil. Už tolik červených nedostává. Naopak si myslím, že někdy trpí na svou pověst. Jako v Superpoháru proti Plzni. Ostrý, nikoli likvidační faul na Petrželu a rozhodčí se chtěl předvést, že se nebál vyloučit Řepku. Je trochu i obětí, jdou po něm, chtějí ho vyprovokovat.“

Tvrdá, důrazná hra, to se dá pochopit, hlavně u stopera. Ale plivanec na Volešáka? Jak ten vidíte...
„Blbost to byla. Ale jak říkám, je to tím, že chce vyhrát. A nikdo rovněž neví, co mu Volešák ještě řekl. Mohlo to být něco urážlivého, co ho vyprovokovalo. Naštvalo, že se neovládl.“



To se ho zastáváte?
„Zastávám, vždyť je to můj syn!“

A co to řvaní na spoluhráče, na hřišti i v šatně?
„Přesně zapadá do jeho povahy. Jde po vítězství, že nezná slitování. Nad nikým. Po zápase se však uklidní. Já taky řval, až do převlečení. Jakmile jsem sundal fotbalovou zbroj, už nastal klid.“

Vadí vám, že hraje téměř každé ráno před tréninkem automaty?
„Je hravej, to patří k němu. Bavili jsme se spolu, zvládá to. Je to pro něj dobrej relax, hodí tam pár korun, zacinká to, zabliká. On ten blikanec potřebuje. (smích) Kalhoty neprohraje, takový typ není.“


Po porážce se Žilinou strávil celé odpoledne v restauraci a popíjel. I to schvalujete?
„O tom nic nevím. Ale po porážce je dobrý se nějak odreagovat a co nejdříve zapomenout.“

A pak si prý sedl do auta a řídil. Po vlivem alkoholu!
„Tak to nevím. A ani tomu moc nevěřím. On na auťáky je, líbí se mu krásné vozy. Ale to mně taky. Za socialismu jsem si pořídil mercedes, ovšem z druhé ruky. Jel jsem pro něj do Německa. Na takový nový auto peníze nebyly. K fotbalu patří hezký auta a ženský. To jde dobře dohromady.“

Tomáš se tímto heslem také řídí. Co jeho románek s modelkou Vlaďkou Erbovou?
„To je přece jeho věc. Určitě je to hezká ženská. Ale to si musí vyřídit doma. Já do toho zasahovat nebudu. Jak ostatně znám jeho paní, ta si to vyřídí sama.“

Hodně se o něm píše, mluví. Skutečně vás to nedokáže nadzvednout?
„Víte co, já jezdím do jedné výrobny k Železničnímu mostu, kde sedává jeden bývalý házenkář Dukly. Tuhle prohlížel noviny, začali jsme se bavit o fotbale. A povídá – zvláště ten pokerkovanej kretén, ten mě štve. Já byl zticha. Tak to mi jedno není. Když Tomáše vůbec neznaj a kecaj.“

Tetování mu nevyčítáte?
„Vůbec. Já bych to nechtěl. Ale za nás byla jiná doba. Jeho to chytlo v Itálii, kde je to moderní.“

Nebylo vám líto, jak skončila jeho reprezentační kariéra?
„To je škoda. A myslím si, že by trenér Bílek mohl po něm sáhnout a povolat ho. Zvláště, když se nyní zranil Sivok. Tomáš sice řekl, že ho reprezentace nezajímá, ale tomu nevěřím. Kdyby za ním zašli, on by pomohl. Aspoň na dobu, co by bylo potřeba.“

Myslíte, že se dá zapomenout na jeho vyloučení v baráži s Belgií, kdy český tým přišel o účast na MS 2002 v Asii? A na urážku předsedy Obsta, jehož nazval týpkem, za což se neomluvil?
„Bylo toho tehdy hodně. On má svůj názor, který nezmění a je přesvědčen, že za neúspěch mohli i funkcionáři. Řekne něco, nepřemýšlí tolik o tom, hlavně se utvrdí ve své pravdě. Když však provede nějakou blbost, hned ví, že ulítl. A mrzí ho to. Hned v tu chvíli.“

Nepřišel někdo za vámi, třeba nyní trenér Jozef Chovanec, abyste jim poradil, co s ním?
„S Pepíkem jsem nedávno mluvil, radu nechtěl. Starší trenéři jako Jarabinský byli přesvědčeni, že ho převychovají. Mladší jako Bílek a Lavička jsou hrozně měkcí. Na něj platili jen v Anglii. Tam taky byl vylučovaný, ale za fauly ve hře. Měl v sobě pokoru. Tady se ničeho nebojí.“

Přiznáváte tedy, že žádný výchovný recept není?
„Asi ne, on se nezmění. A možná by to byla škoda, fanoušci by přišli o hodně. Určitě vstoupí do historie. Nejen tím, co dosáhl, ale i tím chováním. To k němu patří. Kdyby byl jiný, nikdy by nebyl tak vysoko. Je takovej a bude. V těchhle letech se už nezmění.“