Blažek: Vyřazení Slavie mi nevadilo

Platí za hrdinu zápasů letenského týmu s aténským Panathinaikosem, byl to on, kdo dával naději, že tradiční kat českých mužstev konečně položí hlavu na špalek. Paradoxem je, že sám předpověděl, jak bídně v Lize mistrů české týmy dopadnou.

Na jaře minulé sezony jste o Spartě i jejích soupeřích skepticky řekl, že se stejně všichni sejdete v Evropské lize. To jste se docela trefi...
„Myslel jsem si to. Byl to prostě můj pocit. Co se týče Slavie, viděl jsem, že na jaře nebyla nic moc. V našem případě bylo dopředu jasné, že nás kvůli druhému místu v lize bude čekat těžký soupeř, navíc člověk zná vlastní sílu, ví, čeho je schopný. Potvrdilo se to tím, že jsme nepřešli přes Panathinaikos, i když jsme k postupu měli blízko. Ale asi na to ještě nemáme kvalitu. Samozřejmě jsem si přál, abychom přelezli třetí předkolo a hráli s nějakým velkým mančaftem, ale nakonec se ta předtucha vyplnila. Bohužel."

Když český klub narazí ve třetím předkole Ligy mistrů na Tiraspol a vypadne, není to luxusně prováhaná šance?
„Slavia to určitě prováhala. My jsme s Tiraspolem hráli loni, podle mě je to soupeř, přes kterého by se mělo přejít. Ale když ho slávisté dostali, říkal jsem si, že to nebude žádná sranda. Není to tak, že by se přes Tiraspol dalo postoupit úplně jednoduše. Taky jsme měli nějaké problémy. Ale porazili jsme ho..."

Váš spoluhráč Tomáš Řepka klidně přizná, že Slavii v evropských pohárech nefandí. Co vy?
„Abych pravdu řekl, ve středu mi jenom pípla zpráva, jak to dopadlo. Neskákal jsem radostí, ale že by mi to nějak vadilo, to taky ne... (usmívá se) Pro český fotbal je to určitě škoda." (zvážní)

Sledoval jste, co se ve Slavii přes léto dělo kolem brankářů?
„Vůbec. Až když vyšla zpráva, že ten gólman... Jak se jmenuje? Že Romanovs měl údajně chytat, být jedničkou, ale přišlo se na to, že nemůže chytat v pohárech. To bylo jediné, co jsem zaregistroval, jinak jsem to neřešil. Měl jsem za to, že bude dál chytat Vaňous (Martin Vaniak)."

Deniss Romanovs při nástupu do Slavie zatajil, že má čtyřzápasový trest, nechtěl přijít o práci. Máte pro jeho jednání pochopení?
„Jaká je národnost?"

Lotyš.
„Hm. Chápu to, takoví lidé prostě jsou. I když nevím, jestli bych udělal to samé, co on. Určitě bych nešel do nějakého klubu a neřekl, že nemůžu čtyři zápasy v poháru chytat. Na druhé straně klub musí být natolik profesionální, že se mu nemůže něco takového stát."

Jak vycházíte s Martinem Vaniakem?
„Naprosto normálně. Vztah k němu mám stejný jako ke každému jinému brankáři. Nějací velcí kamarádi nejsme, ale potkali jsme se párkrát v nároďáku a bylo to v pohodě."

Uznáváte ho?
„Je starší o dva roky, takže určitě uznávám to, že v naší lize dokázal hodně. Chytal za Olomouc, Drnovice, Most, dostal se i ven. Jeho kariéra je hodna uznání."

Dokážete se vžít do role Jana Hanuše, který se najednou musel postavit do slávistické brány? Byl jste někdy v podobné situaci?
„Dokážu, dokážu. Protože já to zažil taky. Když jsem byl v dorostu Slavie, vytáhl mě trenér Petržela do áčka. V podstatě po půlroce jsem musel zaskakovat za Zdeňka Jánoše a čekaly mě podobné zápasy. Jeden jsem odchytal dobře, pak přišla nějaká hloupost. To je prostě mládí, každý si tím musí projít. Nejde to hned. Takový brankář, který to okamžitě zvládne, se narodí jednou dvakrát za deset let. Viz Petr Čech."

