Je zpátky! Oblékl červený dres s číslem 8, zapózoval v něm. Zbrojovka dnes oficiálně představila záložníka Jana Poláka (35), který se do mateřského klubu vrátil po čtrnácti letech. V německém Norimberku po neúspěšné baráži o postup do první bundesligy končí. „Když se nebude dařit, hodně se toho povalí na mě,“ uvědomuje si svízel velkého návratu z ciziny.
Kdy jste se definitivně rozhodl, že se vrátíte do Brna?
„Někdy během posledního měsíce. V kontaktu jsme byli delší dobu, v prosinci za mnou přijela brněnská delegace do Německa. Jednání byla na super úrovni, měl jsem z nich dobrý pocit. Ještě jsem čekal, jak se vyvrbí situace v Norimberku.“
Tam už s vámi ale dál nepočítali, že?
„Moc jsem nehrál. Svou roli hrál věk, představy trenéra i končící smlouva. Ale v kádru jsem pořád byl. Na jaře jsem se zranil a čtyři týdny jsem byl mimo. Trenér se pak rozhodl, že dohraje baráž s hráči, které měl k dispozici předtím. Poslední půlrok už jsem jenom zaskakoval. Ale cítím se dobře a chci hrát dál. Myslím, že můžu Zbrojovce pomoct a třeba předat zkušenosti mladým hráčům. Chci jim ukázat, jak to funguje v zahraničí a co mají pro fotbal udělat. Vím, že laťka je hodně vysoko, Brno má za sebou vynikající sezonu. Budu rád, když se budeme pohybovat v horních patrech tabulky.“
Klub má nového trenéra Svatopluka Habance a novou filozofii. Zamlouvá se vám?
„Určitě. Jinak bych tu nabídku asi neakceptoval. Ta vize je dobrá a musí jí věřit všichni lidé v klubu. Uvidíme, jak na to dokážeme my hráči zareagovat a v jakém horizontu se všechno povede. Trenér říkal, že má jít o tři až pět let. Chce to trpělivost. Já nejdu do neznáma, v Brně jsem vyrostl a pravidelně jsem sem jezdil. Mám tu kamarády. Teď mě ještě čeká stěhování. Znám i stadion na Srbské, hrál jsem tady. Lepší by to bylo samozřejmě za Lužánkami a doufám, že se celá věc podaří, i když už u toho možná jako hráč nebudu.“
Jaké zprávy máte o Habancovi?
„S pár klukama jsem se bavil, něco jsem i četl. Myslím, že ve Slovácku i v Ústí měl fakt dobré výsledky. Má zkušenosti a potřebnou autoritu, aby mužstvo jeho představy pochopilo co nejrychleji a prezentovalo je na hřišti.“
Jak nese Norimberk, že se nepodařilo postoupit do první bundesligy?
„Je to smutné, všichni si to přáli. Sportovně ale musím uznat, že Frankfurt byl v obou zápasech lepší. Hlavně ve druhém hrál opravdu trpělivě a branku si zasloužil. My jsme byli bohužel neškodní. Já jsem až do 30. června hráčem Norimberku, takže jsem to prožíval, i když jsem nehrál. Nikdy jsem nebyl takový, že bych se na ostatní vykašlal. Po prvním zápase (1:1) jsem viděl, že je šance na postup veliká. Frankfurt byl trošku dole, ale bohužel to nevyšlo. V odvetě jsme neměli prakticky ani střelu na bránu.“
Jak se cítíte fotbalově?
„I když na tom člověk není rychlostně úplně nejlíp, myslím, že tomu mám pořád co dát. Zkušeností jsem nasbíral plno a dokážu se na zápasy připravit. Asi nemůžu očekávat v Česku to nejlepší, máme jinou mentalitu. Ale když už jsem tady, musím se s tím vyrovnat. Bude to jenom na mně, jak se s tím popasuju. Když se nebude dařit, je jasné, že se toho hodně povalí na mě. Ale to jsou takové alibi a tohle já nemám rád. Budu se soustředit na sebe. Myslím, že se nemám za co stydět a nemusím se schovávat. Budu se prezentovat hrou, na kterou mám.“
Jak byste ji popsal?
„Nejsem žádný playmaker nebo král střelců. Vím, co můžu a umím. Vždycky jsem byl ten, který hodně pracoval. Do větších akcí se pouštět nemusím. Lidé v klubu vědí, jaká je moje pozice na hřišti. Očekávání by měla odpovídat tomu, jak jsem se v posledních letech prezentoval. Se Zbrojovkou jsme se bavili i o budoucnosti po kariéře, ale zatím jsem si strašně moc přál ještě hrát. Ve fotbale se nedá moct plánovat.“
Musel jste jít výrazně dolů i finančně…
„O podmínkách se nepotřebuju bavit. Podepsal jsem smlouvu, jsem tady. To je podstatné. Těším se na Zbrojovku a jsem zvědavý, jak to bude po tak dlouhé době vypadat. S většinou kluků se teprve seznámím. Znám asi jen Aldu Schustera a Martina Doležala, který se mnou hrál za žáčky. Pavla Zavadila jsem roky neviděl, ale potkali jsme se v jednadvacítce. Nerad bych na někoho zapomněl. Ale člověk se seznámí, v tom není problém. V podobné situaci jsem byl před dvěma lety po návratu do Norimberku. Podstatné je, aby se věci řešily napřímo. Pokud se někdo za něco schovává, cesta může být jen šikmá dolů.“
