Ne, nešálí vás zrak. Němci v kvalifikaci jedenadvacítek na mistrovství Evropy ztrácejí na český tým propastných deset bodů. Za překvapivým rozdílem stojí silná generace kolem Tomáše Pekharta, ale i turbulentní změny uvnitř německé reprezentace.
Když Němci loni slavili triumf na mistrovství Evropy do 21 let, český tým se ještě vzpamatovával z ostudy, kterou si uřízl v kvalifikaci. O rok později se situace otočila: Češi udivují skvělými výsledky, šestým vítězstvím v řadě si ve středu proti San Marinu předčasně pojistili účast v baráži, zatímco Němcům se ze třetího místa šance na postup definitivně rozplynula.
Země, která se tradičně pyšní juniorskými úspěchy, bude příští rok na šampionátu chybět. „Po porážce s Islandem si uvědomili, že to budou muset řešit, ale teď už je pozdě,“ říká trenér Stanislav Levý. Pro české fanoušky je to zajímavá změna: současná jedenadvacítka je o třídu výše než obdivovaní Němci, což se potvrdilo i ve vzájemném souboji, který Češi vyhráli 2:1.
Proč? Důvodů se nabízí hned několik. Na prvním místě stojí silná generace hráčů, ze kterých Dovalilův výběr těží. „Němci mají mimořádné silné ročníky 1992 a 1993, ale ročník 1989, na kterém jednadvacítka stojí, máme momentálně asi lepší,“ tvrdí odborník na mládežnický fotbal Josef Pešice.
„Myslím, že o nich v budoucnu ještě uslyšíme,“ přitakává Levý. Stačí si prohlédnout seznam hráčů, kteří se narodili v roce sametové revoluce. Ondřej Mazuch, Ondřej Čelůstka, Jan Morávek, Martin Zeman nebo Tomáš Pekhart. Kolem nich se všechno točí. „Tahle generace v podstatě v každé věkové kategorii startovala na vrcholné akci. Byla na šampionátu sedmnáctek, devatenáctek i dvacítek,“ souhlasí Dovalil.
Český kouč se navíc na rozdíl od svého německého kolegy Rainera Adriona nemusí bát, že by se o hráče přetahoval se seniorským výběrem. Naposledy se to potvrdilo při zranění stopera Tomáše Sivoka, kterého trenér Michal Bílek nahradil bez výpomoci z jedenadvacítky.
„Máme mezi sebou nějakou dohodu,“ pochvaluje si Dovalil. „Největší problém by nastal, kdyby v áčku nebyli zdraví oba stopeři. Nemít Mazucha a Suchého, asi bychom to neuhráli.“
Zatímco ze seniorské reprezentace by svým věkem spadal do jednadvacítky pouze Tomáš Necid, za německý A-tým už poslední rok běžně hrají mladíci jako Thomas Müller, Mesut Özil nebo Jerome Boateng. „Je cítit, že tihle klíčoví hráči jim chybějí. Ukázalo se, že mezi oběma reprezentacemi nepanuje žádná velká harmonie,“ všímá si Levý.
O další důležité hráče pak Němci přišli nedobrovolně. Systém postavený na výchově potomků přistěhovalců se totiž tentokrát obrátil proti nim. Třeba letos v květnu si museli ze seznamu vyškrtnout jedenadvacetiletého útočníka Erica Choupo-Motinga, který sice v Německu prošel všemi mládežnickými výběry, ale nakonec oblékl dres Kamerunu, zemi svých předků. K tomu ještě přidejte necitlivou výměnu trenéra, který loni dovedl Německo ke zmiňovanému titulu, nebo ztrátu motivace a mozaika příčin německého neúspěchu bude téměř kompletní.
„Potvrdilo se, že když vyhrajete mistrovství Evropy, další kvalifi kační cyklus už pro vás nemusí být velkou motivací,“ kýve hlavou Dovalil. Kvalifikace pro něj ještě neskončila, ale už teď si připsal cenný skalp: Německo na jeho tým ztrácí propastných deset bodů. Má to však jeden háček. Dovalil potřebuje svůj tým ještě provést baráží, jinak analýza sympatického úspěchu poletí do koše.