Lze takovému mladému brankáři, jako je Hanuš, něco poradit, aby svou misi zvládl?
„Poradit, to je to nejjednodušší. (směje se) Všechno se naučí jedině tak, že bude pravidelně chytat. Těžké zápasy. Jediná dobrá rada je, že když něco zkazí, tak to nesmí chtít hned napravit. To pak zavání ještě větším průserem. Lepší je být v klidu a dělat jen to, co máš. Taky to znám. Řekneš si: Tak teď jsem to posr... A začneš běhat po celým velkým vápně, chceš chytit každý centr, protože chceš zaváhání napravit. Lepší je zachovat klid a nepouštět se do větších akcí." (usmívá se)

Vy sám jste teď zažil zklamání z vyřazení Panathinaikosem Atény. Jak jste se sbíral z úterní kruté porážky 0:3 v odvetě?
„Večer po zápase jsem to měl v hlavě. Byl jsem naštvanej. Kdyby to bylo jako loni, kdy u nás Panathinaikos vyhrál a my jsme do Atén jeli s tím, že nemáme co ztratit a že to zkusíme... Ale letos to bylo trošku jinak. A to mě docela štvalo. Myslím, že jsme to nezvládli. Nebo nezvládli... Měli jsme to zvládnout líp. Všichni."

Věřil jste po prvním zápase, že můžete Panathinaikos vyřadit?
„Měl jsem v sobě víru, že se to může povést. Ale na druhé straně i respekt, obavu, abychom zápas odehráli tak, jak jsme si představovali. A ne tak, jak to potom dopadlo. Nesešly se dvě tři věci. Za prvé odehrát zápas v Aténách tak jako v Praze. To se některým nepovedlo. Za druhé mít štěstí. Měli jsme ho, ale jenom po určitou dobu. A za třetí nedostat gól do konce první půle. Dostali jsme ho v pětačtyřicáté minutě. To bylo špatný."

Byl jste nervózní z toho, že dlouho nebylo zřejmé, zda bude hrát Tomáš Řepka?
„Já tohle neřeším. Vlastně už druhý den po ligovém zápase s Bohemkou se vědělo, že nebude moct hrát. Takové zranění se nemůže vyléčit za dva za tři dny, to nejde. Takže na to, že Řepa nebude hrát, jsem byl připravený. Nastupujeme spolu x let, takže by mi bylo v podstatě jedno, jestli bych do poslední chvíle čekal, jestli bude hrát, nebo ne. V té chvíli jsem prostě nepřemýšlel nad tím, že s námi není. Samozřejmě to pro nás byla obrovská ztráta. Vy pořád vydáváte nějaké statistiky, jak to je, takže z nich vím, že s Řepou vyhráváme a bez něj prohráváme. Je to tak."

Mohl ho vůbec někdo nahradit? Roman Hubník se ve Spartě skvěle chytil, ale sám všechno nezvládne...
„Hubňa s Řepou jsou ideální stoperská dvojice. Když jeden vypadne, je to trošku problém. V současné době je Řepu složité nahradit. Jen tak se to nepovede. Není tady za něj rovnocenná náhrada."

Překvapilo vás, jak Hubník do mužstva zapadl?
„Od první chvíle jsem viděl, že je to kluk, který nemůže být v žádném mužstvu špatný. Nic nevypustí, nikomu nic nedá zadarmo. Po každém zápase je zpráskaný, kulhá. Ale uběhnou tři dny, týden - a on na hřišti stojí znovu a znovu jede naplno. Dát ho k Řepovi byla trefa. Mám z nich dobrý pocit."

Mimochodem, každý vás má s Řepkou za velké kamarády. Jaký je vlastně váš vztah?
„Na Spartě spolu trávíme skoro každý den, ale že bychom se scházeli v soukromí, to ne. Osobně mi by to nevadilo, ale spíš se potkám s Páťou Bergrem, když jdeme na nějakou akci, na večeři, s manželkami."

