Legendární trenér Karel Brückner už interview nedává. Ale v případě konce Petra Čecha v reprezentaci udělal výjimku. Byl to on, pod kým rekordman v počtu startů v roce 2002 debutoval a prakticky okamžitě se stal jedničkou. „To bylo jednoznačné,“ vzpomíná v rozhovoru pro Sport.
Mluvit o Petru Čechovi a používat minulý čas? „Nechci, aby to vyznělo jako nekrolog. Petr je pořád špičkový brankář a drží se světovou extratřídou gólmanů,“ říká bývalý kouč Karel Brückner, pod nímž plzeňský rodák chytal na třech velkých turnajích.
Jak vnímáte Čechovo rozhodnutí ukončit ve čtyřiatřiceti letech reprezentační kariéru?„Pro mě je to osobnost, která jasně oznámila svůj konec, jeho rozhodování bylo podle mě docela uvážlivé. Když jsem ve čtvrtek zaslechl, že své rozhodnutí oznámí oficiálně na tiskové konferenci, tak pro mě bylo celkem jasné, že to bude určitě závažné. Proto jsem to předpokládal.“
A chápete jeho důvody?
„Vzhledem k náročnosti, která ve světovém fotbale panuje, už se nedají obě role dlouhodobě prožívat naplno. A Petr je od mládí naplno prožíval. Víme, že nikdy nebyl žádný introvert, jak obyčejně brankáři jsou. On si fotbal užíval, projevoval se jak na hřišti, tak mimo. Důsledkem je, že to bere energii a síly, takže se hráč později rozhodne, že obě role nejdou skloubit. A to není případ jen Petra Čecha, takových hráčů je víc. Samozřejmě neznám přesně všechny důvody, beru to z obecného hlediska. Po osobnostech, se kterými jsem spolupracoval a už skončily, je to další velká ikona našeho fotbalu a reprezentace. Ale jak říkám, nechci používat minulý čas, poněvadž on je pořád na vrcholu sil a svého umění.“
Vy jste ho poprvé poznal u jednadvacítky, kterou jste před nástupem k „áčku“ (v roce 2002) vedl. Vybavíte si, čím vás tehdy upoutal?
„To bylo okamžité, protože hned dostal v jednadvacítce roli jedničky. A když jsme přešli k A týmu, tak to bylo stejné. Rovněž okamžitě číslo jedna. Jak jsem řekl, osobnost, umění, charakter a intelekt. To vše v jeho případě k sobě patří, on se uměl projevovat nejen na tréninku a v zápase, ale i mimo hřiště a utkání. Svými vlastnostmi musel upoutat. Ale samozřejmě prvořadé byly jeho výkony v brance. Když chcete být osobností a být výjimečný, musíte se umět chovat, umět vystupovat, mít morálku, energii a tak dále. Je to celý komplexní scénář. A on ho měl od útlého věku.“
Ti, co ho poznali blíž, na něm oceňují jeho inteligenci. Vymyká se tím obvyklému prototypu?
„Neřekl bych, že vyčníval, protože jsou i další hráči s velkým intelektem. Ale jsou třeba víc introvertní. Petr ne, ten to uměl dát najevo, prostě to k němu patří. Každopádně to nebyla póza, absolutně ne. Nic umělého.“
Čech zmínil, že největší počet reprezentačních utkání odchytal pod vámi. Dokázal byste vypíchnout jedno, které vám utkvělo v paměti nejvíc?
„Bylo jich hodně, ale já to takhle nikdy nesortýruju, což se týkalo i mého působení v národním týmu. Na tohle nejsem stavěný, já ho vnímám jako brankáře světové extratřídy, který se choval na tréninku, v zápase dokonale. Prožíval to. A tak ho pořád vnímám.“
Označil jste ho jako osobnost a ikonu. Dosahuje podle vás úrovně Pavla Nedvěda?
„Taky jsem přemýšlel, kam jej zařadit. Petr je aktivní, na vrcholu sil a bude dlouho mezi nejlepšími. Nicméně mi prolétlo hlavou, že tady byli Pavel Nedvěd, Karel Poborský, Jan Koller, tyto hráče jsem v reprezentaci měl, ale pak bychom museli sáhnout i do historie, Viktor, Panenka, Masopust, Bican, Nejedlý, Puč. I nejlepší někdy odcházejí. Ale když to shrnu, to, co jsme prožili, bylo úžasné a krásné. Nicméně Petr s kariérou nekončí, bude ještě hodně dlouho pokračovat.“
