ROZHOVOR - Tak špatně mu ještě nikdy nebylo. „Chtěl jsem skončit s fotbalem,“ popisuje zkušený útočník pražské Slavie Stanislav Vlček, jak se cítil velkou část loňského podzimu.
Připadal si jako bez energie. Teď ji však forvard Slavie Stanislav Vlček čerpá zpět. Momentálně na Kanárských ostrovech, kde jsou červenobílí na soustředění před jarní částí ligy. Brzy čtyřiatřicetiletý borec věří, že to zlé už je za ním, a v rozhovoru vysvětluje, proč se na podzim psychicky zhroutil.
Vypadá to, že náladu už máte veselejší než na podzim. Je to tak?
„No o moc veselejší vlastně nemůže být. Protože když se podíváme na tabulku, tak to mluví jasně. Na druhou stranu jsem si prošel po Tiraspolu (vyřazení Slavie z předkola Ligy mistrů - pozn. red.) krizovým obdobím, kdy mi nebylo dobře, a myslím, že teď už je to lepší.“
Ve srovnání s podzimem se tedy cítíte psychicky lépe?
„Určitě. Věřím tomu, že jsem mužstvu ještě schopen něco dát. Cítím se dobře, ale nechci to zakřiknout. Uvidí se až po prvních ligových zápasech.“
Z čeho čerpáte energii?
„Už na konci podzimu jsem cítil, že to půjde, že se vzchopím. Ovšem předtím to bylo opravdu strašné. To zklamání bylo obrovské. Byla ve mně strašná nechuť. Neměl jsem náladu vůbec do ničeho. Do tréninků. Do ničeho.“
Jak se taková nechuť projevovala?
„Přiznám se, že jsem se s tím nikdy nesetkal. To říkám upřímně. Kdybych nebyl srab, tak jsem skončil. Byl jsem přesvědčený, že už nemá s fotbalem smysl pokračovat. Chtěl jsem s tím nadobro praštit. Už jsem to chtěl říct i trenérovi. Byly to strašné stavy. Na trénink jsem jezdil s nechutí. Tak, jak jsem se do Slavie z Anderlechtu šíleně těšil, tak přišlo šílené zklamání. Vystřízlivěl jsem po Tiraspolu.“
Slávistický útočník má za sebou nepovedený podzim • Foto Michal Beránek (Sport)
Nebral jste si to až moc?
„To ano. Přiznávám, že jsem to nezvládl. Nechtěl jsem zklamat vedení, fanoušky. Navíc jsem byl pod drobnohledem. Vzal jsem si toho na sebe víc, než jsem mohl unést. Sesypalo se to na mě tak, že jsem si s tím nevěděl rady.“
Trenérovi Jarolímovi jste svůj úmysl ukončit kariéru oznámil?
„Až potom, co jsem se z toho nějak dostal. Ovšem když jsem byl na dně, přiznám se, že už jsem byl téměř rozhodnutý, že za ním zajdu a tuhle věc mu oznámím. Nakonec se to u mě zvedlo, ovšem stejně jsem za trenérem zašel. Sedli jsme si a otevřeně jsme se pobavili o tom, co jsem cítil a jak až jsem byl dole.“
Co vám řekl?
„Říkal, že je to sport, že ho někdo prožívá víc, někdo míň. A že jsem za ním měl zajít daleko dřív, že by mi ten úmysl skončit rozhodně rozmluvil. No a dále to, že je rád, že jsem nakonec s fotbalem neskončil a že se já i Slavia ještě zvedneme.“
Zkuste popsat, jak jste se v tom stavu choval?
„Moje rodina si se mnou užila své. Neřekl bych, že jsem byl na ně nevrlý, ale samozřejmě to manželka poznala. Nechtěl jsem to tahat domů, ovšem nešlo to. Snažili se mě držet, doma mi říkali, že fotbal není všechno. Jenže já to neposlouchal, bral jsem to jako svoji prohru. Že jsem Slavii nepomohl a selhal.“
Jak silně ve vás ta myšlenka, že to „zapíchnete“, bublala?
„Asi dost. Jenže pak jsem si říkal, jaký vliv by to mělo na mužstvo. Dal bych mu asi takovou ťafku, že by to bylo s týmem ještě horší. Tak jsem to neřekl a dusil jsem to v sobě. Jsem takový, někdo na špatné věci a prohry zapomene, já to nosím stále v hlavě. Jiný už nebudu. Myslel jsem si, že po Tiraspolu nastal konec světa. Nevěděl jsem, jak z toho ven.“
Zkoušel jste hledat pomoc u psychologů?