Když jste v odvetě předvedl tři vynikající zákroky, srazily vás o to víc tři inkasované góly?
„Záleží na tom, jestli to řešíš, jestli si to připouštíš, nebo si řekneš: Kurňa, oni byli dobrý. A oni dobrý byli, dali tři góly. Třeba jsem ještě něco chytil, ale holt jsme nehráli tak, jak jsme hrát měli, a asi jsme si prohrát zasloužili. Samozřejmě mě ty góly mrzely, hlavně ten první. Do pytle, přežili jsme takovou dobu, byli jsme pod tlakem, Řekové promarnili šance. A přijde poslední minuta, trestňák a gól. To mě docela vytočilo."

Třetí gól byl hodně sporný, střetl jste se s Dimitriosem Salpingidisem. Co se vlastně stalo?
„Jednou nohou mi zajel do lýtka (ukazuje) a druhou do míče, který jsem už chytil. Kdybychom byli nastejno, pochopil bych to, kolikrát se mi to stalo. Ale on mi šlapákem míč vykopl z ruky. Balon odskočil, on stál a dal gól. Asistent rozhodčího na to přitom koukal, byl jsem k němu natočený. No jo, to mě vytočilo. Měl jsem zachovat klid, už to nic neřešilo. Ale nechal jsem si dát zbytečnou žlutou."

Mohl jste si v téhle chvíli počínat důrazněji?
„Šel jsem nohama dopředu, ale všímal jsem si míče, abych ho udržel. Musel bych tam skočit a polámat mu nohy, nekoukat na balon. V takových chvílích se člověk zatne a musí do srážky jít. Pak jde o to, kdo vydrží víc." (usmívá se)

V obou zápasech jste se hodně zlobil na spoluhráče, na záložníka Luboše Huška, ale hlavně na obránce Manuela Pamiče, kterému utíkali protihráči. Proč svou roli nezvládli?
„Hušek dal špatně balon, to se stane. Udělal to jednou. U Pamiče byl problém v tom, že se mu to v zápase stalo snad čtyřikrát. Když jsem na něj vylít´, stalo se mu to podruhé během tří minut. Jednou šlo o hlavičku, podruhé o volej. Říkal jsem si: To už přece není normální! Dvakrát to bylo úplně stejné! A stalo se to i při druhém gólu. U Pamiče je to problém, on to dělá skoro furt..."

Kritizován byl i druhý stoper Niklas Hoheneder. Jak se zdál jeho výkon vám?
„Já si myslím, že to zvládnul. Fauloval před prvním gólem, bylo to zbytečný, ale stalo se. Místo odkopu volil přihrávku a potom jsme inkasovali, ale jinak s Cissém neprohrál jedinou hlavičku. Na to, že hrál v podstatě první složitý zápas za Spartu a je to Rakušan, možná rozumí víc než ten kluk z tý Jugošky. Od začátku na mě dělal dobrý dojem, už v přípravě nebyl zbrklý, žádný plašan. Nemusel by být špatný."

Když jste se tolik naštval, dohrával jste to ještě v šatně?
„Samozřejmě jsem to dohrával, nejen já, ale i Patrik (Berger). A taky po zápase. Mužstvo se přece nemůže za týden takhle diametrálně změnit. Nebylo to od nás vůbec odvážné."

Měla Sparta už nyní na postup, nebo mužstvo ještě potřebuje čas, aby dozrálo?
„Řeknu to takhle: Někteří čas určitě potřebují. A někteří na druhé straně toho času dostávají až moc. Na to, co by měli odevzdávat. Měli by už být persony. Bohužel se furt čeká. Ale to je můj názor, někdo to může vidět jinak."

