V březnu oslavil padesáté narozeniny. Jenže místo toho, aby se oddával klidnému rozjímání, je Jozef Chovanec v poslední době v ráži. Generální sportovní manažer pražské Sparty, který zároveň vykonává část trenérských povinností, se dokáže pěkně obout do vlastních hráčů.
Ironie z něj čiší, jen co otevře dveře do své rozlehlé kanceláře s výhledem na Pražský hrad. Hned za dveřmi odpočívá vak s golfovými holemi, které dostal k narozeninám. „Ty mám na hráče – mohou si vybrat, kterou dostanou přes záda,“ prohodí jen tak Jozef Chovanec. Po Danielovi Křetínském nejvyšší muž letenského velkoklubu, který se snaží vyhrabat zpátky na vrchol.
(směje se) „To ne. Ale možná to tím věkem opravdu je. V padesáti už můžu mluvit víc.“
Dřív jste mluvil ve frázích, teď jste docela ranař – třeba vůči vlastním hráčům. Čím to?
„Já nevím, kolik vám je let, jak dlouho mě znáte. Takhle mě vnímali novináři, takhle mě chtěli vidět. Teď mě vidí zase jinak. Není to tím, že bych mluvil jinak. Určitě ne.“
Tak s tím rozhodně nesouhlasíme.
„Nemusíte. Vy jste všechno s radostí napsali, že rád používám fráze, a pak jsme se dál nebavili. Pak byste se třeba dozvěděli více.“
Ba ne, býval jste diplomat, nešel jste do konfliktu.
„Neřekl bych, že jsem se vyhýbal konfliktu. Byl jsem v konfliktních situacích a snažil jsem se je řešit adekvátně. Někdy člověk musí být diplomatičtější, někdy ne. Ale člověk se taky učí. Vy novináři se taky měníte. Všechno je jiné. Fotbal dostává daleko větší prostor než dřív, je větší možnost vyjádřit se.“
„To je realita. Tak to je.“
To moc nepřipomíná legendární železnou Spartu.
„Železná Sparta byla úplně někdy jindy, nevím, kdo to začal používat. Železná Sparta je historie. Já ji ctím a chci, aby Sparta byla zase taková, vnitřně silná. Aby nebyla jenom navoněná bída. Chci, aby to bylo postavené na reálných základech. Pokud to tak necítím, musím pravdu říct. A myslím, že fanoušci, lidé, kteří se o Spartu zajímají, to ocení. Musejí dostat pravý obraz. Nesmějí být ničím klamáni.“
Sám ale přece dobře pamatujete, jak tenhle obraz Sparty působil na soupeře: říkávalo se, že prohrávali už u Průhonic. To už dávno neplatí.
„My jsme si to postavení vybojovali sami. Nebylo to umělé. Taky nám to nějaký čas trvalo. Na Spartě jsem zažil i období, kdy jsme byli dvanáctí. A potom jsme si na českém fotbalovém nebi vybojovali takové místo, že z nás ostatní týmy opravdu měly respekt. Cítily, že jsme vnitřně silní, byli jsme soudržní, jednotní ve vystupování. Nebyly žádné excesy. V tom jsme byli strašně silní. Hráči, kteří na Letné byli, vyloženě v sobě cítili Spartu, její okolí, zázemí, diváky. Bylo to dobou i složením týmu. Železná Sparta byla dlouho před námi, ale my jsme ji měli jako vzor. Mluvili jsme s bývalými hráči, potkávali jsme se. Měli jsme k sobě velice blízko, dnes jsou všichni od sebe dál.“
„Klidně. Klidně ať si dovolí. Je to v pořádku. My to musíme udělat taky. A ještě víc. Ať si to ostatní okusí, my si taky budeme testovat naše schopnosti. Na ty pozice se musíme zase sami vrátit. Řeči nám nepomůžou.“
Chtěl jste současné hráče svým výrokem o průměrné Spartě vyprovokovat?
„Je těžké vyprovokovat je. Právě vztah ke Spartě spoustě z nich chybí, není ucelený. Už dřív jsem upozorňoval na to, že fotbalista, který do Sparty přijde a bude říkat, že je pro něj odrazový můstek, pro mě začíná být podezřelý. A říkám si, jestli by u nás měl vůbec hrát.“
To dneska říkají skoro všichni, ne?
„Hráči můžou být někým navedení. Nebo si neváží toho, kde jsou, kam se dostali, co jim klub nabídne, že jim znovu nabídne šanci. A nejde jenom o Spartu. Mnozí to berou tak, že v klubu budou jen chvilku a zase půjdou jinam. Nikdy to tady nebylo, ale v posledních letech to tak začalo fungovat. Z některých hráčů byly uměle dělány osobnosti Sparty – a přitom za sebou nic neměli, neměli nic odehráno. Možná to byla věc marketingu, ale určitě to nebylo dobře.“