„To ne. Mám však kamaráda, který není od fotbalu a můžu se s ním o těchto věcech bavit. Radu mi dal. Ovšem já jsem se z toho nakonec dostal sám. Chtělo to čas. Pomohlo mi i to, když jsme se v závěru podzimu zvedli, porazili Brno a v poháru přešli přes Karvinou.“
Nemůžete do toho spadnout znovu?
„Ne. Tohle už se opakovat nebude. Větší zklamání už zažít nemůžu. Jsem stoprocentně přesvědčen o tom, že už se do toho stavu nedostanu. Teď už to jinak berou i fanoušci. Něco ode mě očekávali, ale na podzim vystřízlivěli. A teď už je můžu jen překvapit.“
Ve Slavii je nyní šest útočníků, nebojíte se, že hrát nebudete a že to na vás přeci jen znovu padne?
„Ne. Opravdu ne. Kdyby se stalo cokoliv, tak do tohoto stavu už se nedostanu. Když prohrajeme zápas, už se tím nebudu trápit, aby mě to znovu sundalo. I když nebudu nastupovat, tak mě to nesloží. Budu se rvát dál... Dobře, třeba to nepůjde a v létě si řeknu: Končím, nemá to smysl. Ale nedostanu se do takové depky, jakou jsem měl na podzim. To vím stoprocentně!“
Může se stát, že z šestice útočníků ještě nějaký odejde. Co když to vedení klubu oznámí vám? Ani to vás nezlomí?
„To ne. Kdyby o mě nějaký klub projevil zájem, šel bych do toho. Asi už bych nechtěl jít někam daleko, kde bych byl bez rodiny. To už bych kousal špatně. Ovšem kdyby Slavia řekla: Nechceme tě, neměl bych problém odejít. Nejsem tak ješitný, že bych do horšího klubu nešel.“
Na podzim jste řekl, že vás trochu tížila kapitánská páska. Navléknete ji na jaře?
„Zatím jsme kapitána nevolili. Ovšem je pravda, že na podzim, tím že odešel Erich Brabec, jsem toho na sebe naložil ještě víc než obvykle. Ale teď bych se nebránil, klidně bych si pásku navlékl znovu. Začínám od začátku!“
Asi jste nečekal, že vás ve třiceti třech letech potká taková krize, že?
„To rozhodně ne. Prožíval jsem různá období. Dařilo se, nedařilo, ale tohle bylo moc.“
Probíral jste svůj stav se spoluhráči?
„To ne. Nechtěl jsem své problémy tahat do kabiny. To by týmu nepomohlo. Oni to na mně stejně všichni viděli. I trenér Jarolím mi pořád opakoval: Stando, neblbni, vždyť je to jen fotbal. Jenže to už můžete říkat horem dolem. Nepomohlo to.“
Napadlo vás, že jste se třeba do Slavie neměl vůbec vracet?
„O tom jsem přemýšlel hodně často. A vždycky jsem došel k tomu, že to dobře bylo. Já jsem v Belgii mohl zůstat, můj táta mi říkal, že jsem tam zůstat měl a že bych měl klid. Jenže já jsem si chtěl zahrát na novém stadionu, a to se mi splnilo. I přesto, že jsem si prošel touto krizí, návratu do Slavie jsem nezalitoval ani jednou.“
Co byste dělal, kdybyste na podzim s fotbalem přeci jen seknul?
„No, to je zajímavá otázka. Ono je to totiž tak, když přemýšlíte o něčem, už nedohlédnete dál. Takže nevím.“
Tak si tu situaci představte.
„Zatím jsem neskončil, takže to jde špatně. Ovšem je jasné, že závěr kariéry se stejně blíží. Když se s lidmi z vedení nerozejdeme ve zlém, což doufám, že ne, tak si třeba sedneme a půjdu místo Ondry Zlámala (mrkne na vedle sedícího vedoucího komunikace klubu) a budeme mít nového mluvčího.“
Vy jste výřečný, tak by to šlo, ne?
„Taky si myslím (Ondřej Zlámal se smíchem: Tak si to rovnou vezmi! Tady to máš!). Ne, teď vážně, třeba s dětmi by mě to bavilo. Fotbal je víc než půl mého života, byl bych rád, kdybych u toho mohl zůstat.“