Vám oba zápasy s Panathinaikosem vyšly. Cítil jste se v laufu?
„Když jsem se loni vrátil do Sparty z Norimberku, cítil jsem se výborně, všechno bylo v pořádku. Ale bylo po mistrovství Evropy, po kterém jsem dostal jen pár dní volno, a na konci přípravy jsem se zranil. To pro mě bylo docela frustrující. Pak jsem se z toho nějak vylízal, O. K., a čekal jsem na šanci. Letos to bylo jiné. Po šampionátu jsem švihnul s nároďákem, takže jsem měl tři týdny dovolené, v klidu jsem si vyjel s rodinou na dovolenou, žádný stres, pohoda. Vrátil jsem se, odtrénoval celou přípravu. Je to teď pro mě asi klidnější, cítím se dobře. Nezabýval jsem se tím, jestli budu mít formu, nebo ne, byl jsem rád, že jsem připravený. Nic mě nebolelo, měl jsem chuť do fotbalu."

Před rokem, kdy jste končil v Norimberku, tehdejší sparťanský trenér Vítězslav Lavička sháněl gólmana, myslel však na Marka Čecha. Věděl jste to?
„Věděl jsem jen, že Sparta chce gólmana. Když to prosáklo, neměl jsem informace, že bych se měl vrátit. To, že o mě má klub zájem, jsem se dozvěděl od Honzy Stejskala na mistrovství Evropy. Říkal jsem O. K., dobrý. Neřešil jsem, že má jít do Sparty někdo jiný, vůbec jsem nebyl zklamaný. U ž mi není dvacet, nedivil bych se, kdyby pomýšleli na někoho mladšího."

Ale neříkejte, že by vám nevadilo jen tak přepustit místo konkurenci.
„Určitě by mi to nebylo jedno. Pokud bych cítil, že mám natrénováno, mám výkonnost a jsem v dobré formě, samozřejmě by mi to vadilo. Ale pokud vidím, že je přede mnou kluk, který má všechno, a já už mu nestačím, nedá se s tím nic dělat."

Vítězslav Lavička sázel na Matúše Kozáčika. Jak jste to nesl?
„Nebral jsem to špatně. Asi to tak pánbůh chtěl, že jsem se hloupě v blbý čas zranil a nestihl začátek sezony. Ta se rozjela dobře, nebyl tam žádný problém. Já jsem čekal, připravoval se, vyléčil ze zranění. Určitou dobu jsem si říkal: Jsem připravenej. A budu čekat, co se stane."

Věřil jste si, že už nadobro neskončíte jako náhradník?
Samozřejmě jsem věřil tomu, že bych se mohl vrátit. Na druhou stranu jsem přemýšlel, že když všechno půjde dál, jak to šlo, a Matúš bude v pohodě, dal bych se na studium trenérské licence A. Měl bych na to čas. (směje se) Fakt. Žádný stres."

Když tým převzal Jozef Chovanec, bylo jasné, že se v bráně okamžitě objevíte zas?
„On to Pepa řekl skoro jasně. Že chce, abych chytal já. Já to neřešil. On to viděl po svém a dal mě do branky. Moje starost byla, abych na to byl připravený a pak už to třeba nepustil. Za měsíc může být všechno jinak..."

Jakmile Chovance doplnil Martin Hašek, bralo se to vzhledem k vám jako velmi pikantní záležitost. Jako spoluhráči jste se prý moc v lásce neměli, vy jste se však podobným reakcím divil.
„To jsem se bavil. Ano, divil jsem se. Byli jsme spolu asi třikrát na dovolené, manželky se znají, děti taky. Kdo s takovými věcmi chodí? Asi to vzniklo tím, že jsme měli rozdílné názory na věci týkající se fotbalu nebo toho, co se dělo ve Spartě. Ale jinak jsme spolu nikdy nevycházeli špatně."

Všichni přece vědí, že Hašek byl jako hráč ve Spartě za trenéra Jaroslava Hřebíka sám proti všem...
„Když se vrátil z Rakouska, když tady byl Hřebík, tak to vzniklo a tak to bylo. Ale já to vůbec neřeším. Taky jsme se pak s Hašanem pobavili."

A propos, kam společně jezdíte na dovolenou?
„Teď už nejezdíme. Jezdívali jsme na lyže, na hory, na ledovec. Já, Marek Kincl a Hašan."

