Richard Šíma
28. června 2016 • 17:53

Byla to bezradnost, ale fandit Anglii nepřestanu, říká hokejista Hubáček

Nejen jeho fandové o něm dobře vědí, že je vášnivým fanouškem anglického fotbalu. Hokejový mistr světa z roku 2010, Petr Hubáček, trpělivě snáší neúspěchy Angličanů, které se řadu let vrší, a dále zůstává jejich zaníceným přívržencem. Ovšem porážka na evropském šampionátu s Islandem, to tu ještě nebylo. Angličtí fanoušci běsní. Hubáček prý překvapení tušil…



Má jednu pozoruhodnou zvyklost. Televizní sportovní přenosy sleduje obvykle vestoje. Zvláště ty, které si chce zvlášť vychutnat. Když se k televizi postavil v pondělí večer, věřil, že o dvě hodiny později oslaví anglický postup do čtvrtfinále. Byl by mu možná postačil, Petr Hubáček, čerstvá posila Pardubic, ví, že současná Anglie mezi topfavority šampionátu nepatří. Jenže přišel šok. Historický propad Angličanů.

Jak jste zápas, v němž vaši oblíbení Angličané prohráli s Islandem, prožil?
„No, jak bych vám to… Postavil jsem se k televizi, když dal Rooney gól z penalty, zakřičel jsem si, zůstal jsem normálně dál stát a věřil jsem, že to Angličani dotáhnou. Když pak Island vyrovnal, pořád jsem zůstal stát. Když dali druhý gól, sednul jsem si a už jsem nevstal.“

To vaše stání u televize, to si žádá vysvětlení…
„Mi to přijde normální. Když jsem na stadionu, taky se dívám raději vestoje než vsedě. Doma to samé. Člověk je jakoby zúčastněný s těmi, co na tom hřišti makají. A s tím pocitem se sedět nedá.“

VŠE O FOTBALOVÉM EURO 2016 ČTĚTE ZDE >>>

Takže když jste za stavu 2:1 pro Island usedl, znamenalo to fanouškovskou rezignaci?
„To byl přesně ten špíl, kdy makáte, jdete jakoby nadoraz a přitom jste bezradní a nejde vám nic. To znám z hokeje. Bruslíte, jdete naplno a přitom víte, že v tomhle zápasu vám to tam už prostě nespadne. Přesně to jsem cítil z Angličanů. Tušil jsem a s přibývajícím časem mi bylo jasné, že jestli můžou dát gól, tak jenom z nějaké šťastné standardky.“

Měli Angličané podle vás ve Francii navíc?
„Nechci si hrát na experta, to určitě nejsem. Ale měl jsem už v zápasech ve skupině pocit, že tomu mužstvu něco chybí. Šmrnc. A kromě toho je tady problém s Waynem Rooneym.“

Zklamal vás?
„O to nejde. Umím si představit, jak je trenérovi, který má v mužstvu takového hráče, jakým Rooney je, a přitom ví, že na jeho oblíbeném postu má lepší fotbalisty. Vardyho nebo Kanea. A tak pro Rooneyho, který je kapitán a vůdce, hledá jiný post. Našel mu ho v záloze a asi jsme všichni viděli, jak se tam Rooney trápil. Jenomže to je asi hrozně těžké říct mu, hele, jsi lídr, ale zůstaneš na lavičce.“

Jak jste se coby anglický srdcař s porážkou od Islandu srovnával?
„Usnul jsem v pohodě. Býval jsem takový ten zarytý fanoušek a všechno jsem z toho fanouškovského pohledu taky vnímal. Dnes to prožívám víc jako sportovec. A když se na to takhle díváte, musíte Islanďany ocenit. To byl přece úžasný příběh drsných a přitom naprosto férových chlapů, kteří porazili své velké vzory. Bylo vidět, jaký mají k Angličanům respekt. Ten opravdový. I když vedli, pořád hráli fér, nesnížili se k žádným simulacím, k žádnému zdržování, to byl zážitek. A přitom nedali Angličanům ani metr zadarmo. Takže když ten fotbal skončil, nevypnul jsem to, naopak jsem se díval na jásající Islanďany a jejich fanoušky. To bylo něco.“

Co soudíte o budoucnosti anglického fotbalu? Dočkáte se vy, jeho fanoušci, konečně nějaké velké radosti?
„Pro mě je radost, když mám čas a můžu si do Anglie na nějaký ten zápas zaletět. Miluju tu tamní atmosféru a ty stadiony. A pokud jde o tu budoucnost, řeknu to takhle. Teď bude kvalifikace na mistrovství světa, tou Angličani v pohodě proplují. A pak začne to mistrovství a já doufám, že budu u fotbalu zase celý zápas stát. Anglii fandit nikdy nepřestanu.“