Do Sparty jste se vrátil z angažmá v Norimberku, na které jste čekal hodně dlouho. Trvalo jen rok. Jaké na něj máte vzpomínky?
„Jenom ty nejlepší. Nemůžu říct špatný slovo. Bohužel to vyvrcholilo sestupem, ale jinak - zahrál jsem si rok bundesligu, byli jsme úspěšní v Poháru UEFA. A nebyli jsme mužstvo na sestup. Měli jsme smůlu, že spoustu zápasů, ve kterých jsme vedli, jsme nakonec remizovali nebo 0:1 prohráli. Nepamatuju se, že bychom někde dostali třeba 0:4."

Zvládl jste tehdy přesun do nového prostředí?
„Na každého cizince je kdekoli venku tlak. A v Německu obzvlášť. Nemyslím tím očekávání a tak, ale tlak médií. U nás je to sranda, když přijde hráč ze zahraničí, je to pro noviny a televize zážitek, hned ho obletují. Jéžiš, my chceme rozhovor! V Německu je to opačně. Jé, on neumí německy, to bude problém! Já jsem říkal: Co je komu do toho? Na mě byl tlak hned od začátku, protože druhý brankář byl Němec, a oni pořád spekulovali. Měl jsem alespoň klid v tom, že trenér mě do týmu chtěl, znal mě. Řekl, že nebude řešit, kdo bude jednička, jeho důvěra mi na začátku pomohla. První kolo bylo špatný, udělal jsem chybu, ale on mě podržel. A ve třetím ve čtvrtém kole už to bylo v pořádku. Pak jsme postoupili do skupiny Poháru UEFA, tak do další fáze, a odehráli jsme dobré zápasy."

V Norimberku jste měl nedorozumění s fanoušky. Uškodil jste si sám?
„Asi jsem si je rozhněval až na jaře. Bylo to v zápase s Cottbusem, vedli jsme 1:0. Dostali jsme gól trošku z úhlu na první tyč. Jenže bohužel nikdo neviděl, že střela šla na tu zadní, náš obránce ji patou tečoval a já jsem nestačil zareagovat. Z tribun to vypadalo, že jsem úplný debil. Ke konci už jsem fungoval skoro jako stoper, odkopnutý míč šel přese mě, ale kontroloval jsem ho, ani nešel do brány. Věděl jsem, že ho nebudu mít hned po odraze, tak jsem se otočil, běžel, pustil jsem si ho do vápna a tam ho chytil. A všichni najednou začali pískat. Tak jsem jim ukázal prstem, aby byli zticha."

Když jste se v Norimberku ocitl na lavičce, prohlásil jste, že byste neměl jet na EURO. Nakonec jste byl v nominaci, i když jste nechytal, a vyvolalo to údiv. Vnímal jste to?
„Hlavně mi šlo o to, abych byl zdravý. Co bych jinak na EURO dělal? Ale pak jsem začal naplno trénovat. Jenže v Norimberku byl nový trenér, trošku divný. Mluvil jsem s Honzou Stejskalem i trenérem Brücknerem, říkali, ať jsem v klidu a dám se v první řadě dohromady."

Po šampionátu jste dal reprezentaci nenápadně sbohem. Jak to proběhlo?
„Nedělal jsem to jako Jenda Koller, který po prohře s Turky obcházel kabinu a tekly mu takovýhle slzy. V podstatě jsem se ani s nikým neloučil. Přiletěli jsme domů a já v autobuse říkám: Chlapi, vidíme se naposledy. Občas se za vámi přijdu podívat, čau." (směje se)

Neuvažoval jste někdy o návratu? Třeba na výpomoc jako třetí gólman?
„Ne, ne, ne. Nemělo by to takhle fungovat. To je můj pocit. Když jednou něco řeknu, tak to platí. A to neútočím na Jendu Kollera, který se chce vrátit a pomoct, to je jeho věc. Zohlednil jsem i svůj věk, myslím, že jsem udělal dobře. Alespoň mám víc síly pro klub."